Populismus, povrchnost a pokrytectví tvoří vrcholy Trojúhelníku smutku
27. října 2022
Záhy po své české premiéře na festivalu v Karlových varech se Trojúhelník smutku (2022) stal miláčkem publika. Šestý celovečerní snímek švédského režiséra Rubena Östlunda a letošní držitel Zlaté palmy si vysloužil nadšené přijetí jako nekompromisní satira současného západního světa tepající zhýčkanost nejmajetnějších vrstev společnosti. Do jaké míry ale tyto floskule skutečně naplňuje? A není jeho masová obliba spíš důkazem Östlundova selhání?
Míra zodpovědnosti, kterou kritici přisuzují filmovým režisérům, často přesahuje reálný vliv umělce na výslednou podobu jeho díla. Rétorickou zkratkou si pomáháme překlenout pole nejasnosti, jež kolektivní umění ze své podstaty tvoří. Na druhou stranu, je-li jádrem kritiky smysl či poselství filmu, který režírovala i napsala jedna a tatáž osoba, stává se z berličky legitimní, nebo alespoň obhajitelný postup. Zejména v případě, kdy se dotyčný tvůrce profiluje coby autor-osobnost s nezaměnitelným rukopisem a stálým zájmem o konkrétní okruh témat. Jako v případě jednoho z nejvěhlasnějších švédských filmařů současnosti Rubena Östlunda, laureáta dvou Zlatých palem z Cannes, který si své snímky nejen režíruje a píše, ale z většiny i střihá.
Na základě filmů Hra (2011), Vyšší moc (2014) a Čtverec (2017) přiřkli publicisté Östlundovi titul režiséra-sociologa, zabývajícího se řádem lidské společnosti, psychologií mocenských vztahů, směšností vyprázdněných rituálů a chováním jedince pod vlivem mimořádných událostí. To vše zpravidla sleduje s chladným odstupem (v dlouhých záběrech rámovaných jako velké celky) a charakteristickým smyslem pro černý, kromobyčejně ironický humor. V Trojúhelníku smutku spojuje mnohé postupy známé ze své starší tvorby: stejně jako v případě Vyšší moci jsou i zde postavy marionetami v rukou ďábelského režiséra-demiurga a podobně jako Čtverec nemá Trojúhelník pevný dramatický oblouk, ale skládá se z volně propojených scén.
Systém jejich sledu udává rozdělení filmu do tří kapitol, jimiž diváky provádí dvojice kariérně úspěšných, leč povrchních dvacátníků – influencerka Yaya (Charlbi Dean) a její přítel, model Carl (Harris Dickinson). Po krátkém prologu ze zákulisí módního průmyslu nás přivedou ke společné večeři, která skončí hádkou o zaplacení účtu (Carl je gentleman, ale Yaya má vyšší příjem), následně se zúčastní sponzorované plavby na luxusní jachtě, kde potkají další karikatury členů společenské smetánky (obchodníci se smrtí i s hnojivy), aby nakonec museli spolu s nimi za zvláštních okolností začít stavět od základů novou společnost. Těžištěm Trojúhelníku jsou témata společenské (ne)rovnosti, zejména pak té ekonomické, sebezhlíživosti mocných a bezohledné touhy po zisku.
Řemeslo ani peníze nejsou všechno
Kdyby bylo zapotřebí zhodnotit Trojúhelník smutku komplexně – jeho jednotlivé složky ohodnotit známkami stejné váhy a ty posléze zprůměrovat – nemohl by pro něj finální verdikt dopadnout špatně. Herci typově odpovídají svým rolím, které ztělesňují se značnou dávkou nadsázky, leč nepřehrávají je ad absurdum, jak koncept kolektivního hrdiny vyžaduje (k nejznámějším bude patřit Woody Harrelson jako lodní kapitán alkoholik a Zlatko Burić, ruský velkopodnikatel s hnojivy). Kameraman Fredrik Wenzel účelně snímá typizované prostředí jakoby lehce načrtnuté pár tahy v několika málo odstínech barev. Östlund sám pak umí využít rekvizit, které mu zvolené prostory nabízí, rytmizovat jimi tok vyprávění (samovolně se pohybující lahve a vozíky na lodi rozkolíbané silnými vlnami) a vystavět – napsat i sestřihat s pomocí Mikela Ceea Karlssona – jednotlivé scény tak, aby byly alespoň na první zhlédnutí k zasmání. Z hlediska „řemeslné práce“ je zkrátka vše v pořádku, ale to samo o sobě nestačí.
Má-li umělecký film přežít aktuální festivalovou sezónu, měl by přinést něco nad rámec očekávatelného; provokovat, znejišťovat a vzbuzovat otázky. Trojúhelník smutku je naopak z hlediska světovize svého autora jednoduše čitelný – jediným úběžníkem Östlundových úvah jsou zde peníze. Carl a Yaya si po hádce na konci první kapitoly sice řeknou, že by jeden druhému chtěli být víc než jen instagramovou ozdobou, nastíněnou linii o hledání vzájemné lásky ale zbytek filmu zredukuje na zhruba jednu scénku o žárlivosti v každé z následujících kapitol. Vnitřní světy ostatních postav zejí ještě větší prázdnotou. Östlund jim nepřiznává ani inteligenci, která minimálně některé z nich musela dovést k bohatství, a promlouvat nechává jen fanatickou ziskuchtivost každého z nich. Lidé v Trojúhelníku smutku nejsou cítícími a myslícími bytostmi, ale jen oživlými nálepkami: influencerka, marxista, zbohatlická panička, vykořisťovaná uklízečka… Stereotypizace k žánru komedie přirozeně patří, ale dohnána na dřeň odhaluje mělkost Trojúhelníku – po každém zasmání trvá přibližně tři sekundy, než si divák uvědomí, že líčená situace by zasazena do patřičného kontextu nepůsobila zdaleka tak absurdně a směšně.
