Kulturní počin roku 2020: Muzeum paneláků, špionážní opereta i české country

Kulturním počinem je myšlena taková událost, která redaktory a spolupracovníky redakce zasáhla letos víc než ty ostatní. I v pandemickém roce 2020 vznikla spousta inspirativních děl, o něž bychom se prostřednictvím ankety chtěli podělit. 

Nikola Bečanová 

Na podzim vyšla knižní esej hudebních publicistů Karla Veselého a Miloše Hrocha Všechny kočky jsou šedé (Paseka). Rukopis vznikl při práci na podcastové sérii Černé slunce produkované Institutem úzkosti a mapuje paralelní dějiny populární hudby posledních čtyřiceti let, které spojují pocity melancholie a deprese. Autoři pojímají popkulturu jako ukazatel nálady ve společnosti, výslednici politického a sociálního vývoje, a nikoli jako důkaz upadajícího vkusu (post)moderní dekády. Té dominuje krize, vznik prekariátu, neoliberalismus a environmentální žal, stejně jako přehodnocování genderových rolí. Tyto společenské proměny jsou promítány na tvorbu jednotlivých interpretů od Joy Division, The Smiths a xanaxových raperů po Billie Eilish, jako důkaz převládajícího smutku a úzkosti na předních příčkách hitparád.

Zuzana Blatná

Rok 2020 nás sice z větší části zahnal mezi čtyři stěny, nicméně i tam si queer filmový festival Mezipatra našel svou cestu s letošním tématem 21. ročníku Zotavení. Proběhl sice již v listopadu, ale většinu filmů si můžete užít na Aerovodu až do 5. ledna. V dramatu argentinské režisérky Clarisy Navas Jedna z tisíce můžete sledovat vztah dvou dívek v kulisách betonové Argentiny nebo se v retrospektivní sekci nechat vtáhnout do kanadského muzikálu Pacient nula režiséra Johna Greysona. 

Tomáš Blatný

Za kulturní počin prohlašuji jednoaktovku Fredrika Brattberga, dvaačtyřicetiletého norského hudebního skladatele a dramatika, který se letos vytasil s dramatem Virus (Fuga). Ve hře konstruuje nekonečný vesmír dvojic postav, které se navzájem liší fyzickou velikostí. Každá z nich tvoří článek mocenského řetězce, jenž trefně symbolizuje šíření viru a akcentuje s ním spojenou všeobjímající paranoiu. Téma viny, zodpovědnosti i bezohlednosti vůči osobám v našem okolí je zpracováno s lehkostí a černým humorem. Argumentem pro Brattberga budiž i uvedení hry 3. prosince v Sydney, což není ani dva měsíce od prvního publikování textu v českém (!) periodiku Svět a divadlo.

Matěj Denk  

Možná za to může i fakt, že po většinu roku byla kina zavřená, a filmoví fanoušci tak byli odkázáni na VOD platformy, jejichž nabídka je značně omezená, ale za mne je letošním nejlepším filmem určitě Tenet. Christopher Nolan v něm jasně ukázal, že je možné natočit akční film, který je svojí výstavbou nesmírně originální. Tenet dalece překonává Nolanovo předchozí dílo Počátek jak výstavbou příběhu, který se odvíjí několika časovými směry najednou, tak technickým zpracováním. V Tenetu nejsou žádná hluchá místa a akce drží diváka doslova od první do poslední minuty. Je to film, který musíte vidět víckrát, abyste si jej plně vychutnali, a v postmoderním stylu si v něm pokaždé najdete něco nového. 

Jan Doležel

Letošní rok nepřál divadelním představením, ale rozhodně nelze říct, že by nepřál divadlu. Umožnil o něm hlouběji a koncentrovaněji přemýšlet, čemuž se při tom všem bezmezném produkování jedné inscenace za druhou za obvyklých okolností moc času nedostává. Této možnosti využil i švýcarský režisér Milo Rau a společně s dalšími kolegy z domovského divadla NT Gent položili na jaře významným osobnostem nejen z oblasti divadla otázku po jeho smyslu. V září pak ve spolupráci s nakladatelstvím Verbrecher vydali sborník Why theatre?, ve kterém inspirativně odpovídá například Katie Mitchell, Édouard Louis, Oliver Frljić nebo Ursina Lardi. Je fascinující sledovat, že i básnicky bydlí divadlo.

