Promyšlený úlet Ondřeje Macla

18. dubna 2022

Andrej Babiš přitahuje kritiky nejen destruktivním působením, ale i archetypální povahou a svéráznou dikcí. Je to fascinující figura, většina pokusů o jeho reflexi nicméně sklouzává k morálnímu kýči. Ondřeji Maclovi se podařilo tohoto problému vyvarovat; jeho satira je radostná a hravá.

Ondřej Macl v předmluvě zmiňuje, že jej k napsání tenké experimentální knihy motivoval vztek, který pocítil při sledování kontrastu mezi údernými projevy Andreje Babiše pocházejícími z per ghostwriterů a jeho takřka nekoherentním vyjadřováním bez přípravy. Legenda o Bocianovi je ale vzácným případem české satiry, který nepůsobí, že by byl motivován primárně zlostí nebo hořkostí. Tón knihy rozhodně není naštvaný či obviňující, autora, zdá se, skutečně bavilo ji psát. Morálnímu kýči se brání hravostí a částečně i tematickým vymezením; umně se vyhýbá antislovakismu –  zapuštěním Babiše do české mytologie z něj sice činí objekt kolektivní fascinace, ale zároveň bytostně „naši“ figuru. Maclův Babiš spíše reflektuje národní povahu, než že by byl osobou zvenku, kterou lze použít jako zkratku pro vše špatné v místní politické kultuře. 

Vypravěč využívá variaci na strukturu eposu ve vyprávění, které vysvětluje Babišovy zostřené instinkty i bezskrupulóznost magickými cestami – Andrej Babiš totiž není tak docela člověk. Do příběhu Čapího muže je kromě známého rekreačního areálu zahrnuto mimo jiné hromadné trávení ryb, cesta do Afriky či rivalita s jistým Kalousem. Rozverná premisa by snadno mohla sklouznout k trapnosti, kdyby se do ní autor vrhnul jen s o trochu menším nasazením. Macl ale s epickým tvarem pracuje poučeně a zjevně s láskou.

Minutová moudrost

Ilustrace a obálka: Tea π. / Zdroj: Viriditas

Vedle epické linie knihou prochází pásmo fiktivních Babišových citátů, stylizovaných po vzoru minutové moudrosti; krátké tematické cykly točící se kolem velikých konceptů. Stejně jako u knih, které Macl paroduje, zde abstrahující názvy dodávají banálním výrokům iluzi přesahu (Do života Je důležité, abychom lidi dostali do života a tam se o ně postarali), případně dodávají interpretační klíč (Asi V životě už jsem dosáhl všeho asi pro uspokojenie ega). Babišův specifický jazyk je zdrojem fascinace už dlouho; inspiruje lidovou tvořivost na úrovni humorných transparentů, novinářských hříček a internetových memů. Bylo jen otázkou času, kdy se tohoto materiálu ujme ambicióznější autor.

Macl své úmysly deklaruje velmi detailně; knize předchází přímočarý, vědomě banální úvod nazvaný lakonicky „proč jsem to udělal“. Podobně explicitně vysvětluje i svou práci s jazykem – zavádí pro sebe pojem „babaismus“, tedy mix mezi dadaismem a staroslověnštinou. Tato doslovnost má vícero cílů; do jisté míry jde o obranu před předjímanými nařčeními z oportunistické volby tématu či povrchní parodie. Zároveň je toto gesto součástí Maclovy širší hry mezi nízkými a vysokými žánry. V knize vedle sebe na krátkém prostoru jednasedmdesáti stran koexistují sonety, vtípky na jungiánské archetypy, pomrkávající patos pasáží jako: „Země na to bez rozmyslu kývla, jenomže z člověka jí časem puklo srdce. Tak vznikly kontinenty. Zamračila se, což mělo atmosféru, a dosud potí slzy pokaždé, když si vzpomene, jak tenkrát prohloupila. Jediný, kdo ji občas konejší, jsou básníci, ten oheň mezi lidmi.“ a vtipy typu opakování čapíčapíča. 

