Seveřan představuje primitivismus ve vybroušeném stylu
22. dubna 2022
Jeho autorský rukopis je již jasně vyhraněný, pozice v rámci kinematografického průmyslu však nejistá. Po dvou nekompromisních uměleckých snímcích, premiérovaných na Sundance a v Cannes natočil osmatřicetiletý americký režisér Robert Eggers svůj první velkofilm. Jak působí jeho hvězdně obsazený pohanský spektákl z dob vikingů, který v předvečer Velikonoc vstoupil do českých kin?
Jméno režiséra Roberta Eggerse není českým návštěvníkům filmových festivalů a „artových“ kin neznámé. Jeho mrazivý debut Čarodějnice (2015), spojující rigorózní formální styl se satanistickou mystikou, si tuzemskou premiéru odbyl v rámci půlnoční sekce karlovarského festivalu v roce 2015. O pět let později pak distribuční společnost Aerofilms propašovala do svých kin Eggersův druhý počin Maják (2019), jímž režisér a scenárista v jedné osobě potvrdil zálibu v autentické historické stylizaci a v pomalém, odtažitém vyprávění. Mimo jiné tak dal jasně najevo, že jeho tvorbu je lépe sledovat při plném vědomí – nikoli po půlnoci. Totéž platí i pro jeho třetí snímek Seveřan (2022), který má však podstatně blíž ke korytu středního proudu než Čarodějnice a Maják. Jeho rozpočet se namísto jednotek milionů dolarů počítal na desítky, na plakátu pózuje skupina slavných herců, ke zhlédnutí je i v multiplexech.
Inspirován středověkou severskou legendou vypráví Eggers se spoluscenáristou Sjónem příběh, z nějž čerpal i William Shakespeare během psaní své nejznámější tragédie: vikinský kralevic Amleth (sic, Alexander Skarsgård) se vydává pomstít svému strýci (Claes Bang), který mu jako dítěti zavraždil otce (Ethan Hawke), zmocnil se jeho matky (Nicole Kidman) a stal se tak panovníkem. Kromě prvků severské mytologie čerpají autoři i z vlastní představivosti a křesťanské ikonografie (ohnivé „brány pekel“ v závěru filmu); jejich Seveřan je robustní, coby nejnovější reinterpretace prastarého příběhu, i odstředivý – tavící tyglík různých stylových postupů a náladových ploch. Střídá akční bojové sekvence plné krve se scénami mezilidského sblížení (Amleth naváže milostný vztah s otrokyní Olgou v podání Anyi Taylor-Joy), mísí divadelní patos s naturalismem, naturalistické sekvence s fantaskními. Klade si ambice oslovit každého (dospělého), ale zároveň zůstat autorským filmem – „uměním“.
Estetika a etika Seveřanova vizuálu
Auru výjimečnosti Seveřanovi zajišťuje zejména jeho výtvarná koncepce. Stejně jako v případě svých předchozích děl spolupracoval Eggers i tentokrát s kameramanem Jarinem Blaschkem, který důslednou prací se stíny a tlumenými barvami spojuje divoké kraje, v nichž se film odehrává, s neúprosnými postavami, které jimi prochází. Zásvětí a nadpozemské sféry je do své náruče vábí tyrkysovým svitem, zatímco reálné prostředí potemnělých obydlí, lesů a řek splývá do monochromatických ploch zeleně a šedi. Ze syrové reality se hrdinové vymaňují pomocí drog a magických rituálů, jejichž halucinogenní účinky přibližuje Blaschke skrze dlouhé, složitě choreograficky řešené jízdy kamery. Stejným způsobem snímá i některé z bojových sekvencí (útok na ruské selo), aby tak v divákovi vzbudil pocit, že se – slovy Eggerse – ocitl přímo v epicentru dění. Otázka zní – proč by o to měl stát?
Filmy, dnes překonány počítačovými hrami a virtuální realitou, přinesly člověku nejvíc imerzivní uměleckou reprezentaci skutečnosti, skrze niž se lze vyrovnávat s pocity a situacemi, které by nikdo nechtěl prožít na vlastní kůži. Obdivovat technickou dokonalost záznamu brutálního plenění vesnic však (zvlášť v kontextu současného globálního dění) zavání fachidiocií. Eggers si sám naběhl, když se rozhodl pro svůj první zábavný spektákl využít kultury vikingů, založené na válečnictví a kultu smrti. Ke cti mu však slouží, že se zobrazované násilí nesnaží nijak zahlazovat nebo maskovat a nevyhýbá se žádnému z hollywoodských tabu (vražda ženy, dítěte i psa); jeho makabrózní ornamentalismus má stejnou měrou potenciál pobavit jako šokovat a znechutit. Kromě slepého pohroužení do bitevní vřavy tak Seveřan nabízí i čistší emoce, avšak v instantním dávkování úžasu, šoku, tenze – niternější pocity klaustrofobní hrůzy (na rozdíl od Čarodějnice) nevzbuzuje.
