Dráždivé Lolity mezi českými luhy a háji
23. prosince 2019
Vzhledem k počtu orchestrů, operních domů a vůbec hudebních organizací v České republice je celkové zhodnocení uplynulého roku v klasické hudbě úkol hodný ambiciózního pozitivisty z 19. století. Vyzbrojen programovými brožurami českých orchestrů a operních domů a zkušenostmi z návštěvy koncertů a oper v Praze a v Plzni se jej zkusím ujmout. Tendence lze vysledovat celkem jasné a ve vztahu k minulým rokům se toho zas tolik nezměnilo.
Zapomenutí v Plzni a mistři v Rudolfinu
Dramaturgie abonentních řad českých symfonických orchestrů se sice snaží o čím dál větší propojení stylů a žánrů, ale v rovině klasické hudby se většinou drží kánonu. Maximální možná invence vypadá takto: jeden současný kousek, jeden méně často uváděný instrumentální koncert, ale po přestávce raději nějaký Beethoven nebo Dvořák, aby lidé přišli. Tomuto trendu se zčásti vyhýbá nová sezona Plzeňské filharmonie, zejména klasickou řadou s názvem Platina.
Plzeň navazuje na vlastní tradici tematických koncertů, ale jejich dramaturgie je letos nečekaně pestrá a neotřelá. Říjnový koncert s premiérovým uvedením Symfonie plzeňského autora Karla Pexidra a třetí symfonie Antona Brucknera je možné hodnotit z hlediska ideje jen pozitivně, bohužel v náročné, Wagnerem ovlivněné Brucknerově symfonii se ukázaly limity provinciálního orchestru. Šťastnější výběr představoval koncert s otřelým přízviskem Sladká Francie, kde zejména 4. klavírní koncert Camilla Saint-Saënse s mezinárodně uznávaným klavíristou Davidem Livelym opět dokázal, že zřídka uváděné romantické skladby nemají problém vydobýt si okamžitou přízeň konzervativně založeného publika (podobně hurónský úspěch měl zcela neznámý Koncert pro harfu Reingolda Gliera v Praze před dvěma lety). První symfonie Charlese Gounoda („Gounod psal symfonie?“ zaznělo před koncertem z nejedněch úst) pak byla svou nenáročností a stylovou přístupností pro Plzeňskou filharmonii perfektní volba. Symfonické orchestry by se u nás tedy nemusely bát, že by vinou originální dramaturgie ztratily svou posluchačskou základnu.
O to zajímavější je srovnání s abonentními koncerty České filharmonie. Jako by její centrální role automaticky znamenala jakýsi „centralizovaný“, standardizovaný repertoár. Velký orchestr, velká skladatelská jména (Beethoven, Mahler, Brahms, Strauss), „sázky na kvalitu“, „mistrovská díla“ – nadvláda, moc, velikost. Oproti tomu malý (plzeňský) orchestr si dovolí nasadit i neznámá díla marginalizovaných skladatelských osobností. A výsledek je vlastně stejný. Plné sály, vřelé přijetí. Vždy si kladu otázku, jestli je standing ovation opravdu autentickou reakcí na provedenou skladbu a nakolik je to pocit povinnosti před mistrovským dílem. Mě osobně každopádně uvidíte sedět spíše v plzeňské Besedě než na České filharmonii v Rudolfinu…
*V příštím roce si připomeneme 250. výročí úmrtí Beethovena a 150. výročí narození Vítězslava Nováka. Hádejte, na programu kterého orchestru není oproti Beethovenovi Novák ani jednou a kde se jeho jméno skví hned dvakrát?
Orientální náznaky v barevné plzeňské Iris. / Zdroj: Divadlo Josefa Kajetána Tyla, Martina Root
Slibné záblesky z operních domů
Jiná situace panuje na poli opery. Národní divadlo letos připravilo dvě naprosto výjimečné operní inscenace a dvě, které bych označil jako pokus o splacení dluhu českému opernímu dědictví. V prvním případě mám na mysli Prokofjevovu Lásku ke třem pomerančům a Ščedrinovu Lolitu, ve druhém Smetanova Dalibora a v příštím roce chystaného Weinbergerova Švandu dudáka.
Láska ke třem pomerančům a Lolita dokázaly, že jsou pražští tvůrci schopni vyprodukovat inscenace evropské úrovně. V Lásce (režie Radim Vizváry) jsme svědky syntetického divadla se značnou mírou nadsázky a ironie, v Lolitě (režie Sláva Daubnerová) zase obdivuhodných pěveckých výkonů a realistické výpravy jako vystřižené z Hopperových obrazů. Oba tituly patří navíc mezi zřídka uváděné moderní opery, druhá z nich byla dokonce uvedena v české premiéře.
Smetanova historická freska Dalibor měla v době svého vzniku velký vliv a nelze jí upřít historickou ani estetickou hodnotu. Vzhledem k tomu, že ve 20. století se jednalo o poměrně často uváděný titul i v zahraničí, je pozoruhodné, jak málo se dnes uvádí u nás. Pražská inscenace režiséra Jiřího Nekvasila odkryla slabiny i silné stránky tohoto díla. V poměrně statické režii chyběl určitý odstup a ironizace, se kterou se dnes k reliktům 19. století často přistupuje. Celkově jako by režisér tápal, zda jít cestou ironie, nebo patosu (že i druhá zmíněná cesta je možná a životná, ukazuje například do fantasy laděná plzeňská Libuše z roku 2015). Pěvecké obsazení (zejména Dalibor Petera Bergera) se ale ukázalo být na úrovni adekvátní náročným požadavkům Smetanovy historické opery.
