Bez Romů, ale s Ježíšem: inscenace Čepiec zápasí s problémy reprezentace jinakosti
26. října 2022
Letošní ročník divadelního Palm Off Festu zahájilo slovenské Divadlo Jozefa Gregora Tajovského ze Zvolena s inscenací Čepiec. Předlohou je stejnojmenný prozaický debut básnířky Kataríny Kucbelové, která se na inscenaci dramaturgicky podílela. Její žánrově těžko zařaditelná autoetnograficky laděná próza se v roce 2019 dostala do finále ceny Anasoft litera. Představení se vyrovnává se složitým tvarem a tématy předlohy těžkopádně: dějové zkratky ústí často ve stereotyp, což se ukazuje jako velký problém zejména u romského tématu.
Sociálně kritickou prózu Čepiec si zvolenské divadlo vybralo na základě regionální spřízněnosti: děj se soustředí do horehronské vesnice Šumiac, jedné z nejvýše položených v Nízkých Tatrách pod Kráľovou hoľou, ale dotkne se i Telgártu, Banské Bystrice či Osrblie. Katarína Kucbelová do Šumiace nějakou dobu dojížděla, aby se naučila šít tradiční čepiec, a tak se konfrontovala s materiální realitou žitého folkloru. V Šumiaci totiž objevila jednu z posledních žen provozujících toto řemeslo. Autobiografická protagonistka ji v knize pojmenovala Iľka. Katka šije čepec a zároveň píše knihu: o šití, vlastních i cizích představách folkloru, konfrontaci s jeho žitou formou, Iľkině i své minulosti i o soužití Romů a bílých v horské vesnici.
Igelitový čepec a čepec s Ježíšem
Inscenace začíná typickým až klišovitým zobrazením rušného velkoměsta, které hrdinka opouští cestou na vesnici: zvuková kulisa houkání, rychlého tempa, v němž se pohybují a místy do sebe očekávaně i vrážejí černé siluety herců, z nichž vystupuje hlavní hrdinka v distinktivním žlutém kabátu. Vše se zpomalí v Šumiaci, kde Katku v kontrastu k anonymitě siluet vítá Iľka. Každou ze scén zároveň doprovází nápisy projikované na obří plátno v pozadí: toponyma, názvy epizod z minulosti (Vojna, Iľkina mladosť) či roční období, do nichž je celý příběh v rámci inscenace rozvržen. Místy působí až příliš návodně a banálně, jedná se o těžkopádné řešení občasné zkratkovitosti scénáře, kdy se například střídají scény žen při šití s obsahem jejich vyprávění, které zbytek hereckého souboru poměrně doslovně přehrává. Plátno ale slouží vícero účelům: objevují se na něm úryvky z knihy, které nepochopitelně kolísavě (ne)korespondují s tím, co říkají postavy, či světelné obrazce, leckdy podobně návodné jako nápisy.
Čepiec překypuje různorodými a leckdy až nesourodými scénografickými prvky, a tak kromě plátna pracuje i s živou hudbou, tancem, obřími maketami jehel, sadou průhledných plastikových pláten napjatých v pojízdných rámech či s kusy igelitu. Ten se objevuje na vícero místech a jeho smysl je čitelný zejména na plakátu k inscenaci: namísto čepce má protagonistka na hlavě plastový sáček jakožto manifestaci nejisté autenticity folkloru; na dalších místech inscenace už ale funguje jiným a těžko srozumitelným způsobem.
Hudební stránka vystupuje do popředí výrazně v částech zpívaných herci i v hudebním podkresu dotvářejícím celkovou atmosféru. Podtón představení je na rozdíl od předlohy, která si udržuje nepatetický, reportážní a civilní styl, nostalgický a podporuje v knize implicitně přítomné zjednodušující chápání dvou poloh folkloru, tedy spíš folkloru a „folkloru“. Vystupuje tu tajemný, autentický a správný folklor, který je zahrabaný za nánosy kýčovitého a univerzálního „instafolkloru“, reklamního artiklu. Problematická binarita je v knize ohledávána a autorka se – na rozdíl od inscenace – nespokojuje s tak redukujícím pojetím.