Realizací Trojúhelníku smutku se Ruben Östlund neprojevil jako sociolog nezaujatě zkoumající realitu, ale jako instantní bavič, který se dychtivě chytá každého aktuálně rezonujícího tématu, jen aby potenciálně zajímavé postřehy (modelové propagující drahé oblečení se tváří vážně, zatímco ti v levnějších značkách se usmívají) záhy shodil prvoplánovou pointou na motiv „zlí boháči“ (v drahém oblečení na ostatní hledíte spatra). Ačkoli by se tak mohlo zdát, že politický kurz Trojúhelníku smutku je pevně určený, ani to není pravda – jednostrunnou agitku v něm nehledejme. Třebaže v menší míře, Östlund pálí i zpoza druhé strany barikády a prostřednictvím Harrelsonovy postavy lodního kapitána se vysmívá všem salónním levičákům a marxistům. Kapitán sice nosí na prsou připnutou rudou hvězdu a hořekuje nad ekonomickými propastmi ve společnosti, sám ale zamčený v kajutě své „nepřiměřené bohatství“ jen propíjí, aniž by (na rozdíl od všech ostatních) byl schopen dělat ještě něco jiného.
Místo satiry vyměklý „crowd-pleaser“
Na individuálním diváckém světonázoru v případě Trojúhelníku smutku nezáleží. Östlund jako by zapomněl na smysluplný poznatek nabytý s Vyšší mocí – konvence lidské společnosti jdou někdy proti pudovému jednání a mohou působit trapně, bez nich to ale nejde. Místo toho se zdá, že juvenilně vykřikuje nihlistické: „Nic nemá cenu, všichni jsou povrchní kreténi a já jsem taky kretén, že s tím nic nedělám, i když to všechno vidím, protože nevím, co bych s tím dělal, a tak na tom aspoň podobně jako oni kapitalizuji,“ jak trefně shrnul jeho postoj Jakub Felcman v Cinepuru č. 141. Hierarchie, Trojúhelníkem tolik vysmívaná, totiž bude vznikat vždy, v jakékoli společenské konstelaci. A opravdu někomu připadá objevný či výsměchu hodný postřeh, že krásou se platí nebo že reklama klame (influencerka se fotí s těstovinami, které nejí)? A že když jde do tuhého, přeberou nad člověkem kontrolu jeho pudy? Každý z motivů, s nímž Trojúhelník pracuje, už dříve mnohem subtilněji a sofistikovaněji zpracoval jiný film, někdy dokonce z dílny samotného Östlunda.
Povrchnost a populismus, vytvářející falešný obraz starých bohatých prohnilých lumpů a mladých bohatých nepraktických budižkničemů, se rozpustí jen v případě, kdy Östlund východisko gagu rozvine na větším prostoru. Například když si jedna zbohatlická panička usmyslí, že by bylo hezké, kdyby si každý pracující užil trochu odpočinku, a donutí celou posádku jachty se sklouznout do moře, i když tak třeba naruší její osobní volno, protože to je přeci správná zábava! Scéna hezky ilustruje zaslepenost těch, kteří se domnívají, že ví, co je pro ostatní nejlepší a jsou schopni jim svou představu vnutit, i atmosféru trapnosti a samoúčelnosti, kterou jejich bohulibý nápad ve vzduchu zanechá. Svého vrcholu dosahuje film následující sekvencí kapitánské večeře, která má kvalitu ryzí grotesky a zábavnou zůstává i při opakovaném zhlížení.
Čtěte také:
Jinak je ale Trojúhelník smutku filmem na jedno použití. Zbavena momentu překvapení ztrácí drtivá většina jeho vtipů sílu a jinak v něm není co hledat, o čem se s ním přít. Jako satira je zcela průhledný – otázky, které předkládá, nepřekvapí nikoho, kdo se o společenské uspořádání zajímá déle než dva týdny – a na rozdíl od jiných nekompromisně nihilistických filmů typu Mechanický pomeranč (1972) je drtivou většinou diváků přijímán více či méně pozitivně. Jde o husarský kousek režiséra Östlunda, kterému se podařilo podvratný a zlý film prodat jako příjemnou komedii, nebo projev jeho oportunismu – neboť každý dnes ví, co na poroty i diváky platí? Osobně považuji povšechnou oblibu filmu, který má být „provokativní dílo se silou hýbat společností“ (jak praví citace zahraničního tisku v českém traileru) za neúspěch.
Trojúhelník smutku. Režie a scénář: Ruben Östlund. Hrají: Harris Dickinson, Charlbi Dean, Zlatko Burić, Woody Harrelson, Dolly De Leon, Vicki Berlin, Henrik Dorsin, Iris Berben ad. Kamera: Fredrik Wenzel. Produkce: Philippe Bober, Erik Hemmendorff. Střih: Mikel Cee Karlsson, Ruben Östlund. Švédsko, Francie, Velká Británie, Německo, 2022.
Zdroj fotografií: Cineuropa
