Do Česka se člověk musí prošňupat

14. února 2022

Žánrově experimentální román Perník je citlivě zpracovaným příběhem o migraci. Helen Oyeyemi, britská autorka nigerijského původu, zde však předkládá i orientalizující pohled na Česko, jejž dosavadní recepce nijak neadresuje. Kniha tak ztělesňuje depolitizované pojetí literatury, které obhajuje exotifikaci formalismem.

Narativní kostru fantaskního románu Perník (Gingerbread, 2019) tvoří pohádka na dobrou noc. Matka vypráví své dceři, která se zotavuje po pokusu o sebevraždu, pohádku, jež se záhy ukáže být osobním příběhem matky Harriet o zkušenosti s přistěhovalectvím do Anglie. Tím, že v sobě Perník mísí paměťové vyprávění, aluze na současnou britskou populární kulturu, četné kanonické romány a pohádkové přísady, jako je postava Harrietiny kamarádky z dětství Gretel (podle jména Mařenky z pohádky Jeníček a Mařenka bratří Grimmů) nebo putující dům, stírá hranici mezi pohádkou, románem, orálním vyprávěním a realitou. Oyeyemi tak vytváří originální směsici žánrů protkanou sítí symbolů a referencí, která se vzpírá jednoznačnému čtení či přímočaré interpretaci.

Čtěte také:
Ze Zřídla vyvěrá plurál autorských hlasů

Perník svým rozostřením žánrových kategorií, mnohostí stylistických postupů, vypravěčských hlasů a mnohovrstevnatých symbolů citlivě rozehrává téma migrace. Ukazuje, že každý jednotlivý příběh o přesídlení je možné vyprávět z více úhlů pohledu a že každý z nich obsahuje synkretické propojení různých kulturních kontextů a spletence vztahů, do nichž kromě osobních rozhodnutí ostře zasahuje ekonomická nouze. Mezilidské vztahy se skrze zkušenost s migrací snadno stávají traumatizujícími, stravujícími či osudovými. Harriet po příjezdu do Anglie žije v relativní izolaci, zůstává fixovaná na svou kamarádku Gretel a nedaří se jí navazovat nová přátelství. Mezi Harriet a bohatou rodinou „dobrodinců“, kteří jí a její matce Margot pomohli se v nové domovině postavit na nohy, se tvoří silné pouto plné křivd. Nemožnost navazovat nové vztahy, jež výstižně reflektuje zkušenost imigranta v novém prostředí, se přenáší i na Harrietinu dceru Perditu. 

Jedním z momentů vystihujících osobní dynamiku migrace je vztah ústředních postav k zemi, z níž pochází. Na tu se v Perníku odkazuje jako na možná fiktivní, fantaskní zemi, která spolehlivě nefiguruje na mapách světa ani v historických análech. Země původu, do níž není možné se vrátit, se stává místem jinakosti. Oyeyemi zabraňuje vykořenění a odcizení od domoviny tím, že ji přetváří na soukromé místo paměti: zemi fantazie, příběhů a snů. Jak autorka uvádí v nedávném rozhovoru pro časopis Host, vlast migrantek z románu je místem, „kde člověk nemůže být. Ale proto ještě nepřestává být určitou konkrétní zemí. Je temná, nedosažitelná. Nemůžete se do ní dostat fyzicky, musíte použít jiné prostředky“. 

Česko jako „jiný”

Autorka v rozhovoru naznačuje, že předlohou pro tuto „temnou, nedosažitelnou“ zemi snů a imaginace, v Onuferově překladu nazvanou jako Andersajtánie, jí bylo Česko, kde už několik let pobývá. Když si Harriet v Anglii prochází stránku Wikipedie o své zemi původu, dozvídá se, že „[n]ěkolik předních myslitelů navrhlo, aby byla Andersajtánie překlasifikována na čistě imaginární/mytickou zemi, protože […] doslovné interpretace tvrzení, že Andersajtánie reálně existuje, možná pramení z hlubokého nepochopení českého humoru“. V doslovu ke knize posléze zjišťujeme, že Andersajtánie v anglickém originále figuruje jako „Druhástrana“. Když Onufer komentuje tento překladatelský oříšek, uvádí, že „autorka tu poťouchle využívá své znalosti češtiny, do anglického textu vnáší exotický výraz […] a dosahuje tak působivého ozvláštnění“. Lze souhlasit s tím, že české elementy na anglofonního čtenáře pravděpodobně působí exoticky. Je však třeba doplnit, že česká čtenářka si skrze tento typ ozvláštnění může připadat poněkud exotizovaně. Ladislav Nagy, který s Oyeyemi rozhovor pro Host vedl, se nad tím, že autorka z Česka dělá „jiného“ rozumu, snovou zemi, kde panuje tvrdý kapitalismus v kombinaci s pohádkami, nepozastavuje. Zato se dozvídáme, že se Oyeyemi při rešerši na Perník, kde se v jejím díle poprvé objevuje české prostředí, nemohla „kvůli absenci překladu“ seznámit s řadou českých textů, ale že „něco […] četla, třeba Saturnina“. 