Zkratka ústící ve stereotyp
Jistá patetičnost a nepochybná romantizace folkloru je tak v představení všudypřítomná. Kontrast s vyzněním knihy je patrný například ve scéně s obrázkem Ježíše, který slouží jako vypolstrování čepce: zatímco v knize zazní ironické a suché „Mám pod čepcom Ježiša,“ v kontextu hudby a projekce portrétu Krista na plátno to v inscenaci působí spíše rádoby mysticky až nepatřičně a nabízí se otázka, zda se jedná o zesměšnění či ne.
Parodie představuje výrazný inscenační prostředek, někdy ale není jisté, jestli jsou kulturní vzorce parodovány nebo předvedeny příliš schematicky v rámci zkratky. Ilustrace mexické hudby nebo první kontakt s romstvím (šátky, černé oblečení, hudba a bujaré veselí) tak vyznívají v obou případech stereotypně. Romské téma, v předloze i inscenaci všudypřítomné a důležité, je zpracováno spíše nešťastně a absence romských herců je citelná. Dva romští kluci, které Katka potkává v lese, jsou vykresleni nejen jako komické postavičky, navíc působí v hereckém podání ještě mentálně zaostale. Inscenace se pokouší o zobrazení rasismu bílé majority: protagonistka sice reprezentuje kritický pohled, jenže ostatní postavy ve stejné scéně parodují romský přízvuk. Bílí herci napodobující romskou slovenštinu působí nevyhnutelně výsměšně a v publiku vzbuzují společensky nežádaný smích. Ve scéně romského pogromu ze třicátých let se ale hercům daří toto zvrátit a romská hymna v jejich podání nakonec působí alespoň jako vzdání holdu bílých Romům. Oproti knižní předloze dochází v rámci tohoto tématu k interpretačnímu posunu: z toho, co vypravěčka pozorně zaznamenává jako projevy sociální nerovnosti, zůstává na divadle jen rozpačitý skeč.
Ženské rituály
Ústředním tématem je ovšem ženská sounáležitost. Inscenace pracuje s působivým synchronním pohybem hereček, který se blíží výrazovému tanci. Rituální charakter tělesných gest je pak završen ve scéně čepení, které se znásobuje, herečky se čepí navzájem a podtrhují tak ženskou linii, která se vine celým příběhem. Katka se s Iľkou sbližuje, vzájemně o sebe pečují a Iľka se stává prakticky její babičkou. Objevuje se i postava Katčiny biologické, zesnulé babičky a v retrospektivních scénách se zapojuje do ženské linie, stejně jako mladá Iľka, jejíž celý život představení převypráví. Místa příznačných podobností v osudech rodin mají až sociologizující charakter, který ale chybí u vztahů Romů a bílých.
Závěr inscenace se věnuje Iľce a Katce, nechává je odejít do oslepující a všepohlcující běloby plátna společně. Předtím je ale natahovaný tanečním i hudebním sólem hlavní hrdinky, v němž vyvstává téma jejího vnitřního rozporu. Z kontextu celé inscenace však není jasné, čeho se rozpor týká, koho a proč prosí hrdinka o odpuštění a proč za sebou tahá igelit. Přese všechny problémy se ale jedná o podnětnou inscenaci, která shodně s předlohou ohledává nejednoduchá společenská témata a podává v tom přinejmenším solidní výkon, stejně jako celý herecký soubor, jehož živý zpěv stojí za to.
Čepiec. Režie, scéna: Peter Palik. Dramaturgie: Uršuľa Turčanová. Kostýmy: Viktória Csányiová. Projekce: Veronika Šmírová. Hudba: Martin Geišberg. Pohybová spolupráce: Libuša Bachratá. Premiéra: 17. 5. 2021.
Autorkou fotografií je Vanda Mesiariková.