Primitivismus zkrocený, mýtus zachovaný
Z vypsaných pocitů, jež Seveřan vyvolává, je zřejmé, že Eggers alespoň částečně setrvává ve vodách domovského žánru hororu. Dosud se mu sice nevzdálil víc, nadále však pracuje se dvěma esenciálními hororovými postupy, z nichž jeden úzce souvisí s druhým. Zaprvé tematizuje jevy a události, jež nelze vysvětlit rozumem, zadruhé zobrazuje člověka ve stavu, kdy je jeho ratio výrazně potlačeno. Eggers s chutí prolamuje civilizační krustu a na povrch nechává vyhřeznout všechny (tělesné) projevy, které vysoká kultura vytěsnila ve snaze kultivovat své recipienty. Bryskní emoce, primitivní pudy, archetypální příběh – Seveřan jako by se svým mečem prosekával na dřeň lidské kultury i těla. Ve skutečnosti ale není tak barbarský, nekompromisní a výjimečný, jen v mytickém hávu prodává vcelku konvenční hollywoodský epos o hrdinovi – bojujícím a milujícím (dvě klasické dějové linie – pracovní a osobní).
Seveřan není filmem obrazoboreckým, který mýty pod drobnohledem zkoumá a rozkládá, jako například Válka bohů (2011), ale znovu je vytváří skrze divácký prožitek. Scéně, v níž Amleth vyjme „magický“ meč z rukou mrtvého válečníka, tak předchází efektní souboj s jeho oživlou kostrou, přičemž mýtotvornost sekvence posiluje Eggers svým pojetím akce. Navzdory syrovosti, kterou tematizuje, a surovosti, jíž se nevyhýbá, zachycuje boj jako tanec smrti s předem daným pořadím kroků – rituál. Šlo by zopakovat výše uvedenou výhradu k estetizaci násilí, ale aby to nebylo tak jednoduché, obohatili tvůrci vybranou legendu o jeden „aktualizační“ zvrat. Třebaže není kdovíjak překvapivý, logicky zapadá do vyprávěného příběhu a obohacením kontextu (částečně) validuje řezničinu z první půle filmu. Seveřan nakonec uspokojí obě strany – jak ty, kteří se jdou do kina o platnosti mýtu přesvědčit, tak ty, kteří jej chtějí nahlédnout trochu z odstupu.
Přistoupíme-li na tezi, že Eggers svou tvorbou spadá do hojně diskutované produkční kategorie takzvaného vznešeného hororu (v angličtině „elevated horror“), můžeme ji chápat dvěma způsoby. Jednak esteticky – jako kultivaci hororového hnusu, prezentaci primitivních pudů sofistikovaně vybroušeným stylem – a jednak utilitárně – jako způsob, jak skrze popsanou estetiku vyvést horor ze stigmatizované kategorie „braku“. Ztišený a temný blockbuster Seveřan je důkazem funkčnosti této metody; neznamená to však, s ohledem na výtky kritiků vůči dotyčnému termínu, že by „vznešené horory“ měly být automaticky pokládány za elitu žánrové produkce. Stejně jako ostatní žánrové kategorie a podkategorie totiž nemá sloužit jako kastovní nástroj, ale pouze jako referenční rámec. Seveřan se tak nevyrovná údernosti Čarodějnice a pozbyl něco z lyričnosti Majáku. Eggers se však zbavil i archaické patiny a pustil se do otevřenější diskuse se současnou kinematografií. Jeho třetí film je emocionálně odtažitý, ideově spíše průměrný, leč audiovizuálně skvostný.
The Northman. Režie: Robert Eggers. Scénář: Robert Eggers, Sjón. Hrají: Alexander Skarsgård, Nicole Kidman, Claes Bang, Anya Taylor-Joy, Willem Dafoe, Ethan Hawke, Björk ad. Kamera: Jarin Blaschke. Hudba: Robin Carolan, Sebastian Gainsborough. Produkce: Robert Eggers, Mark Huffam, Lars Knudsen, Arnon Milchan, Alexander Skarsgård. Střih: Louise Ford. USA, 2022.
Zdroj fotografií: CinemArt
