Já heroin ze stanice Pohoda
26. března 2021
Seriál My děti ze stanice Zoo režiséra Philippa Kadelbacha a scenáristky Annette Hess svým názvem navazuje na kultovní knihu z konce sedmdesátých let, která se stala kanonickým zástupcem „drogové literatury“. Příběh Christiane F. byl do češtiny poprvé přeložen roku 1987 a snad každého dodnes šokuje svou otevřeností, surovostí či střetem dětské nevinnosti s temným světem návykových látek, prostituce a závislosti. Mimo titul však seriál s původním literárním dílem nemá příliš společného: děti totiž vyprávějí úplně jiný příběh.
Intro každého dílu diváka upozorňuje, že zobrazené události i postavy jsou životem Christiane F. pouze volně inspirované, nebo jsou rovnou zcela smyšlené. Tím dochází k zásadnímu posunu – na text s publicistickým záměrem zprostředkovat svědectví mladé narkomanky lze jen těžko aplikovat literární nároky (posuzovat styl, vyčítat, že se vypravěčka příliš opakuje, sledovat, jestli vyprávěním směřuje k pointě). Seriál je ale uměleckým artefaktem, který k zaujetí kritického stanoviska vybízí.
Osmidílná série původní Christianin příběh mnohoznačně přesahuje – její perspektivu totiž obohacují pohledy dalších lidí, o nichž se hlavní hrdinka v knize jen zmiňuje. Například Benno jako by byl alternativou Detlefa s příměsí dalších chlapců, se kterými Christiane randila, a Stella vzniká zase sloučením svého knižního předobrazu a kamarádky Kessi. Osobní zpověď tak přerůstá do širších rozměrů a stává se spíše obecnější výpovědí, čímž také umožňuje otevřít více témat. Christianino původní vyprávění sice reflektovalo i okolí, ale soustředilo se zejména na její příběh, motivace, zkušenosti či rodinné zázemí. Seriál naopak nejvíc zdůrazňuje právě vzájemné vztahy v kolektivu.
A není to jediná věc, která doznává změn či významových posunů. Knihu známe především jako svědectví o tom, co s člověkem, jeho tělem i charakterem, může udělat droga – zvláště pak ta tvrdá s potenciálem silné závislosti, jako je heroin. Popisné pasáže knihy naturalisticky konkretizuje filmová adaptace Uliho Edela z roku 1981, v němž se dětský nevinný vzhled mění v kostnaté tváře, kruhy pod očima, popraskané rty, hladový a zlý pohled či vyhublé tělo. Hlavní představitele navíc ztvárnili neherci, kteří vzhledem odpovídali věku kolem třinácti let, což přidalo scénám starší adaptace na působivosti a autenticitě. Postavám v seriálu se sice heroin s postupujícím časem a zvyšující se závislostí také nevyhnutelně otiskuje do tváří, ale silná estetizace rozhodně nedá vyniknout hrůzostrašným rysům v obličeji a na těle – a to ani v těch nejvyhrocenějších momentech, jako je smrt někoho z party nebo scény, ve kterých si někdo zrovna pouští žilou. Zatímco kniha se neustále zmiňuje o ucpaných jehlách, zakrvácené koupelně, nesnesitelných abstinenčních příznacích, které způsobují dlouhotrvající křeče, kvůli nimž si člověk rozškrábe kůži do krve, tvůrci seriálu se uchylují maximálně k občasnému podrbání ruky. Při absťáku se Christiane sice dvakrát pozvrací a ve zrychleném záběru se na posteli chvěje, druhý den je ale zase jako ze škatulky, sexy, cool a vysmátá.
Rauschzeit
Neznamená to však, že by heroin hrál podružnou roli, právě naopak – stává se jedním z hlavních aktérů. Na zlatém podnose ho zamaskovaná bytost přináší Christiane do zákulisí na koncertu Davida Bowieho a pak už ho nezřídka vídáme na zpomalených záběrech, které však ani zdaleka nejsou tak odporné, jak je známe ze zmiňovaného filmu či jiných zpracování drogové tematiky. Zaostřenou padající tabletku střídá jehla stříkačky propichující kůži v předloktí a krev mísící se s omamnou látkou. Je to opojný moment předcházející heroinovému rauši. Daleko za hranicí kýče a bizarnosti se pak pohybují scény, ve kterých jsou postavy již pod vlivem. Babsi se vznáší v nekonečném prostoru zatopeném vodou, Benno se ocitá v zasněžené krajině, všichni spolu na diskotéce levitují nad tanečním parketem. Očekávání, že má heroin jasně zápornou roli, tak seriál nepotvrzuje úplně jednoznačně.
