O snímcích optimistů bez naděje

17. prosince 2019

Při třicátém výročí pádu železné opony jako by se nejenom tuzemská kinematografie, ale i filmová produkce všech států, které ležely ve východní sféře, zastavila a zamyslela nad cestou, kterou společnost jako celek ušla. Neuškodí se tedy na chvíli pozastavit nad tím, jak se Východu letos filmařsky dařilo, mimo jiné také v souvislosti se zmíněným výročím.

Reflexe polistopadového vývoje a jeho chyb samozřejmě vznikaly i dříve, ale spíše coby trudný doplněk ryze žánrových filmů (například Sametoví vrazi, Kmotr Mrázek) než jako pokus o vysvětlení problémů současnosti pohledem nazpět.

Ve slovensko-české koprodukci vzniklá Amnestie, druhý celovečerní film v režii Jonáše Karáska, na první pohled připomíná výše uvedené dva kriminální snímky estetikou i nanejvýš pesimistickým přístupem ke způsobu obnovy demokracie v Československu. Kde však tyto s chladnou determinací a nihilismem jen zobrazují vše, co bylo na devadesátých letech špatné, tam Karáskův film hledá příčiny a místo lamentací racionalizuje. Nedopouští se prvoplánových obvinění nového režimu z kráčení ve šlépějích toho předchozího, nýbrž vystihuje šílené institucionální paradoxy, které doprovázejí každou revoluční přeměnu.

Amnestie je ale v první řadě napínavým thrillerem s nečekaně koherentně fungujícím obsazením. / Zdroj: Bontonfilm

Karáskův film období sametové revoluce problematizuje tím, že se soustředí na opomíjenou skupinu lidí – vězně. Do této skupiny totalita vedle sebe zařadila nepohodlné intelektuály a několikanásobné vrahy. Jejich koexistence, jež je výsledkem justiční perverze, i jejich dočasné spojení kvůli společnému zájmu filmu slouží jako mikrokosmos celé československé společnosti v době normalizace a následném přechodu k demokracii. Zatímco pro politické vězně znamená závěr roku 1989 nový začátek a často cestu k významnému postavení, pro těžké kriminálníky všechny naděje vyústí logicky ve zklamání.

Amnestie nabízí umírněný pohled na posametové dění, neobžalovává ani nesoudí. Toto hledisko je pro obecenstvo neatraktivní, možná i nepříjemné. Vždy je jednodušší interpretovat historické události jako výsledky zájmů a dohod ležících daleko za zorným polem obyčejných smrtelníků, než na ně nahlížet jako na nekontrolovatelná vyústění sérií protichůdných snah a neměnných vzorců lidské psýché. Není náhoda, že s takovou chmurnou reflexí přicházejí filmaři právě letos. Důvodem není ani tak samo letošní jubileum jako spíše všeobecné vnímání naší současné politicko-společenské situace coby nevyhovující. Vnímání podmíněné samozřejmě chybami, kompromisy a vzorci lidského fungování za sametového období.

Amnestie je ale v první řadě napínavým thrillerem s nečekaně koherentně fungujícím obsazením. Zvláště v posledních dvaceti minutách film výborně graduje. Formální „divokost“ projevující se zejména ve videoklipovém střihu hledajícím paralely zde diváka vtáhne s neobyčejným důrazem.

Trpitelé

Český film se v poslední době nepozastavil nad nedávnou minulostí sám. Ruské drama režiséra Borise Akopova Býk kriticky tematizuje období divokého kapitalismu devadesátých let. Jistě také vzhledem k tématu není divu, že právě Akopov si z letošního karlovarského festivalu odnesl cenu v sekci Na východ od Západu, která se soustředí právě na filmy zemí bývalé sovětské sféry. Býk je shrnutím v podstatě veškerého dědictví totalitních režimů. Bylo by příliš mírné napsat, že shrnutím velmi depresivním. Spatřujeme organizovaný zločin řízený pohlaváry bývalého režimu a prorostlý policejními složkami. Pozorujeme absolutní rezignovanost obyčejných Rusů, kteří si zvykli, že jejich hlas ani jejich život nemá cenu. Systém, který jim ničí životy, obcházejí a podvádějí. Navzdory naprosto odlišné estetice navazuje Akopovův film postavami protagonistů i antagonistů na sovětské easterny (westerny odehrávajícího se na „divokém východě“, například Svůj mezi cizími). Více však rozdíl mezi tímto žánrem a jeho západním ekvivalentem podtrhuje to, že zatímco western je bezstarostná zábava, v této východní městské „kovbojce“ vychází dobrodružství z neštěstí způsobeného společenskou změnou.