Česká tematika se u Oyeyemi objevuje i v jejím posledním románu Peaces (2021), kde jsou Češi redukováni na mysteriózní archetypy podivínského umělce a jeho možná imaginárního syna Přemysla, jemuž všichni včetně českého otce symptomaticky říkají „Přem“. Kromě toho, že se jedním z hlavních uzlů zápletky románu stává spor o enormní dědictví českého umělce-emigranta, což v kontextu ekonomických reálií většiny českých přistěhovalců do Británie působí spíše humorně, zde čeština figuruje jako jakýsi jazyk nevědomí, jímž mohou někteří senzitivnější Britové plynně hovořit ze spánku. Oyeyemino vykreslení surreálného, tajemného Česka působí bohužel obdobně citlivě, jako by se pokoušela v současnosti zobrazovat Egypt jako zemi faraonů a prokletých hrobek v ponurých pyramidách.

Golemovská Praha

Zdá se, že pro Oyeyemi Česko a zejména pak Praha představují jakési projekční plátno pro rozvíjení temných, fantaskních příběhů. Praha je starobylým alchymistickým papírem, který z každého příběhu, jejž na něj otisknete, učiní mysteriózní skvost. Z různých rozhovorů je patrné, že povědomí o české kultuře a pražské zkušenosti autorce kromě Saturnina zprostředkovali Kafka (kterého však nepovažuje za českou literaturu), Ripellinova Magická Praha či surrealisté. „Surrealisté [Prahu] milovali,“ popisuje Oyeyemi ve starším rozhovoru o Perníku pro The Guardian a názorně ilustruje tento syndrom projekčního plátna: „[Praha] […] by mohla být filmovou scénou, mohla by být pohádkou.“ Tato citace je v daném kontextu výmluvná: Oyeyemi opomíjí dodat, že mnozí surrealisté byli Pražany. Ti milovali Prahu nikoliv jako fantastického jiného, nýbrž jako lidé milující a rozvíjející své prostředí, které bylo s jejich myšlením neoddělitelně spjato. 

Moment, který demaskuje fascinaci Prahou jako turistickou atrakcí pro západní intelektuály, nastává, když Oyeyemi v Hostu vzpomíná nejsilnější dílo zasazené v tomto magickém městě: „no samozřejmě Golem.“ Ó Praho tajemná, Praho golemovská. „[T]akovéto místo na světě prostě nemůže existovat. Jenže pak člověk přijede do Prahy a vidí, že to skutečně existuje. Když čtu o Praze prizmatem vlastní zkušenosti, vnímám ji jako fyzický a zároveň psychologický prostor, které jsou na sebe navršeny. Zároveň ji chápu jako určitý práh, za nímž se příběhy mohou stát skutečností.“ Golemovský topos je zde symptomatický zejména proto, že je pro značnou část Pražanů vyprázdněný. Golem jako autentický symbol Prahy je mrtev. Přežívá jen v exotizujících představách expatů a jako turistický fetiš. Setkáme se s ním v obchodech se suvenýry, v různých soukromých muzeích na Starém Městě nebo při turistických prohlídkách Židovského města. 

Zajímavé je, že se tento archetyp Prahy jako domova Golema či alespoň mystického místa s temnou historií objevuje hned v několika dílech současných anglofonních autorů píšících o Praze. Za zmínku stojí například nedávno publikovaný román Melmoth (2018) od britské autorky Sarah Perry, který má čtenáře provést hrůzami české minulosti s akcentem na faustovské téma viny, bohužel však působí spíše jako pouťový dům hrůzy, kde strašidelnými atrakcemi jsou zpráchnivělé, gumové stereotypy o tajuplném Česku. Zdá se, že v anglofonním literárním prostředí je Česko redukované na exoticky záhadný archetyp přijímáno bez pozastavení. Otázkou zůstává, zda by podobně zjednodušená reprezentace byla recipována stejně stoicky, kdyby šlo o již zmiňovaný Egypt nebo třeba o Vietnam.

Depolitizovaná literatura

Tato imperiální pachuť Oyeyemina Perníku je ospravedlňována neskrývaným formalismem. V rozhovoru pro Host autorka na otázku po tom, zda by literatura měla řešit či upozorňovat na společenské problémy, odpovídá, že literatura jsou pouhá slova, která je třeba odlišovat od sféry jednání. Problémy společnosti „by se měly řešit na úrovni společnosti. Literatura nám dává příběhy a obohacuje náš svět o světy jiné. Je nešťastné, když je slovo vnímáno jako něco závažnějšího než čin“. V Oyeyemině pojetí tedy literatura není součástí společnosti a jazyk je ve vztahu k praxi zcela odvozený. Funkcí literatury je ozvláštňovat naši realitu smyšlenkami, které na rozdíl od slavných Humeových chimér jaksi prapodivně nejsou utkány z matérie tohoto světa. A obsahové nuance v textu autorka chápe jako proměny stylu, nikoliv sdělení samotného. Toto formalistní chápání literatury, a zejména pak Perníku, podporuje ve svém doslovu i Onufer. Upozorňuje nás, že díla Helen Oyeyemi nestojí „na konvenční, denní logice […] nýbrž na podmanivé síle symbolů, na logice snu – a podobně jako při přemítání o snech není při čtení Perníku tak docela jasné, co jednotlivé symboly vlastně znamenají“. Namísto toho, aby se nad tímto rozmlžením struktury signifikace pozastavil a pokoušel se jej interpretovat, vyzývá čtenáře, aby přistoupili na „autorčinu hru“. „Přijměme logiku snu,“ završuje svůj doslov ostentativní nirvánou významu. Jakou funkci plní literatura v tomto vyprázdněném pojetí kromě volnočasové zábavy pro buržoazní imaginaci?

