V Brně je všechno naopak

16. prosince 2019

V posledních dvanácti měsících došlo na brněnské scéně k mnoha změnám na pozicích uměleckých vedení. Zásadní otázkou je, zda se divadla rozhodnou jít cestou hledání nové tváře, nebo zvolí konzervativní přístup a budou pokračovat v zavedeném. Směřování Činohry Národního divadla Brno, Husy na provázku a také dalších ukazuje perspektivy jdoucí proti vlastnímu smyslu.

Odchod uměleckého šéfa Martina Františáka z Mahenovy činohry NdB proběhl v tichosti a prakticky bez jakékoliv odezvy médií, tak si to zřejmě celé divadlo přálo. Podobně bez povšimnutí zmizela z repertoáru i jeho poslední režie. Ambiciózní projekt Jánošík Revisited, premiérovaný na konci roku 2018, sliboval už ve svém názvu reinterpretaci kanonického dramatu Jiřího Mahena, jehož jméno nese činohra v názvu. Dále nabízela možnost skrz levicového hrdinu artikulovat téma rozevírajících se sociálních nůžek a v neposlední řadě jde o motivy obyčejného člověka a rurální kultury, které jsou režiím Františáka vlastní a s nimiž dosahoval vždy největšího úspěchu. Všechny  zmíněné vlastnosti bezpochyby v inscenaci artikulované jsou, ale žádné dostatečně.

Ani zbytek sezóny 2018/19 nepředstavoval žádné velké úspěchy. Očekávané Proustovo Hledání ztraceného času skončilo jako velmi nudná a divácky nepřívětivá inscenace. Vinu na tom nese především rozhodnutí tvůrců vybrat dramatizaci Harolda Pintera, který v duchu absurdního divadla přivádí na jeviště nepřehledné množství naprosto nepodstatných postav, a samotný příběh zůstává v pozadí. Nezachraňuje to ani tradičně obrazná režie J. A. Pitínského, a už vůbec ne soubor, který není schopný zahrát groteskní zkratku, jež ono množství epizodních postav vyžaduje.

Snad největší ztrátou pro NdB po odchodu Františáka je ukončení spolupráce dramaturga Martina Sládečka, který je od nynější sezóny členem vedení Husy na provázku. Sládeček mimo jiné pozval do NdB německou režisérku Julii Wissert, která se od sezóny 2020/21 stane intendantkou dortmundské činohry a první ženou tmavé pleti v čele německé státní scény. Stejně tak zásadní jsou i Sládečkovy dramatické kvality typické a potřebné pro činohry velkých scén, které ukázal třeba na inscenaci Otevírání studánek Alfréda Radoka.

Činohra na pomezí

Nastupující umělecký šéf Milan Šotek naopak svůj příchod v lednu 2019 výrazně mediálně vytěžil svým manifestem Činohra na pomezí s činohrou. Nepřímo se zde vymezil vůči předchozímu vedení, a především trendům současné nejen české činohry a své budoucí směřování zamířil jasně zpět k chápání činohry jako média, jež má ve svém centru dramatický text. Sezóna 2019/20, která už byla celá sestavena novým uměleckým šéfem, má za sebou sice pouze dvě premiéry. I z nich a samotného výběru titulů a umělců lze usuzovat, že pokud se bude činohra blížit některé z tuzemských národních scén, tak to bude spíš hyperkonzervativní Národní divadlo Moravskoslezské než progresivní činohra Národního divadla v Praze, jak ukazuje Gáborova Mirandolína. Inscenace klasické hry Carla Goldoniho představuje bez jakékoliv interpretace a stoprocentní apolitičnosti naprosté popření toho, co bylo v divadle Reduta zvykem, a to nejen v době působení týmu Petra Štědroně (nyní v Divadle Na zábradlí), ale také za šéfování Františáka. Reduta vždy uváděla tituly ostře se vyjadřující k současné společenské situaci, Mirandolína reprezentuje přesný opak.

