Nosoroh – od slunečnicových polí k želvě na stole
13. června 2022
Snímkem Hráč (2011) debutoval již před jedenácti lety, vlastní hru adaptoval pro film Numbers (2020) a napsal také několik knih. Než jako umělec je však Oleg Sencov u nás stále známý spíš skrze své aktivistické působení na Ukrajině, za které byl čtyři roky vězněn v putinovském Rusku. Díky distributorům z Pilot Filmu se letos mají čeští diváci možnost seznámit s jeho třetím filmem Nosoroh (2021). Jakým způsobem se jím Sencov vztahuje k období devadesátých let, do nějž jej zasadil, a k tradicím ukrajinské kinematografie?
Jakkoli je členění filmů dle místa vzniku zažitou a samozřejmou praxí, často poskytuje hrubší síto, než by se jeden Evropan či Američan domníval. Nesmyslnost kontinentálních kategorií jako „asijský“ či „africký“ film se dá ještě vycítit poměrně snadno, podobně zkreslující je ale i fakticky správná přihrádka sovětského kina. Kremelským bolševikům se totiž nepodařilo nivelizovat veškerou filmovou tvorbu jednotlivých svazových republik a některé z nich prosluly osobitostí národní umělecké produkce ještě pod střechou proklamativně antinacionálního sajuzu.
Kupříkladu ukrajinská kinematografie minulého století je nejčastěji spojovaná s formálně odvážnými, folklorními motivy prostoupenými filmy, které natočili režiséři jako Leonid Osyka nebo Jurij Iljenko v šedesátých a sedmdesátých letech. Kořeny takzvané „poetické školy“, již vytvořili, ale sahají dál do historie – až ke sklonku let dvacátých. V té době vznikl jeden z dodnes nejslavnějších ukrajinských filmů všech dob, lyrická Země (1930) Olexandra Dovženka, která sice době svého vzniku vyhovovala tematizací kolektivizace zemědělství, ale vadila (mimo jiné) akcentací přírodních, vlasteneckých motivů, jakým je ikonický obraz slunečnice (ukrajinské národní květiny) na samém začátku filmu.
Trend „klasického poetismu“ vymizel s rozpadem Východního bloku, v posledních dekádách se ale ukrajinská kinematografie začala vracet na scénu světových festivalů díky moderním autorům (Sergej Loznica, Myroslav Slabošpycký, Valentyn Vasjanovyč aj.) a jejich nekompromisním počinům. K nim se nyní přidává i Oleg Sencov, u nás dosud známý zejména jako aktivista a politický vězeň, jehož třetí celovečerní film Nosoroh byl premiérován na filmovém festivalu v Benátkách (v soutěžní sekci Horizonty). V prvním plánu vypráví o životě gangstera Vovy řečeného Nosoroh, na pozadí jeho příběhu ale Sencov sleduje proměnu filmové estetiky ve víru transformačních devadesátek – odklon od popsaného poetismu. Ne náhodou jeho snímek otevírá záběr na černý terč se žlutými okvětními lístky; na rozdíl od Dovženka však Sencov slunečnice nevzývá, nýbrž je nechává bezúčelně likvidovat titulním hrdinou ve věku okolo deseti let.
Mafiáni bez příkras…
A dál je to jenom horší. Cestou domů napadne Vovu skupina výrostků, z nichž jednomu chlapec vypíchne oko. Osmdesátá léta uplynou jak voda (v desetiminutové scéně z rodinné dači, stylizované do jediného záběru), přichází revoluce, poslední dekáda století a Vova kráčí vesnicí se svou přítelkyní – královnou diskoték – a statusem brutálního bijce, který nabyl jako hlava malého gangu.
Zatímco poetické filmy se (částečně z nutnosti) uchylovali k symbolismu, Nosoroh na ukrajinský venkov nazírá bez zastíracích manévrů a idealistických závojů. Mezi gangstery ve filmu není čitelný žádný kodex cti, proslulý mytizací mafiánské nádeničiny, platí jen právo silnějšího. Sencov na druhou stranu nevolí ani moderní odlidštěný přístup, s nímž by mohl přiblížit strukturu fungování zločinecké organizace jako jeho italský kolega Matteo Garrone znamenitou Gomorou (2008). V centru Sencovovi pozornosti stojí výlučně postava Vovy Nosoroha, který si přezdívku vydobyl svou silou, neústupností a bezmála animální agresivitou. Nešťastný koktejl jeho vlastností a povahových rysů dokonale ilustruje scéna v posilovně, kde Vova proti sobě vcelku bezdůvodně poštve čtyři osvalené cvičence, s nimiž se nechce přestat prát, ani když už leží na zemi se zlomeným nosem.
Všechen marast, všechnu brutalitu Sencov paradoxně nazírá videoklipovou optikou a zviditelňuje tak pozlátko, které za nimi spatřují jeho (anti)hrdinové. Patřičné scény prokreslují syté barvy, doprovází populární taneční hudba, tempo filmu je uzpůsobeno vnímání generace MTV – kromě úvodní sekvence se snímek sestává z kusých bloků, výjevů z Nosorohova života, mezi nimiž se rozplývají narativní i emoční souvislosti. Podstatný je snadno komunikovatelný dojem, jenž ta která scéna okamžitě zprostředkovává. Jako když montážní sekvenci, zachycující řádění Nosorohova gangu, tvůrci doprovodí veselou dětskou písničkou o tom, jak fajn je mít partu kamarádů. Ironií se vymezují vůči kdysi poctivému, leč přežitému poetismu; upozorňují na autentické vzory soudobé mladé generace (kultura těla importovaná za Západu) a okrasné ornamentální koberce, charakteristický motiv poetických filmů, nechávají viset na stěně coby prázdný symbol.