Legenda o Bocianovi samozřejmě zkoumá nejen Babišův projev, ale i povahu obrazu, který o sobě konstruuje. Dává prostor jak specifické aroganci bývalého premiéra, tak paradoxům jeho persony: stylizuje se jako skromný šetřílek i bohorovný filantrop. Má příliš peněz na to, aby mu na nich skutečně záleželo, ale jeho obchodnický instinkt je vlastností, které si cení nejvíc. Pracuje neúnavně a je zdánlivě jedno na čem; práce na hraně vyčerpání je hodnotou sama o sobě. Na vyčerpání i zdravotních problémech si zakládá, jsou součástí jak mučednicko-spasitelské stylizace, tak širší, vágní křivdy, kterou pociťuje vůči celému světu.

Rozhodnutí dávkovat pasáže napodobující Babišův jazyk na krátké citáty rozeseté napříč textem je čtenářsky přátelské; parodický humor se totiž rychle přejí. Kromě toho je ale krátká a úderná forma v souladu s mediálním obrazem, který Macl reflektuje. Jeho parababiš v sobě spojuje tupý cynismus se selským rozumem. Dává najevo, že rozumí tomu, jak svět funguje, a toto tajemství se zdá hluboce neveselé a především velmi jednoduché. Ideální materiál pro minutovou moudrost. „Pochopil jsem, jak funguje svět. Jak? To se radši neptejte.“

Celek je v případě Legendy o Bocianovi více než součet jeho částí. Jak epická variace s ptačím mužem, tak sbírka fiktivních citátů by samy na delším rozsahu byly velmi rychle únavné. Sekce s minutovými moudrostmi umožňují hlubší charakterizaci osobnosti, na níž není v epické sekci prostor. Odkazy na staroslověnštinu a rámování Babiše jako bytosti spojené s mytickým předčasím umožňují hrát si s jazykem bývalého premiéra bez pachuti antislovakismu. Společně tvoří křehkou konstrukci literární persony; poukazují na archetypální povahu role, do níž Babiše jeho marketéři i odpůrci staví, a zároveň obnažují místa, v nichž osmašedesátiletý pán této hrdinsko-mučednické roli evidentně nedostává.

Básník zůstává bezmocný

Překvapivě malý prostor má v Legendě o Bocianovi postava copywritera Babana Rejdiše, vypravěče, jehož Macl označil za své alter ego, tedy více než pouhý pseudonym. Postava geniálního marketéra je přitom od začátku součástí babišovského narativu, Marek Prchal je celebritou, jeho vliv není Babišovou mediální prezentací zatajován či umenšován, ale naopak je z něj tvořená stejně archetypální, „larger than life“ figura, podobně jako z bývalého premiéra. Macl se sice vyjadřuje ke vztahu poezie a moci, ovšem nejčastěji v podobě komentářů či odkazů na jiná díla, vztahu politika a jeho umělce je detailněji věnováno pouze několik závěrečných stran.

Maclův copywriter Rejdiš není na rozdíl od svého předobrazu cynik, jeho jazyk je lyrický se smyslem pro hořkosladkost. Neláká jej moc skrytá za jeho řemeslem, neužívá si manipulaci. „Má jediná otázka zněla: Jaké se zaprodat značce? Na kterou z milionu značek pascalovsky vsadit svého genia?“ Jeho tón i přístup přiznaně připomínají více básníka než marketéra, což samozřejmě není problém. Stojí ale za pozornost, že vztah politika a jeho umělce není v Legendě o Bocianovi nijak vzájemný. Babiš je fascinující múzou a Rejdiš je v jeho vleku, dokonce se politikovi ani nezdá být příliš užitečný. Básník zůstává zcela bezmocný. V pořádku. Je ale ke zvážení, zda je v takovém případě nutná lehce pompézní metaúroveň, která textu, jehož hlavní devízou je hravost, místy podráží nohy.

REJDIŠ, Baban: Legenda o Bocianovi. Praha: Viriditas 2021, 72 s.

Previous
Previous

Seveřan představuje primitivismus ve vybroušeném stylu

Next
Next

Logika chaosu je večírek s mottem: Vemte své obavy s sebou!