Ještě depresivnější pohled na poměry východní Evropy nabízí bulharský film Na rozcestí od Stephana Komandareva (natočený v roce 2017, ale u nás uvedený až v rámci letošní Letní filmové školy). Situaci balkánské země zobrazuje (podobně jako Býk) coby následek chaotického přerodu, kterým si Bulharsko prošlo po pádu totality. Navzdory dialogické kritice onoho přerodu ale Na rozcestí neaspiruje být niterným sociálním rozborem. Snesitelně moralizujícím a chvílemi komediálním i dojemným způsobem zobrazuje na poli klasicky pojatého povídkového filmu různá zla, která dnešním Bulharům ztěžují život – chudobu, korupci a selhávání státu ve všech ohledech, emigraci i všeobecnou vyhořelost těch, kteří zůstali, bez ohledu na věk.

Cynismem i poetičností prodchnutá replika „Bulharsko je plné optimistů – všichni pesimisté odešli“ dodává divákovi na chvíli pocit chimérické naděje. Komandarev ovšem nenabízí žádné řešení, neboť to by bylo pro film zbytečné. V centru režisérova zájmu stojí, ještě více než v Býkovi, lidé úpějící pod hroutícím se systémem. Varuje se zobrazit něco víc než jejich pocity a emoce. Na rozcestí je v prvé řadě film humanistický, dávající do popředí případy konkrétních jedinců.

Východ a střed Evropy je na rozcestí. / Zdroj: East European Film Bulletin

Vlkodlaci minulosti

Na konec nemohu nezmínit Vlkodlaka Poláka Adriana Paneka. Příběh skupiny dětí zachráněných z vyhlazovacího tábora a následně terorizovaných krvelačnými vlčáky též uniknuvšími z lágru je možná nejpřesvědčivějším důkazem rozvoje originální žánrové tvorby střední a východní Evropy v posledních letech. Panekův film spojuje regionálně specifickou tematiku s prostředky hororového filmu a dokazuje, že tyto dva prvky se dokáží navzájem skvěle obohatit. Velmi sugestivní zobrazení násilí (navíc na dětech) ve Vlkodlakovi lze vnímat jako alternativu k aktuálně jasně převládajícímu filmovému i šířeji kulturnímu trendu estetizace fyzických zvěrstev.

Navzdory hororově stylizovanému prostředí je ve své logice Vlkodlak film naturalistický. Tím že nechává trpět ty, kteří již trpěli, podrývá jakoukoli představu kosmické spravedlnosti. Právě díky tomuto naturalismu a na první pohled chybějící empatii působí nečekané rozuzlení natolik silně. I Panekův snímek lze vnímat jako vyjádření k situaci Východoevropanů, byť metaforické. Děti, které si prošly nepopsatelným utrpením a trpí dál, opravdu připomínají obyvatele postkomunistických zemí. A stejně jako tyto děti i my se můžeme pohnout z místa, jen když zkrotíme vlkodlaky minulosti, kteří nás stále drží v šachu. Zločiny na nás spáchané nás nedělají dospělejšími. Pravé dospění spočívá v poznání toho, jak se můžeme takovým predátorům ubránit.

Všechny filmy, které jsem na předchozích řádcích zmínil, jsou důkazem, že filmová produkce „na východ od Západu“ přes všechny obtíže s financováním a (mimo ČR) i domácí návštěvností kin vzkvétá. Nemalý podíl na tom mají právě problémy, které nám minulost zanechala, protože kinematografii poskytují jednak prostor k reflexi a také možnost obohatit žánrová schémata.

Byla by chyba od filmů očekávat, že nám budou na problémy současnosti nabízet konkrétní řešení. Mohou nám nabídnout maximálně více či méně realistický obraz nebo podobenství. Už pouhým nastavením zrcadla stávajícím problémům a především jejich příčinám nám ale poskytují nemalou službu.