Kurt Vile

23. května 2019

Zdroj: Wikimedia Commons

Kurta Vilea jsem poprvé slyšel na YouTube. Doporučil mi ho algoritmus, a já ho tak naleznul v pravém sloupci doporučených videí. S předsudkem jsem klikl na video s miniaturou dlouhovlasého maníka sedícího na kapotě auta.

Zmíněná skladba se jmenovala Pretty Pimpin. Uhranula mě okamžitě na několika rovinách. Výborný vypravěč Kurt Vile svým podmanivým flegmelancholickým hlasem vyjmenovával dny v týdnu a konstatoval, že sám sebe nepoznal v zrcadle. Vyčistil tedy zuby někomu cizímu. Skladbě dominoval jednoduchý kytarový riff, který se ale na první poslech zdál složitý jako leporelo.

Je to singl z jeho tehdy nejnovější desky b‘lieve me, i’m goin down… (2015) Tu se mi však nelegálně z internetů stáhnout nepodařilo. Musel jsem se spokojit s jinou, která se jmenuje Smoke ring for my halo (2011). V komentářích jsem se dočetl, že tohle album někoho zachránilo před špatným tripem. Copak je to za kouřovou svatozář?

Kurt Vile pochází z americké Filadelfie. Jeho příjmení znamená v překladu hnusný, odporný, hanebný, ohavný, ničemný, oplzlý, mizerný (zdroj: google translate). Není to pseudonym, nýbrž jeho pravé jméno. Sám Vile se nechal slyšet, že jeho otec si nechal příjmení změnit na de Ville a k tomu samému nutil svého syna. Ten si však chtěl tento matrifikovaný přívlastek za každou cenu ponechat. Za to ho jeho otec prý vydědil.

Kurt Vile původně hrál se zpěvákem Adamem Granducielem v kapele The War on Drugs. Slibně rozjetou kapelu ale opustil, aby mohl hrát sólo.

První poslech desky Smoke ring for my halo mě spíše podráždil. Přišlo mi to splácané dohromady bez ladu a skladu. Tento druh podráždění předchází porozumění novým, neznámým vjemům, vytvoření nových stanovisek, a nakonec málem snad i rozšíření obzorů. Reaguje-li tedy někdo na vaši tvorbu podrážděně, mněte si ruce, neboť vaše dílo způsobuje pohnutí duší.

I když vám nezmění život, poslech rozhodně doporučuji. Uslyšíte svébytné dílo naší doby. Album se sestává asi z deseti skladeb. Dramaturgie alba má svébytný koncept. Kurt Vile ví, kam jde, a kráčí tam svým klidným tempem. Dřív nebo později dorazí. Ví, že cesta je cíl, není, kdo by ho zastavil. Ani žádná klišé.

Další pro mě nostalgií opředená deska se jmenuje Constant hitmaker (2008). Jedná se o jeho první počin a je to znát. Cestu, na kterou vás ponouká vydat se, vyšlapal zřejmě až později. Na hitmakerovi hodně experimentuje, z třinácti skladeb na albu v pěti opouští písničkový rámec. Skvěle vybrnkává, provádí nás několika zvukovými kolážemi. Jakkoli album ještě není tak ucelené jako jeho další práce, už zde cítíte výborného písničkáře i vyhraněného umělce. Fantastická Slow talkers či úvodní Freeway stojí za poslech i mimo kontext alba. Raději si ho však poslechněte celé.

Po Smoke ring for my halo vydal Vile v roce 2013 album Wakin on a pretty daze. Titulní skladba desky ztělesňuje přednosti jejího autora. Silný riff, skvělý zvuk, lyrický vokální projev, hypnotické aranžmá a na skladbu nadprůměrná délka, která je nastavena kodou s výborným akordovým postupem, to vše dělá z této skladby učiněné rozjímadlo a lék na splín.

Spousta lidí buší do kytar a dělá tak hudbu. V rámci toho, co nazvu „kytarovou hudbou“, existuje řada přístupů a směrů. Rozdíly můžou spočívat třeba jen v drobnostech, v barvě zvuku kytary, či hlasu vokalisty. Ten, komu se podaří přesvědčit mnoho lidí o tom, že zrovna jeho kompozice jsou hodny poslechu, musí mít konzistentní uměleckou vizi. Tu Kurt Vile má. Jeho hudba se zdá často až meditativně jednoduchá. Opakovaně se mu však daří zkombinovat zvuky tak, aby byl výsledek naprosto uhrančivý. To platí ukázkově v případě titulní skladby alba Wakin on a pretty daze. Vile prostě dokáže něco obyčejného opatřit čímsi nepopsatelným.

V roce 2015 vyšlo již zmíněné b’lieve me i’m goin down… Jak píšu výše, singl Pretty pimpin tak Vileovi zařídil hrozící mezinárodní věhlas a postup na špičky žebříčků. Deska samotná je o něco temnější než ty předchozí, spíše zamyšlené. Z klasických Vileovských kompozic se poněkud vymyká piánová Life like this. Celkově album tolik nezapadá do Vileova stylu

Vile pro mě obzvlášť vyniká v produkci klidné hudby „na pozadí“ (pejorativní konotace tohoto sousloví si odmyslete). Má v hlavě vizi, zvuk, a ten se neustále znovu pokouší vytvářet. Často se mu to daří. Ke zvuku, který mu zní v hlavě, se však vždy může jen blížit, jako se asymptota blíží k ose. Nezbývá než hrát a hrát. Z jeho hudby cítím čistou inspiraci. To je čas od času na úkor živosti nebo zábavnosti. To se však dle mého názoru musí přestát. Stojí to za to.

V roce 2017 vydal Vile album v kooperaci s australskou písničkářkou Courtney Barnett. Výsledné album znova nemůžu než doporučit. Stejně tak loňské Bottle it in.

Na posledním zmíněném albu najdeme i skladbu s výmluvným názvem One trick ponies.

some are weird as hell, but we lovem‘
some are one trick ponies, but we embrace em‘
cos’ I’ve always had a soft spot for repetition…

Sousloví one trick pony by se dalo srovnat s českým „starého psa novým kouskům nenaučíš“. Vile se zdá být takovým starým psem. Na škodu to ale není.

Kurt Vile zahraje 20. 6. v pražské Meetfactory.