Ilustrace na obálce: Veronika Holcová. / Zdroj: Argo

Ponechme stranou implikace této zjednodušené koncepce vztahu teorie a praxe, která například nepočítá s tím, že by se mluvení (v jazyce, v němž myslíme) či psaní (v tomtéž jazyce) mohlo chápat jako jednání, a soustřeďme se na nastínění udržitelnějšího pojetí literatury. Můžeme se odpíchnout od již skloňovaných surrealistů a jimi tematizovaného snu. Snová logika v surrealistickém myšlení totiž nemá být rezignací na sociální významotvornost umění. Naopak můžeme spolu s Walterem Benjaminem (Surrealism: The Last Snapshot of the European Intelligentsia) tvrdit, že surrealistický důraz na sen je součástí snahy ukázat, že i nevědomé stránky lidské osobnosti jsou protkány strukturami jazyka a společnosti. V tomto kontextu se apel na přijetí logiky snu v Perníku stává spíše výzvou k přijetí vlhkého snu konce dějin. Tezí surrealistů není volný běh představivosti a signifikantů bez jasného smyslu, ale to, že žitá zkušenost i celý lidský svět jsou bytostně významuplné. Člověk včetně nevědomých a podvědomých složek je totiž bytostí společenskou, tedy i dějinnou a politickou. Lze vyvodit, že literaturu nemusíme chápat jako ahistorický, ozdobný apendix představivosti, nýbrž jako součást struktury společnosti a jejích dějin. S Georgem Lukácsem (Teorie románu) můžeme uvažovat umění ve vzájemně rozvíjejícím vztahu se společenskými systémy norem. Literaturu tak nelze jasně oddělit od jiných forem vědění, protože pomáhá utvářet naše názorové systémy. Zároveň ji nelze oddělit od jednání, protože kromě toho, že skrze tyto názorové systémy naše činy přímo formuje, je totiž psát, publikovat, prodávat a kupovat knihy jednání par excellence.

Tento krátký vhled do různých pojetí funkce literatury zde uvádím proto, abych odlišila požadavek na realistickou reprezentaci světa od teze, že literatura pomáhá utvářet epistemické reality, a tak i společenské struktury. Na námitku, že Oyeyemi ve svém díle podává zjednodušený náhled na českou kulturu a k jejímu vyobrazení si vybírá zploštělé archetypy, by se dalo odpovědět, že povinností literatury není zobrazovat svět věrně a že žádná opravdu realistická reprezentace společenských vztahů existovat nemůže, protože k žádné „realitě“ sub specie aeternitatis nikdo přístup nemá. Mým hlavním argumentem však je, že autorka svou tvorbou pomáhá utvářet realitu, jejíž součástí je ahistorické a orientalizující (sebe)vnímání Česka, jeho kultury a obyvatel. Svými slovy, která mají skrze knižní trh reálný dopad ve sféře jednání, podporuje zjednodušené a depolitizované chápání světa.

Ke konci knihy se dozvídáme, že Harriet a její matce se podařilo z vlasti do Anglie dostat na křídlech speciálního prášku, který přimísily do těsta perníku, rodinné pochoutky, jež dala románu název. Tento andersajtánský prášek, který vypadá jako moučkový cukr, totiž zprostředkovává jedinou cestu mezi světem a touto zemí imaginace. Ukazuje se, že Perditin domnělý pokus o sebevraždu, k níž jí dopomohla právě tato látka, byl možná spíše snahou o výlet do Andersajtánie, odkud chtěla přivést matčinu přítelkyni Gretel. Skrze významovou nejednoznačnost názvu (která je ovšem přístupná jen českojazyčnému čtenářstvu) zde kniha rozehrává zajímavou myšlenku, že do Česka se člověk musí prošňupat. Stejně jako u pověstného Harrietina perníku, k němuž je třeba se projíst, to zabere spoustu času, úsilí a člověk se u toho dost možná zašpiní. Oyeyemi se ale dle mého soudu toto metaforické prošňupání k reálné chuti Česka nedaří. Perník svou exotizační reprezentací magického Česka představuje vyprázdněné pojetí literatury a zhmotňuje tak turistický, imperiální pohled na společnost.

OYEYEMI, Helen. Perník. Praha: Argo, 2021. 256 s.