Co se týče Švandy dudáka, je příznačné, že tento nadmíru atraktivní titul, který ve dvacátých a třicátých letech oběhl s obrovským úspěchem světová pódia, dnes zažívá comeback především na Západě. V Národním bude tento vtipný a nápaditý „operní muzikál“ vysokých kvalit uveden po více než 80 letech. Jsem zvědavý, jak bude vypadat a jak ho publikum přijme.
Plzeňské Divadlo J. K. Tyla se rozhodlo pro uvedení Iris Pietra Mascagniho, tedy opery, která je plně výplodem své doby (fin de siècle). A byla zde, stejně jako Lolita v Praze, uvedena v české premiéře. Režisér Tomáš Pilař vytvořil vyrovnanou inscenaci s řadou momentů sugestivně podtrhujících Mascagniho expresivní hudební výraz. Pro nízkou návštěvnost už ale Iris bohužel směřuje k derniéře.
Plzeň se vydává jakousi střední cestou: inscenuje často méně známé tituly, které ale nikoho neurazí, a pokud uvádí současné opery, pak vždy na tradiční náměty (Jakub Jan Ryba Miroslava Kubičky v roce 2017, letos Broučci Jana Jiráska). Tato dramaturgická cesta si zaslouží ocenit, neboť se vkusem konzervativního diváka operuje nekonvenčně, neustupuje mu, ale ani proti němu nejde. Více invenční tituly jsou bohužel odsouzeny k brzké derniéře (zdařilá a kriticky oceňovaná plzeňská inscenace Čajkovského zřídka uváděné opery Panna orleánská z roku 2009 byla stažena asi po ostudných pěti reprízách). Praha si v tomto směru může dovolit víc – a nijak na to nedoplácí. Například ze současné opery Ivana Achera Sternenhoch, která by pro svůj klímovský námět těžko mohla být repertoárově uvedena v krajích, se v Praze stal doslova hit.
Realistická stylizace amerického střihu ovládla Stavovské divadlo v Ščedrinově Lolitě. / Zdroj: Národní divadlo
Hudební kritika na rozcestí
V hodnocení klasické hudby v Čechách nesmí chybět pár slov o „druhém břehu“ – tedy o hudební kritice a vůbec diskurzu okolo klasické hudby. Portály o klasické hudbě jsou totiž u nás poměrně hojně čtené a diskutované a jejich obsah, jak uvidíme, může mít přímý vliv na tuzemský hudební život.
Situaci dobře ilustruje nedávná aféra: slavný a uznávaný mladý klavírista Lukáš Vondráček v reakci na (ve skutečnosti ne až tak) negativní recenzi na svůj recitál odvolal plánované budoucí koncerty v Praze. Tento šokující a zbrklý krok učinil poté, co si přečetl, že „ho čeká dlouhá cesta dozrávání“. V souvislosti s tím se svrhla lavina vyjádření podpory klavíristovi a odsuzovačných jedovatých slov na adresu kritičky. Vyhodit po jednom negativním ohlasu v rozmaru stovky koupených lístků a očekávání posluchačů z okna je činem dobrodruha, který nedokáže přijmout fakt, že ve světě hudební kritiky existuje a má existovat pluralita pohledů. Pokud si takto důkladnou a argumentovanou kritiku vezme umělec jako osobní útok, je to jen jeho problém (který ovšem může mít, jak vidno, dalekosáhlejší následky).
Že slavní interpreti nejsou na Západě vnímáni jako nedotknutelné modly, ukazují například recenze nedávných koncertů Ivo Pogoreliće, které se shodují na pováženíhodné úrovni interpretace. Tento chorvatský pianista v září letošního roku vystoupil i v Praze a výše zmíněná kritička hodnotí koncert zcela ve shodě se svými západními kolegy. Proč má tedy takový úspěch? A jakou roli v tom hraje jeho publicitou ověnčený comeback po patnácti letech? I tyto kontexty a vlivy je třeba brát v úvahu, zvláště pokud zkoumáme například ekonomické rozměry koncertů a jejich recepci běžnými posluchači. Kritika by neměla brát slavné a věhlasné interprety automaticky jako bezchybné mistry. Měla by zde fungovat dialektika aktivních interpretů a jejich hodnotitelů.
Jakým dirigentským gestem nám kyne budoucnost? / Zdroj: Česká filharmonie
Quo vadis?
Máme před sebou v Čechách ještě dlouhou cestu, než se dostaneme na úroveň Západu. Každý orchestrální hudebník u nás musí mít minimálně dvě zaměstnání, aby si vydělal na živobytí. Oproti například Spojeným státům, kde jsou orchestry a opery placeny výhradně sponzory, jsou české organizace klasické hudby výrazně dotované státem, městy a dalšími obecnými orgány. Když budou orchestry mít větší ekonomickou základnu, budou si moci dovolit uvádět i zajímavější repertoár, a ne jen ten, který najisto přižene houfy diváků do sálů. Snad se ale blýská na lepší časy: město Plzeň od nového roku výrazně navýší dotace Plzeňské filharmonii, což znamená zvýšení platů. Věřím, že se situace zlepšuje a vzájemné vzdělávání a obohacování mezi hudebníky a posluchači bude mít zdárné výsledky.
Klasická hudba má v české kultuře pořád výsostné postavení (to je dáno i skvělým systémem základních uměleckých škol), nenechme ji ale zamrznout v mrtvém bodě. Je tu totiž stále dost předsudků, se kterými musíme bojovat, ať už se jedná o otázku hudebního kánonu, nebo o stále nedořešený postoj k české hudbě 20. století, kdy se z opatrnosti vyhýbáme téměř čemukoliv, co u nás vzniklo mezi lety 1948 a 1989 nebo co bylo vyzdvihováno Zdeňkem Nejedlým. Buďme originální a odvážní a nebojme se řídit se vlastním estetickým úsudkem. Jistě to přinese ovoce.
