Ekstase, která nenabudí, ale pomalu uspává
29. května 2022
Debutová novela mladého publicisty a hudebníka Jakuba Šponera, nesoucí název Ekstase, vykresluje každodenní prožívání a osobní vzpomínky zhruba třicetiletého muže. Vyprávění předkládá detailní a rozvláčný příběh člověka, který je ztracený ve svých myšlenkách a jehož prožívání reality se mísí se sny a představami. V těch se upíná především na zidealizovaný vztah, který má být domnělým záchranným kruhem.
Kniha, kterou na začátku letošního roku vydalo nakladatelství Paseka, v šesti částech zachycuje příběh rámovaný milostným vztahem, jenž si hlavní protagonista vysnil. A čím víc se na něj upíná, tím víc se stává jeho realitou. Představa ženy (označované jako ona), ke které se od začátku vztahuje jako k reálné postavě, silně prostupuje celou novelou. V textu nicméně lze hledat dvě roviny vyprávění, v první se protagonista obrací přímo k ženě a oslovuje ji v intimní du-formě, což ve čtenáři*ce může evokovat pocit, že někoho potají poslouchá za dveřmi. Druhou rovinou je vyprávění ve třetí osobě, v němž se od ní oprošťuje a vztahuje se ke své každodenní realitě. Sentimentálně i trpce vzpomíná na dětství na sídlišti nebo na první a jedinou dovolenou u moře s rodiči jako na dobu, kdy všechno ještě bylo v pořádku.
Je pátek, tři hodiny ráno
Postava muže-vypravěče, skrze niž je celý příběh zprostředkován, se zpočátku zdá být poměrně sympatická. Sdílí své prožitky a působí tak zranitelně. S postupujícím čtením nicméně vyvolává dojem zoufalého kamaráda, který se sebelítostně svěřuje; máte chuť se zvednout a odejít, ale samozřejmě to neuděláte. Jednak ze soucitu a jednak pořád skrytě doufáte, že se to po pár stranách zlomí. Vypravěč se utápí ve svých pocitech a utíká od nich do spánku a fantazie. Často je tedy těžké sen a realitu odlišit, pokud ovšem realita není zcela domnělá. O snovosti textu vypovídá i časoprostor příběhu. V jednu chvíli vypravěč leží v posteli a o pár řádků dál najednou plave v moři, čas jako kdyby neexistoval. Právě jemné přechody v prostředí a čase jsou jednou ze silnějších stránek knihy, stejně jako nostalgické pasáže, proložené krátkými historkami z dětství.
Depresivní rozpoložení, ve kterém se vypravěč nachází, má přímý dopad i na děj knihy. Ten zahrnuje spoustu pasáží, v nichž se protagonista zamýšlí nad minulostí a přítomnost nebo budoucnost jako by nic neznamenaly. Má problém s vykonáváním běžných věcí, jako je čištění zubů, převlékání, nakupování jídla nebo vaření. Svojí kompozicí kniha spěje od Vyčítání přes Hroucení až po Ekstasi, a ačkoli rozložení jednotlivých kapitol konceptuálně dává smysl, samotný obsah jejich možnosti zcela nenaplňuje.
Text působí uhlazeným dojmem a věty jsou pečlivě poskládané tak, aby přesně vyjadřovaly danou situaci nebo skutečnost. Rozvitost, která je mnohdy ku prospěchu a vede k detailnímu vylíčení, ale občas sklouzává ke klišé výrazům a zbytečnému kumulování přívlastků. To způsobuje, že některé věty působí zahlcujícím, možná až legračním dojmem a sdělení se z nich vytrácí. Novela je z většiny psaná poměrně neutrálním jazykem, nicméně je proložená i expresivnějšími výrazy, které trefně podtrhují tragikomické vyznění daných situací a oživují celkový dojem. V textu se ale objevují sporadicky a stejně jako neurčitou dějovou linkou ani formálním zpracováním kniha příliš nevyniká.
Ačkoli snová žena, na jejíž existenci je děj knihy postavený, představuje jednu ze dvou hlavních (a v podstatě jediných) postav, její obraz je zprostředkovaný pouze skrze vzdálený a zkreslený pohled vypravěče, který ji bezmezně obdivuje. Působí jako nejasný, blíže neidentifikovatelný stín, který se objevuje a mizí. Tím, že je příběh úzce zaměřený na prožívání jednoho člověka, cyklícího se stále v tomtéž, se ale po nějaké době stává monotónním. Toky vyprávění se slévají, tvoří jeden hutný proud a příběh se uzavírá do sebe, což je asi hlavní úskalí knihy.
Ekstase působí trochu jako deník, do kterého si jeho autor podrobně zaznamenává své každodenní vjemy a nálady – deníkové zápisky bývají mnohdy živé a zajímavé především pro toho, kdo je napsal a kdo prožil popisované – a právě tento dojem ve mně novela až příliš často vyvolávala. Ačkoli Šponerovi nelze upřít barvitost vyprávění, právě podvědomá „deníková stylizovanost“ a snaha být precizní vzbuzují dojem neživosti. I přesto ale kniha nabízí alespoň nějaký pocit sounáležitosti a dovádí k nepříjemnému utvrzení se v tom, že nutkavé myšlenky nelze jen tak zapudit.
ŠPONER, Jakub: Ekstase. Praha: Paseka, 2023. 128 s.