Vojtěch Frank 

Letos mě moc potěšilo berlínské provedení špionážní operety Jaromíra Weinbergera Jarní bouře (Frühlingsstürme), které bylo přenášeno na YouTube a na podzim vyšlo i na DVD. Zní to možná jako pěkný bizár – opereta o rusko-japonské válce s hudbou inspirovanou jazzem a českými lidovkami, která dobyla berlínská pódia jako poslední před nástupem Hitlera k moci. Napsal ji český skladatel židovského původu, kterého momentálně víc uvádějí v zahraničí než u nás. A možná právě pro tohle všechno stojí za to si ji pustit.

Anna Fremrová

Západočeské galerii v Plzni se letos v rámci výstavy Od práce k zábavě. Podoby volného času v umění XIX. století zdařilo na poměrně malém prostoru tří místnůstek výstavní síně velmi čitelně a poutavě zpracovat téma, jež si název předsevzal. Výstava, která chronologicky mapovala vývoj volného času, nepředstavila pouze způsoby jeho ztvárnění ve výtvarných (a příležitostně sochařských a fotografických) dílech – kurátorovi Petru Jindrovi se pomocí děl také podařilo sestavit obraz vyvíjející se společnosti, od lázeňských procházek a čtení pod stromem až po nastupující oblibu jízdy na kole (které mimochodem jasně vládly ženy) či fotbalu v období fin de siècle. Komentovaná prohlídka výstavy je i po jejím skončení stále dostupná zde.

Kristina Hamplová 

Dobré kultury bylo letos hodně. Divný rok si zaslouží divného vítěze: Dokumentární sérii Netflixu Tiger King, ukazující bizarní svět chovatelů kočkovitých šelem, se podařilo konkurovat v médiích a na sociálních sítích i samotné pandemii. Vybuchující krokodýli, nájemné vraždy, drogy a zbraně nás na chvíli zachránili od jógy a podcastů a ke kolektivně prožívaným obavám přidali i kolektivní fascinaci. Série Tiger King ale nebyla jenom přehlídkou legračních kostýmů a hlášek, ale i odkrytím části ohromného paralelního světa obchodu s exotickými zvířaty. Pár týdnů, kdy se z nás stali amatérští detektivové pídící se po detailech smrti manžela Carole Baskin, nám navíc připomínají, co je na pop kultuře nejzábavnějšího: její nepředvídatelnost. 

Veronika Jončevová 

Za mě, jako někoho, kdo i v nelehkých dobách věří v sílu přátelství a vzpomíná na možnost letního výletování a koncertování, je letošním počinem roku první studiový vinyl Severního nástupiště Rostli jsme spolu. Už jen proto, že kapela aktualizuje country a folk v textech, které zároveň reflektují generační zkušenost v kombinaci jak s toulkami přírodou, tak s pražskými reáliemi. Důkaz toho, že „passion projekty“ mohou nejen bavit, ale i propojovat napříč společností. A taky pro ty koncerty, kde se i největší hipsterská smetánka chytila za ruce s mladou levicí a unisono si notovala, jak je život tvrdej, i když jsi kapitán.

Šárka Kadavá 

Literatura pomalu a jistě proniká i na podcastové platformy, přestože v českém prostředí je toto pole ještě dosti neobydlené. Dělat se to dá tisíci a jedním způsobem, ale podcast Do slov Ondřeje Lipára a Báry Votavové, který vznikl na začátku tohoto roku, je důkazem, že není potřeba posluchače lákat na bulvární milostné drby o Boženě Němcové, abyste udrželi jeho pozornost. Knihy nové i staré, české i ze zahraničí, doprovázené většinou podnětnou rozpravou, kterou dnes těžko pohledat. I přes nedokonalosti si tento formát zaslouží vyzdvižení nad ty ostatní, snad i populárnější, jež však velmi často zůstávají pouze na povrchu.

čtěte také: Tonoucí se Klacku chytá

Adam Kratochvíl 

Umělecký gang Depresivní děti touží po penězích dokázal pod vedením svého neúnavně experimentujícího šéfa Jakuba Čermáka, že v této pro divadlo nelehké době, lze vytvořit inscenaci, které neublíží toliko diskutovaná online forma. Vznikl tak divadelní film (Memento) Mor na motivy novely existencialisty Alberta Camuse. Čermák touto hybridní formou, tedy divadelním filmem/filmovým divadlem, dokázal, že se v ní skrývá velký potenciál pro tvorbu v současné nejistotě. Fascinující na této online inscenaci nebyla jen její filmová forma komunikující s tou divadelní, ale také mrazivě aktualizovaný text a podmanivá výtvarná složka pracující s estetikou přiznaného greenscreen ateliéru. 