Podstatně zajímavější jsou dvě režie ředitele NdB Martina Glasera v činohře. Inscenace Hana a Pera Markýze de Sade představují dva naprosto totožné tituly. Spojují je divácky atraktivní témata – holokaust a dekadence. Navíc jsou obě díla založená na všeobecně známých předlohách, stejnojmenném bestselleru Aleny Mornštajnové a oscarovém filmu Quills. Jenže ani román Mornštajnové nelze označit za kvalitní literaturu, slovy literárního kritika Ondřeje Horáka: „Skutečně si někdo z odborníků myslí, že s díly tohoto typu může česká literatura dobýt svět?“  Podobně drama Douga Wrighta nedosahuje kvalit jiných děl zabývajících se tematikou Markýze de Sade, například Pasoliniho filmu Saló aneb 120 dnů sodomy nebo Weissova dramatu Marat/Sade. Samotné inscenace pak formální jednoduchost kopírují, a tím nudí. Třeba v Perech markýze de Sade můžete vidět nefalšovanou scénu rozhovoru u stolu o „závažných“ tématech, při kterých se kromě slovní argumentace neděje vůbec nic. Činohro na pomezí s činohrou, vítej!

Zbojníci, mafiáni nebo gangsteři? / Zdroj: Národní divadlo Brno

Opera supluje

Jestli má NdB nyní v kartách triumf, pak je to opera. Opeře se dostává toho, čeho činohře nikoliv – špičkových režisérů první kategorie. Například David Radok s inscenací Tři fragmenty z Juliette / Lidský hlas, který tu už po několikáté komparuje v jednom večeru opery více autorů. Tentokrát vedle sebe zazní hudba Bohuslava Martinů a Francise Poulenca na náměty surrealistických libret, čímž vzniká kontrast hravosti a temnoty podvědomí a snů. Z inscenace i přes velmi konzervativní režii jde intenzivní energie držící diváka v napětí.

Pokud je David Radok v dobrém slova smyslu konzervativní, opačně je tomu u režijního dua SKUTR. Jejich činoherní inscenace, především v Divadle v Dlouhé a Národním divadle v Praze sklouzávají k manýře, ale opeře formalistické vrtochy sluší. Opulentní výtvarné obrazy, často velmi krkolomně šroubované na divadelní text, naprosto sedí jazyku jednoduchých operních motivů a témat. Hoffmannovy povídky Jacquese Offenbacha právě i díky velmi obrazivé režii představují divadlo přístupné každému nezávisle na jeho znalosti vážné hudby a operního kontextu. A podobně je tomu i s celým repertoárem opery NdB.

David Radok už poněkolikáté úspěšně komparuje více oper v jednom večeru. / Foto: Marek Olbrzymek

Hledání nové tváře

Nové vedení Husy na provázku se rozhodlo oprostit od přechozího šéfa Vladimíra Morávka, což je pochopitelná a také jediná možnost k hledání vlastní tváře. Krize ale nastává především v tom, že se Husa na provázku začíná profilovat směrem činoherního mainstreamu, a to nejen dramaturgicky, ale především režijními prostředky. Divadlo je tedy založené na dramatickém textu, který je interpretován, role režiséra v autonomním slova smyslu i autorského herectví je omezena. První dva tituly letošního roku ve velkém sále, Mariina volba a Ticho na zemi, jsou žánrově blízké střednímu proudu – poeticko-muzikálově laděná lidová hra a současné drama s použitím minima slov.

Problematičtější je to s inscenací Anny Davidové Pravidla bincárny, jež přebírá pověst blogu KKRD Boys. Nedostává se žádné vymezení či jasně zaujatá pozice inscenátorů vůči přinejmenším problematickému blogu, jež se chce tvářit jako sonda do mužského myšlení. Zůstává u povrchové reprodukce machistických vyjádření. A podobně pracuje Davidová i jinde, divák si to mohl ověřit na festivalu Provázek Open, kde se mimo jiné představila s inscenací Absolutno z Dejvického divadla, která je podobně plochá jako dramatizace blogu. Samozřejmě rukopis tu najdeme: stejně jako v Pravidlech bincárny i v Absolutnu zazní italská popová píseň Lasciatemi cantare.