Čtěte také:
…ale se šancí na vykoupení
Vzdor dílčí roztříštěnosti je Nosoroh jako celek poměrně kompaktní. Jednotlivé útržky ze života titulního hrdiny jsou prokládány a stmeleny časově nejaktuálnější dějovou linií, v níž Vova sedí v autě zaparkovaném pod rozložitou korunou stromu, přemítá o životě a hovoře s knězem zpytuje svědomí. Jeví-li se narativní postupy filmu místy jako nesouvislé nebo překotné, možná jde o autorský záměr – způsob, jak přiblížit myšlenkový stav člověka rekapitulujícího svůj život. Jinými slovy: většinu toho, co divák vidí, může chápat jako subjektivní proud Vovových vzpomínek a představ – ani kněz, který mu naslouchá, nemusí být fyzickou bytostí. Dojem, že v síti vztahů jednotlivých bojůvek i vedlejších postav, se lze lehce ztratit, odpovídá pocitu zmatení vojáka Rodiny, který zasažen kulkou umírá dřív, než stihne zjistit, kdo po něm střílel, kdo ho zradil.
Hledisko hlavního hrdiny přejímá Nosoroh důsledně i na úrovni celé fabule – její dramatický oblouk je (oproti fragmentárnímu ději) tak jednoduchý, jak by jej nejspíš vyklenul sám nepříliš bystrý Vova. Míra subjektivity v rámci vyprávění nicméně není skutečným předmětem zájmu tvůrcům, kteří tak nesou veškerou odpovědnost za jeho výslednou podobu. Je to zejména režisér a scenárista Sencov, kdo črtá ustálenou spojnici mezi drsným dětstvím a dospělostí prosycenou násilím, kdo expresivně líčí hrdinův pád do morálního bahna, aby jej skrze trauma-klišé mohl v druhé polovině filmu provést očistcem k prozření a pokání. Komu by náhodou unikala křesťanská morálka, o kterou se narativ filmu opírá, tomu režisér otevře oči symbolicky výmluvnou scénou počátku Vovovy proměny, v níž je hrdina přibit k dřevěné podlaze kůlny. Sencov ale nepronikl pod jeho nosorožčí kůži jinak, než kovovými hřeby – výsledkem jeho práce není jemná psychologická studie, ale moderní legenda.
Uvěří divák v Nosoroha?
V součtu s tématem opouštění tradičních hodnot a profanace symbolů by se mohlo zdát, že Sencov svým filmem sleduje celospolečenskou degeneraci Východního bloku v době postsovětské. Podobně širokosáhlé interpretace se ale často přeceňují a chápat tak Nosoroha by nebylo jen zkreslující, ale zároveň ideově nebezpečné. Argumentace tohoto typu totiž ignoruje fakt, že předchozí režim své problémy z umění cíleně vytěsňoval, a vytváří přelud, že za komunismu mohlo být lépe. Stejně jako český seriál Devadesátky (2022) není vzdor svému názvu obrazem dané dekády, ale „jen“ napínavou kriminálkou o pátrání po orlických vrazích, je (adekvátně nazvaný) Nosoroh toliko portrétem titulního gaunera.
Sencov sice v úvodní sekvenci ukazuje Vovu zapřaženého ve vleku neúprosně pádících dějin, nedává ale odpověď na otázku, zda je produktem doby a místa svého narození, nebo si za svůj osud může jen on sám. Nevystupuje z pozice jeho obhájce, soudce, ani psychologa, ale představuje se jako solidní pozorovatel, vybavený talentem najít suverénně přesvědčivého neherce (představitel Nosoroha Serhij Filimov) a zachytit podstatu věci v kreativní zkratce – viz detail želvy, plazící se po stole v mafiánském brlohu jako výraz jisté životní bezmoci i nesoudnosti těch, kteří ji na místo přinesli. Jak si pak při všem Sencovově nadání vysvětlit dějovou zkratku devalvující realističnost jeho snímku? Možná jde o další nezodpovězenou otázku k řešení, výzvu divákovi, který se má sám sebe ptát, zda nápravě a vykoupení primitivního Nosoroha lze uvěřit.
Nosorih. Režie a scénář: Oleg Sencov. Hrají: Serhij Filimov, Oleksandr Rudynskyj, Oleg Skripka, Georgij Povolockij, Irina Mak, Lorena Kolibabčuk, Jevhen Černykov, Jaroslav Bezkorovanyj ad. Kamera: Bogumił Godfrejów. Hudba: Andrej Ponomarjov. Produkce: Denis Ivanov, Oleg Sencov. Střih: Karolina Maciejewska. Ukrajina, Německo, Polsko, 2021.
Zdroj fotografií: Pilot Film