Václav Křenek

Na začátku září vydal Jan Senft alias Člověk krve své debutové album V kuchyni. V písních jsou akcentovány motivy přírody, lidových tradic a mytologií, o kterých zpívá bohatým jazykem, neboť není jen šikovným muzikantem, ale především básníkem. Člověk krve nás skrze svoji hudbu zve k sobě domů, do kuchyně, do svého světa, tak jak ho vnímá on. A právě pro onu básnickou citlivost a osobní nahotu, která z jeho písní prýští, v nich mohou najít zalíbení i lidé, kteří folku nijak silně neholdují. Samozřejmě pro folkaře je Jan Senft důkazem toho, že folk is not dead.

Kateřina Matušková 

Ke 400. výročí bitvy na Bílé hoře vydalo v závěru letošního roku nakladatelství Univerzity Karlovy výbor devíti povídkových textů s názvem Horo Bílá – horo kletá!: Povídky z bělohorské doby. Antologie obsahuje texty autorů české literatury 19. století, a to jak těch známých a zavedených (Jakub Arbes, Zikmund Winter nebo Alois Jirásek), tak i opomíjených a mnohými zapomenutých (František Dvorský, Emanuel Makovička, Václav Beneš Třebízský). Promyšleně zkomponovaný povídkový soubor kromě skvělého čtenářského zážitku nabízí výpověď o tom, jak bylo bělohorské téma vykládáno v dobové literatuře, a díky poutavým a srozumitelným literárněhistorickým a historickým komentářům je přístupný i pro čtenáře, kteří nejsou v historii až tak zběhlí.

Jan Musil  

Dokument V síti Barbory Chalupové a Víta Klusáka vrazil do českého společenského prostoru s velkou pompou. Plakáty v metru! Později vlastní merch. Dotěrnost mu ale můžeme odpustit, je to pro dobrou věc. Neodhaluje totiž jen záběry ztopořených penisů určené původně nezletilé části naší společnosti, ale také alibismus zprostředkovatelů komunikace, které zajímají jen výkonnostní metriky jejich sítí, a bezprecedentní nebezpečí, jež nekontrolované propojení kohokoli s kýmkoli může přinést. Navíc se vyhnul skandalizaci, a přesto přinesl trestněprávní důsledky. Kromě toho svým burleskním vyzněním zastíní kdejakou fikci. Energické vyzvánění Skypu se pro mě nadobro změnilo ve zlověstné tu-tý-du–ty-tu-dý.

Filip Novák 

Na letošní kritickou situaci reagovala také spousta básníků a básnířek. Spojení ostřílených jmen a začínajících autorů přinesl festival Básně/e v karanténě, který propojuje českou literární scénu se slovenskou a zároveň se nebojí například i polských či maďarských ochutnávek. Díky online formátu měl festival také větší návštěvnost – jedno video vidělo v průměru tisíc diváků. Organizátoři to vše zvládli ještě za březnového zmatečného stavu a ukázali cestu, kterou se později vydaly i další platformy jako kavárna Fra nebo Básníci proti konci světa.

Kamila Schewczuková 

Ve spolupráci Národního muzea a Ústavu pro studium totalitních režimů letos proběhla výstava ReporTvář Julia Fučíka. Komunistický hrdina zde byl zobrazen v jiném a novém světle: ideologická vrstva vyprávění byla zobrazena jen jako jedna z mnoha slupek. Diváci měli možnost nahlédnout, jak probíhá sám proces vytváření dějin, který zároveň kurátoři reflektovali jako nikdy neukončený. Výstava tak nabídla i metarovinu, na níž je možné se zamýšlet nad podobou historických muzeí dnes. V kontextu vítkovského památníku a jeho stálé expozice Křižovatky české a československé státnosti působila svěže a problematizovala tamější autoritativní výklad moderních dějin.