V tomto jako by však následoval obecnější trend dekriminalizace a naopak „humanizace“ drog, které už nejsou vnímány apriorně špatně. Nejen ve filmovém průmyslu byla závislost na návykových látkách běžně vyobrazována v negativních aspektech (masivně například v 70. letech v rámci kampaně War on Drugs). Takový přístup však ze závislých osob dělal viníky, a namísto pomoci je stigmatizoval, marginalizoval a vylučoval ze společnosti. Nehledě na potenciální ničivé následky dodávají drogy seriálovým jedincům pocity klidu, nirvány, sounáležitosti s vesmírem a umožňují utéct od reality, která nemusí být pouze všední, ale přímo děsivá či nesnesitelná. Takový útěk se seriálu podařilo zobrazit v případě Babsi, vyrůstající bez rodičů, zato s nabubřelou a bohatou babičkou, která ji svazuje protivnými, striktními společenskými nároky, a Stelly, potýkající se se znásilněním a matkou-alkoholičkou. Ta zároveň slouží jako důkaz, že jde možná o začarovaný kruh, jenž startuje již nedostatečnou láskou a oporou od těch nejbližších a končí v náruči pedofilního zaměstnance zverimexu, který mladým holkám za trochu blízkosti nabízí tu nejcennější komoditu. A ony lásku ochotně předstírají – cokoli pro přístup k „háčku“.
ČTĚTE TAKÉ: U dnešních sitcomů tuhne úsměv na rtech
Jelikož se ale osmihodinový scénář snaží zachytit osudy tolika aktérů, podobné vybudování motivací a psychologického vývoje je u mnoha z nich, včetně hlavní hrdinky nebo mužských postav, nedostatečné a zkratkovité. V knize má vše svůj čas, Christiane roste a mentálně se vyvíjí. Odmala ji bije agresivní otec, stává se drzejší, kouří, krade, vyhledává zakázané aktivity, lže, propadá drogám a nakonec se i prodává. Její seriálová cesta do podchodů stanice Zoo je naopak spíše povyražením bez výraznější motivace. Nehledě na to, že dvaadvacetileté Janě McKinnon třináct let opravdu nikdo neuvěří, i Christianini rodiče svým mladickým vzhledem a bizarním chováním působí spíš jako její spolubydlící.
Berlín kouzelných barev a nevinného bezčasí
Právě rodinné zázemí a specifické prostředí Západního Berlína 70. let, ve kterém děti dospívají, dodávají knižnímu vyprávění podstatný přesah. Bezútěšnost panelových domů v dělnické čtvrti Gropiusstadt se podepisuje nejen na psychickém zdraví, ale i na způsobu, jak děti tráví čas. Betonové město, kde se nemohou vyřádit ani na hřišti, poněvadž čelí všudypřítomným cedulím se zákazy, nenabízí ve výsledku jinou alternativu než se jít bavit do klubu a experimentovat s drogami. Absence parku na hraní a kontrast s venkovem u příbuzných ukazují, jak nezdravé a frustrující může městské prostředí pro život dospělých i jejich potomků být.
V knize se navíc matka Christianinou situací trápí nejen proto, že si sama neví rady, ale i proto, že se jí nedaří pomoc nikde najít. Doktoři pro zachování prestiže nemocnice nechtějí narkomany léčit, kvůli přetížení kapacity v terapeutických centrech je téměř nemožné dostat příležitost k nápravě, a tak Christiane nakonec musí hledat pomoc ve scientologickém ústavu, v němž jde všem také především o peníze. Z textu vyvstává kritika odcizeného světa, kde se každý stará jen sám o sebe a svůj majetek. Matka konstatuje, že ztratila poslední zbytky důvěry v jakoukoli instituci. Právě v tom, že člověk nenalezne pomoc, když ji potřebuje, spočívá bezútěšnost celé situace. Jelikož se seriáloví tvůrci o toto podloží připravují, nezbývá jim nic jiného než kritiku nefunkčního kapitalismu, který se nestará o situaci sociálně slabších a drogový průmysl spíš podporuje, zobrazit roztomilým předčítáním Marxe ve vězení nebo v postavě Stelly, která přijme kapitalistickou ideologii za svou a stane se pasačkou malých holek.
Zatímco životy literárních hrdinů prostředí determinuje, v seriálu se nikdo svým okolím příliš netrápí. Berlín je zde naopak barevným místem plným elektronické hudby a jeho mladí obyvatelé jsou jeho krásou a kouzlem naplno opojeni – ani divák nezůstává pozadu. Tvůrci se sice tu a tam drží dobové módy či hudby, ale často pracují se současnými prostředky – ať už jde o Christianin honosný kožich či soundtrack sestavený z interpretů nového milénia, jako jsou Sia či Florence and the Machine.
V době, kdy se v kontextu sociálních sítí mluví o jejich dvousečném potenciálu ovlivňovat vztahy, seriál oprašuje starý příběh a připomíná, že droga v mnohém ohledu funguje podobně – napomáhá vzdorovat společenskému vyloučení, paradoxně ho ale dále prohlubuje. Tato nemilosrdná realita však často není s to udeřit napřímo. Estetizující tendence, která vše zahaluje do opojného růžového hávu, a všudypřítomná hudba, jež situace mnohdy žene na hranici patetického kýče a přetváří epizody v nekonečný videoklip, ubírají jinak přesvědčivé výpovědi generace určitého místa a času na uvěřitelnosti a na efektu. Katarze se nekoná. Jak v závěru poslední epizody zpívá Florence and the Machine: The Dog Days are Over.
My děti ze stanice ZOO. Režie: Philipp Kadelbach. Scénář: Anette Hess. Hudba: Michael Kadelbach. Německo, 2021.