Milostný dopis Maroku

14. dubna 2020

Maroko je má nejvoňavější cestovní vzpomínka. Není možné tuhle kouzelnou zemi projet za deset dní, a tak pro své poprvé volím pouze stezku královských měst – o opuštěné poušti, berberských vesničkách nebo severních přístavních městech někdy příště. Tentokrát se pouštíme na cestu po Fesu, Meknesu, Rabatu a Marrákeši, z nichž každé kdysi hostilo královský dvůr. Ještě teď dokážu přivolat vzpomínku na úzké uličky starobylých medin a vůni marockých tržišť.

Nejistě čekáme, až letištní úředník ověří naše ubytování (kdo by řekl, že Casablanca Medina 100 opsané z Airbnb nebude stačit?), a pak konečně vycházíme z překvapivě moderní budovy marrákešského letiště. Nadechuji se; tuhle vzpomínku na horký únorový vzduch z hlavy už také nevyženu. Taxikáři nesmíme dát najevo, že jsme neznalí turisté, a nejzkušenější spoluvýletník, který už tu jednou byl, smlouvá o ceně. Nikdy jsem to pořádně neuměla, tak se jen tupě usmívám a čekám. Arabové s pěstěnými devadesátkovými knírky se nechtějí vzdát vidiny většího výdělku od štědrých turistů cestujících z letiště, dál tedy míříme pěšky. Zastavujeme zhruba třicetiletý vůz bez bezpečnostních pásů, který nás odváží k místnímu vlakovému nádraží. Z Marrákeše zatím ochutnáme pouze mátový čaj; hlasité město s nejznámějším náměstím v zemi si necháváme až na konec našeho skromného putování.

Mešita Atlantského oceánu

Nevím, co jsem čekala, ale rozhodně ne příjemně chladnou nádražní halu se zdobeným stropem a vlaky připomínající tu lepší výbavu Českých drah. Předzastávkou ke královským městům je nám na skok Casablanca. Po více než dni stráveném na cestě začínám být dostatečně aklimatizovaná, namyšlené taxikáře posílám někam a snažím se své parťáky hnát městem, protože Mehdi z Airbnb na nás už hodinu čeká někde v srdci mediny (starém centru města, ve kterém se zorientujete leda náhodou), aby mě odvedl k vytoužené sprše. V Casablance toho k vidění moc není – jen obří vlny Atlantského oceánu, z nichž sebevědomě vystupuje překrásná mešita Hassana II., pyšnící se největším minaretem světa. Že po této přepychové stavbě toužili i samotní Maročané, dokazuje fakt, že se na ni ve veřejné sbírce složilo dvanáct milionů lidí.

Člověk bloumající Casablancou ale vnímá spíš opuštěné a nepatřičně působící barevně lemované bílé domky, které tu zbyly po francouzských kolonizátorech, dnes už zanesené špínou… Nejromantičtější filmový hrdina všech dob už ulicemi města nekorzuje, Rickův podnik nenacházím; místo něho najdete útočiště v některé z milionu kaváren plných vesměs postarších mužů, již nespouští zrak z televizních obrazovek s fotbalem. Kavárny s nepřetržitými přenosy zápasů se vzhledem k mužským dvěma třetinám naší skupinky stanou pravidelným bodem každého dne, ať už budeme v jakémkoliv městě. Smiřuji se a srkám horký čaj, na jehož obsah cukru už si mé zuby začínají zvykat. 

S paprikovým šátkem vstříc koželužně

Prvním královským městem naší cesty je majestátní Fes. Teprve díky němu zjišťujeme, co znamená skutečná medina. Vstupujeme do nekonečné spleti uliček narvaných životem, turisty a lákači do restaurací. V židovské čtvrti si kupuji svůj první z mnoha krásných šátků, kterými hodlám obdarovat sestru, maminku, babičku, ale hlavně sebe. „Je barvený paprikou, tím kořením, to znáte, nic ho nezničí,“ přemlouvá mě majitel zapadlého obchůdku. Židovský obchodníček versus Baruš 1:0.

Snažíme se nebloudit, ale ani skvostný průvodce National Geographic, ve kterém už nám několikrát pomohlo ukázat prstem na mapě, aby nás kolemjdoucí Arab navedl, nestačí. Ptáme se místních, a tak natrefíme na nelegálního průvodce, kterého s odstupem sledujeme. Místo vysněné levné místní restaurace nás zavede do prázdného, načančaného podniku. Naštvaně odcházíme a už druhý den končíme s marockým chlebem narvaným vším možným – bramborou, osmaženou rybou, omáčkou. Všechno nandané stejnou rukou, která od nás bere marocké dirhamy. Je nám to jedno, kluci si dezinfikují ruce, já nadšeně hltám a spoléhám na imunitu; tu po obědě posilujeme lokem Pražské vodky a vyrážíme do vyhlášených fesských koželužen.