Bára Schneiderová 

Jakub Řehák vydal letos svou čtvrtou básnickou sbírku v nakladatelství Fra. Obyvatelé jsou útlou knihou, která přináší surreálné výjevy měst – možná různých, ale čtenář přece jen pod většinou veršů hádá hlavně Prahu. A to Prahu se všemi jejími zákoutími, uličkami, průchody, ale i dalšími tělesnými částmi, o nichž jste neměli tušení. Řehák dává prostor i lidem, ale zejména těm v zajetí města. Čtenáři, kteří se v knize najdou, by možná rádi ono velkoměsto opustili, ale prostě nemohou. V mnohém tyto básně připomínají verše Petra Krále; jemu je ostatně spolu se Stanislavem Dvorským sbírka věnována.

Eva Soukeníková 

Letos je pro mě kulturní vítězkou, ale i poraženou Národní galerie. Vládní opatření jí házela klacky pod nohy, majitelé obrazů se uráželi a stahovali zpět svá díla a instituce taky bojovala s politickou pachutí kontroverze kolem odvolání Jiřího Fajta tehdejším ministrem kultury Staňkem. Přesto dokázala otevřít velkolepé a povedené výstavy: Gebauera, Kolíbala, brutalistní Nebourat! nebo pro mě nejlepší za rok 2020 Mikuláš Medek: Nahý v trní. Navíc se letos konečně povedlo vyměnit logo na budově Veletržního paláce, z konzervativního a nudného na extrémně povedené dílo Studia Najbrt. Hodně se těším, co přinese nová ředitelka Alicja Knast v roce 2021. 

Jan Stehlík 

Choulostivé téma potratu zkoumá Elisa Hittman ve svém skromném snímku Never Rarely Sometimes Always, který s diváky komunikuje především obrazově. Dialogy zde hrají pouze druhé housle. Výsledkem je tak melancholická, ale do určité míry i dojemná podívaná, která spoléhá především na atmosféru a slušný herecký výkon herečky Sidney Flanigan. Nečekejte, že bude film příliš řešit moralitu potratu. Pouze před vás rozloží kousky neurčité skládanky, které si sami můžete pospojovat dohromady podle gusta, a udělat si tak vlastní obrázek.

Jonáš Syrovátka 

Navzdory pandemii koronaviru proběhl v srpnu na hradě Křivoklát již osmý ročník Noir Film Festivalu. Bohatý program nabídl vedle žánrových klasik, jako je například adaptace románu Raymonda Chandlera Sbohem buď, lásko má nebo filmů režiséra Davida Lynche, také méně známé snímky. Tentokrát se organizátoři rozhodli divákům představit italské filmy využívající noirové motivy. Na působivou kombinaci atmosférických snímků a prostor středověkých síní se lze těšit i v roce 2021, kdy se festival bude konat na hradě Český Šternberk.

Štěpán Truhlařík 

Mnohovrstevnatý příběh poválečné modernity vypráví letos otevřené Muzeum věžáků Kladno. Výstavbu rozdělovských věžáků kladou kurátoři do kontextu společenských změn započatých již před druhou světovou válkou a zdůrazňují kontinuity napříč různými politickými režimy. Ideové smýšlení o zabezpečení masového sociálního bydlení porovnávají s technickými možnostmi a proměnou hospodářské struktury po druhé světové válce. Historickou analýzu doplňují o autentické vzpomínání seniorů, kteří měli to štěstí a byl jim v polovině padesátých let nadstandardní byt přidělen.

Lucie Vondrysová 

Bojovat o přežití se skupina nadšenců ze spolku Živá vila naučila už dávno před pandemií. Několik let se pokouší o záchranu Kralovy vily, funkcionalistického domu v jihočeských Prachaticích, který má ustoupit silnici. A zatím se jim to daří. Na konci srpna uspořádali první ročník festivalu Vivat Vila, jehož cílem je kromě podpory Kralovy vily i oživení města. V historickém centru tak souběžně s koncerty přímo ve vile probíhal doprovodný program – přednášky, divadlo pro děti, prohlídky města nebo literární čtení, kterého se zúčastnil například Jiří Hájíček. A tip do nového diáře: další ročník je naplánovaný na 23.–24. července.

Petra Zikmundová 

Experimentální autorské duo Babiš–Prchal překvapivě nepřestává překvapovat v tažení za překonáním únosných mezí absurdity a v básnickém souboru, který do všeobecného povědomí vešel pod titulem Projev a mimo jiné obsahuje básně Hygieny, Matematický model či Lítost, přichází s totální destrukcí větné i věcné perspektivy. Následná zpracování lidovými umělci opět připomínají, že ani ty nejtěžší zkoušky osudu nedokážou mytické češství srazit na kolena.