Básnická duše avantgardního malíře

16. května 2019

Krajina. / Zdroj: Moravská galerie

Národní galerie otevřela rozsáhlou retrospektivu Josefa Šímy, a to s důrazem na jeho působení ve Vysoké hře. Nakladatelství Malvern zároveň k tomuto tématu vydalo kompletní soubor časopisu Le Grand Jeu v českém překladu – nabízí se proto ideální příležitost nahlédnout na Šímovu tvorbu skrze texty jeho blízkých přátel a kolegů a zasadit jeho obrazy do kontextu nikoliv výtvarného, ale spíše literárního umění.

V rámci rozvrhu zimního semestru se mi naskytla příležitost zapsat si mimo jiné předmět, jehož cílem bylo rozebírat literární díla pomocí odborných prací o výtvarném umění. Idea je to rozhodně zajímavá, nicméně jsem pak celou zimu strávila uvažováním, zda jsou diskuse v tomto předmětu (pří)nosné, nebo se vlastně jen tak plácáme v ničem a používáme u toho honosnou slovní zásobu. Jednoduše – poupraveným výrokem Březinovým: „Ta teorie je hluboká jako propasť a prázdná také jako propasť.“

Tento můj ambivalentní postoj se konečně o něco vyjasnil, když jsem se zahleděla do Šímových obrazů, začetla do textů o jeho obrazech a provedla opačný proces. Šímova umělecká tvorba totiž nabývá jasných obrysů právě až ve chvíli, kdy ji propojíme s dobovou literaturou, texty i filosofickými základy skupiny Vysoká hra a začneme jeho obrazy vnímat očima čtenáře poezie. Ostatně, jak tvrdí Roger Gilbert-Lecomte, „posuzovat malířství jenom jako projev malířský je mně zdá se tou nejhorší urážkou, jakou je možno učiniti malířství. Odmítám zásadně vidět v malíři cokoliv jiného nežli básníka“.

Obraz malířova bratra Jiřího Šímy. / Zdroj: Josef Šíma, Moravská galerie

Josef Šíma začínal jako žák Jana Preislera na Akademii výtvarných umění a jeho raná tvorba je do značné míry ovlivněna právě Preislerem. Brzy se Šímův styl vyvíjí – obrací se k technice. Na to mělo vliv nejen jeho absolvování technického učení, ale také setkání s poetikou Devětsilu a texty Stanislava Kostky Neumanna, zejména jeho sbírkou Zpěvy drátů.

Maloměřická cementárna. / Zdroj: Josef Šíma, Moravská galerie

V roce 1920 se Šíma vydává poprvé do Paříže (kam nakonec natrvalo přesídlí) a setkává se prostřednictvím avantgardního časopisu L’Esprit nouveau s purismem, který opět zakomponovává do své tvorby. Ve stejné době jsou jeho obrazy zahrnuty do III. výstavy Tvrdošíjných (1921), kde se objevuje vedle největších malířů doby, jako byli například Jan Zrzavý, Emil Filla či Paul Klee.

V následujících letech se rozhodne zkoumat možnosti abstraktní malby (nebo přesněji „nezobrazivého výtvarného projevu“), dochází však i k „realistickým“ obrazům krajiny, které mohou působit až jako mapy s pokřivenou perspektivou.

Kompozice. / Zdroj: Josef Šíma, Moravská galerie

Krajina s řekou a kostelem, Sázava. / Zdroj: Josef Šíma, Moravská galerie

Návštěvník aktuální výstavy ve Valdštejnské jízdárně už má přibližně v této části – teprve asi ve třetině – za sebou několik fází smutku (popírání: „no nic moc teda ty prvotní díla“, hněv: „proč tady nejsou aspoň dva podobné obrazy?!“, smlouvání: „ale tak třeba se nebude umět přizpůsobit každému tomu novému stylu…?“) a přes lehkou počáteční nedůvěru v Šímovy umělecké schopnosti se dostal až k obdivu škály, kterou je malíř schopen na svých obrazech postihnout (pro představu přikládám souhrn nejčastějších -ismů a směrů, které se v kontextu Šímovy tvorby objevují).

Zdroj: Anna Fremrová

Místo deprese ovšem prozatím nastupuje určitý oddech v podobě grafiky a knižních ilustrací a následně největší zlom Šímova uměleckého i soukromého života: setkání se skupinou simplistů, s nimiž později založí uměleckou skupinu a časopis Le Grand Jeu (Vysoká hra).

Čtyři hlavní básníci této skupiny – Roger Gilbert-Lecomte, René Daumal, Roger Vailland a Robert Meyrat – se již ve svých patnácti letech společně rozhodli hledat Absolutno, tedy poznání, k němuž není možné dospět za bdělého stavu vědomí. Přiklání se proto k takzvané experimentální metafyzice a zkoušejí cokoliv, co by je dokázalo dostat za hranice běžného vnímání – opilost, extrémní askeze, psaní v horečce, drogy či spánková deprivace. Hledají hraniční stav „smrti v životě“ a snaží se navrátit k intuitivnímu, spontánnímu hledání pravdy, kterého je schopná jedině dětská duše (odtud také název simplisté).

Skupinu mladých básníků seznámil s o patnáct let starším Josefem Šímou český spisovatel Richard Weiner, který viděl podobnost mezi jejich poetikou a Šímovým viděním světa, a později setkání popsal jako „lásku na první pohled“. Šíma literární skupině poskytl dlouho hledanou vizualizaci jejich básnického cítění, stejně jako oni totiž hledal cestu, jak zobrazit dimenze reality, které vnímá nikoliv běžným zrakem, ale tím vnitřním, ve kterém se spojují vzpomínky, duchovno i vize budoucnosti.

Evropa. / Zdroj: Josef Šíma, Moravská galerie

Šímova tvorba není výsledkem snahy o zobrazení vnější reality okolního světa nějakým alternativním způsobem. Vychází naopak z vnitřního pocitu, kterým se snažil vyslovit vlastní realitu v podobě obrazů. „Musel se navrátit […] k síle imaginace a nevědomí, aby dospěl k básnické malbě, která by mu dovolila analogickým způsobem zprostředkovat intuici, jež se mu zjevovala v určitých momentech jeho existence – tušení jednoty mezi různými silami, z nichž se skládá viditelný či fenomenální svět.“ (Bertrand Schmitt: Uvnitř spirály Vysoké hry)

Nejen ilustrace a příspěvky pro Vysokou hru, ale i celá Šímova tvorba se od tohoto okamžiku vydala novým směrem – cestou ke snové krajině, do níž se promítají pocity i existenciální prožitky v podobě bílého vejce, hranolu na obzoru či stylizovaných postav připomínajících napůl mraky a napůl anděly. Šímovi se podařilo nejen vytvořit zcela neotřelý způsob výtvarného projevu, kterým se napevno zapsal do české i francouzské historie, ale především našel vlastní řeč malířství, jež je v jeho podání básnická, duchovní a extrémně podmanivá.