Potkáváme dalšího (nelegálního) průvodce, povídáme si anglo-španělštinou a kocháme se výhledy z míst, na která bychom bez něj nenatrefili. Hltáme smrad koželužny, jejíž obří kádě sledujeme z balkonu obchodu, do něhož nás (samozřejmě) zavedl. V kádích se pohybují mužíčci v zelených oblecích – v jedněch namáčí kůže do chemikálií, aby je zbavili srsti a změklé je mohli nořit do kádí s barvami. Nakonec našemu poslednímu fesskému průvodci smířeně dáváme i zbylá eura.

Vracíme se do motelu, všude kolem si místní kluci kopou na kruhových objezdech, na písečných plochách, na hřištích, bosí, v žabkách, všude a jakkoli. Jen když vidí západně vyhlížejícího turistu s Canonem kolem krku, přerušují hru a s ustavičným „bakšiš!“ pochodují s námi. Je mi těch tmavých smutných očí líto, ale víc než arabské „ne“ neovládám, abych jim vysvětlila, že nejsem ze Západu, ale z Východu a že můj pár let starý Canon, dárek k patnáctinám, o dost převyšuje částku, kterou si tu můžu dovolit nechat za deset dní.

Večer zkoumáme účinky marocké máty naložené v Pražské vodce a řádně se dodezinfikujeme. Dny jsou horké, ale noci chladné a v oknech žádné sklo, které by chládek drželo venku. Balím se do spacáku a pochybných dek a myslím na toho starouška, kterého manželka seřvala, když nám chtěl dát svazek máty za částku, kterou jsme měli v úmyslu usmlouvat. Maroko je nakonec i země urputných bojovnic, jedinečných žen.

Na noc v koupelně

Další den se vlakem z fesského vlakového nádraží přesouváme do Meknesu. Po cestě z jeho „moderní“ části míříme na okraj malé, roztomilé mediny. Lovíme pomeranče přímo ze stromů a kluci pak i cheese přímo z Mekáče. Jdeme dál a míjíme smutně vyhlížející okraj města – zchátralé, špinavé fasády nízkých domů, pozavírané obchody, všechno trochu jinak smutné a ještě špinavější než v Casablance. Zkoumáme, kde se dneska ubytujeme: nacházíme luxusní hotel Agadir, minibaráček bez koupelny a oken, zato s parádním pokojem obloženým dlaždicemi, který patrně býval koupelnou. S radostí platíme 130 korun (českých) za nás všechny předem, po cestě ještě úspěšně arabsko-francouzsky kupuji chybějící karty na žolíky v železářství a vyrážíme vstříc městu.

Dovnitř mediny vcházíme překrásnou zdobenou branou Bab Mansour, míříme k vysokoškolské koleji Medersa Bou Inania a procházíme voňavými trhy. Z ní zkoumáme modré střechy města. Jdeme se najíst k místním, co nejdál od turistických tras, platíme 30 korun za královskou hostinu o třech výtečných luštěninových polévkách, marockém chlebu i smažených rybičkách.

Po obědě se nám stává průvodcem nezapomenutelný berberský obchodníček, který nás odchytne a neostýchá se mě připojit k neznámé Arabce, která mi má ukázat vnitřek hammámu, dámských lázní. Mlží se mi brýle a bez nich toho příliš nevidím, ale přijdu si jak u vytržení, všude horko a posedávající ženy, vracím se, zírám a jdu si poslušně koupit nějaký ten berberský šperk, co přes odpoledne ukutil jeho syn.

Před Marrákešem nám ještě zbývá na otočku Rabat: příliš moderní hlavní město, tak si jen na chvilku odpočineme v malé zahrádce nebo se projdeme kolem útesů u Atlantiku. Přemýšlím, proč zrovna tohle město, které mi nic neříká, bylo pro Fatému Chahid tak důležité, že se po jeho spatření rozhodla stát básnířkou. Cestu k útesům lemuje obří hřbitov, do Airbnb se dostáváme českou tramvají a večer se necháváme odvést do vyhlášené marocké restaurace. Hltám první a nejlepší tajine svého života a nechám si zdát o marockém chlebu, už zase.