Otevírací inscenace letošní sezóny Don Quijote je hodnotná především pro netradiční dramatizaci režiséra Jana Mikuláška a dramaturga Martin Sládečeka. Tandem pracuje s románem ne jako předlohou, jejíž narativní dění přepisují do dialogů, ale naopak vytvářejí vlastní text s Quijotem spojený na základě témat. Jde tedy o klasické mikuláškovské cvičení na téma s dokonalým timingem, obrazivou scénografií, komickými situacemi, z kterých mrazí. Ale režisérův návrat nepředstavuje žádné zásadní nastavení nové tváře Provázku, odhaluje spíš resentiment nového vedení a volbu jistoty než chuť dělat experimentální divadlo, které se tradičně vymezuje vůči velkým scénám, což s Mikuláškem jako jedním ze stálých režisérů Národního divadla v Praze ani nejde.

Patří Pravidla bincárny do Husy na provázku? / Zdroj: Braňo Konečný

V divadle i na demonstraci

Při pohledu na HaDivadlo, druhou scénu Centra experimentálního divadla, vidíme její výsledky v podstatně lepším světle. Inscenace Maloměšťáci v režii Ivana Buraje ukazuje ve spojení realistického dramatu s antropocentrismem aktuální možnosti nepříliš inscenovaného textu Maxima Gorkého. Jeho úspěch zrcadlí i vesměs pozitivní recenze Marie Reslové v Divadelních novinách či Luboše Marečka v Lidových novinách, které oceňují přesné inscenování dramatu vztahového typu, což už je tradičně vnímáno jako doména Komorní scény Aréna nebo Dejvického divadla. Faktu, že HaDivadlo k řemeslu (sehraný soubor, precizní režie) přidává navíc ještě podstatné společenské poselství, v němž se vyjadřuje ke klimatické krizi, si však kritikové střední a starší generace nijak zvlášť nevšímají. V HaDivadle nezůstávají pouhými maskoty, třeba jako Ivan Trojan při protestech Milionů chvilek pro demokracii. Ale nejzásadnější téma současnosti artikulují skrz divadlo v inscenacích i jako pořadatel diskuzí, promítání a jiných akcí.

I další dvě inscenace, Woyzeck Miroslava Bambuška a Prezidentky Kamily Polívkové, jsou jasnou známkou rozhodnutí zabývat se dramatickými texty, ale z naprosto odlišných perspektiv. V případě Woyzecka skrz filosofii a hudební kontrast metalu s operou Tomáše Vtípila, což dělá z této inscenace nejlepší kus letošního roku. I Prezidentky jsou nově převyprávěné. Polívková akcentuje skrz fyzickou přítomnost muže-subjektu Heřmana Červa přítomnost muže-autora Wernera Schwaba. Vyvrací tím škatulku dramatu obecně označovanému jako ženské. Právě spojení nových výkladů a politické angažovanosti dělá z HaDivadla jediné divadlo, které dramaturgicky a i společensky odpovídá svojí pozici ve městě.

Johann Christian Woyzeck nebo Greta Thunberg? / Zdroj: Kata Opuntia

Všechno je jinde

Brněnská divadelní scéna ukazuje základní neschopnost jednotlivých divadel zastávat pro svůj region pozici určovanou budovou a postavením dané scény. Při hledání řemeslně kvalitní věci určené masovému publiku, ale nijak komerční, vedou cesty přímo na představení činohry NdB. Zatímco Městské divadlo Brno, které by jako městské divadlo mělo hrát takovéto nekomerční tituly pro širší publikum, představuje už po několikátou sezonu dramaturgické plány, jež až na výjimky plní pouze komerčními tituly patřícími spíš do bulvárních divadel. Naopak Husa na provázku nabízí tituly kvalitní interpretační činohry, ale to nelze brát jako v obecných měřítkách vnímanou opozici vůči kamenným scénám, jak tomu tradičně u komorních divadel je. Tuto pozici zastává HaDivadlo, které ač uvádí dramata či případně dramatizace, nikdy nezůstává pouze u interpretačního divadla bez společensko-politických nároků. Dalším pozitivním příkladem je Terén, který otevírá platformu pro performativní/alternativní projekty podobné berlínskému Hebbel am Ufer. Jde o první příklad instituce bez stálého repertoáru a souboru v Brně, jež město dlouhodobě potřebovalo. Výsledný obraz je tedy takový, že diváci si „svoje“ najdou, ale na místech, kde by je nikdo nečekal. Zkrátka v Brně je vše jinde a naopak.