S Lennonem a Hendrixem marrákešskou terasou

Každá země má své dopravní tempo – to marocké je prostě rychlé. Po sedmi dnech nemám s přecházením ulic problém, konečně jsme zpět v Marrákeši a já po vzoru sebevědomých Maročanek zvedám ruku a radostně kráčím na rušné náměstí Djemaa el-Fna, za kterým se na kraji mediny schovává náš hippiesácký hostel. Motorky, oslové a všelijaké vozíky všude kolem už mě nijak nerozhodí, děti prodávající balíčky kapesníků přehlížím. Pod odpoledním slunkem na nás pokřikují prodavači nejlepších pomerančových džusů světa – jeden vedle druhého se předhání, který má zrovna ten nejlepší, ale všechny jsou stejné. Předem poučená si hlídám ruce před Maročankami, jež ochotné i neochotné turistky nejdřív pomalují henou, a když odmítají za nechtěný dárek zaplatit, dělají scény. Nevychází mi to, peru se, ale je silná jako kůň a já zadržuju slzy. Plán na parádní tetování henou nevyšel a místo toho mám odbyté, za které jsem musela zaplatit, i když jsem ho nechtěla.

„Vy jste z České republiky? Čechy já mám rád, jsou trochu jako my. Jsou moc přátelský. A taky chudí!“ usmívá se jeden z prodejců. Po dvou dnech protrajdaných rušnými i odlehlými kouty marrákešské mediny mám pár dalších dárečků, příliš mnoho koření a úpal. Díky svým nově nabytým smlouvacím schopnostem jsem si vysloužila přezdívku berber woman, na kterou jsem náležitě pyšná, holkám vezu „stříbrné“ náramky a nechce se mi odtud. Klukům stačila dvě piva a spokojeně se válí v nově koupených dželabách na terásce, kolem se prochází želvy, na jejichž krunýřích jsou už sotva čitelné nápisy Lennon a Hendrix. Cpu se zkaramelizovanými oříšky a představu, že někdy vrátím přísun cukru na předmarockou úroveň, vzdávám. Když slunce přestane pálit do očí, vidím až na majestátní horu Djebel Toubkal a sním o cestě do pouště, kterou už nestihneme. Přemýšlím také o slumech na okrajích měst, jež jsme viděli jen z oken vlaků. Čekám, až klukům vytráví, musíme vzít ty opravdové západní turisty (Rakušany a Švýcara), kteří by bez nás naivně utráceli jako zběsilí, na noční hostinu uprostřed Djemaa el-Fna za celých osm českých korun. Švýcar nevěří svým očím, hltá polévku a na oplátku nás zve na o něco dražší šneky u vedlejšího stánku.

Po cestě domů v letadle konečně dočítám tenkého Posledního přítele od Tahara Ben Jellouna, jednoho z nejproslulejších marockých autorů, a sním ještě o cestě do přístavního Tangeru na severu. Maroko se, v čele s Marrákešem, stalo za poslední roky častým turistickým cílem, je vlídné, přátelské a voňavé. Není ale od věci si připomínat, že je i zemí těch odvážných žen. V čele by mohla stát básnířka Fatéma Chahid, která jako „první prolomila bariéru konvencí a ukázala ženám právo veřejně se prezentovat,“ jak píše v útlém sešítku Miloslav Topinka, jenž pár jejích básní přeložil pro Festival spisovatelů Praha 2014. Nám ale bude znít povědoměji Leïla Slimani žijící ve Francii, která kromě jiného vytvořila intimní portréty marockých žen, v nichž rozebírá vztahy a přirozené touhy, které naráží na předpojatost a zaostalost západního břehu (ve zjednodušené formě je vydala i komiksově). O novinářce Zineb El Rhazoui, někdejší sloupkařce Charlie Hebdo, která v době atentátu na redakci pobývala v rodném Maroku, si můžete pustit dokumentární film.

Na český překlad dalších Fatéminých básní stále čekám, stejně jako na tu vysněnou cestu do přístavů a pouště. Ale vajíčko natvrdo, které mi poprvé nabídl pán ve vlaku z Rabatu, namáčené v arabském koření a soli, si můžu s chutí dát už teď.

Básně Fatémy Chahid vyšly v překladu Miloslava Topinky u příležitosti Mezinárodního festivalu spisovatelů 2014. Úryvky jsou z básní Fuga, Vzpoura Penelopy, Totem, Něžný souboj a Zavřené dveře.