Tramvaj číslo 30 do stanice Samet
aneb co letos vyšlo o revoluci
27. prosince 2019
Kdo letos vyhlížel tramvaj na Václavském náměstí, nemohl si nevšimnout okna do minulosti, které se zde začátkem jara otevřelo. Pohled do výlohy knihkupectví Academia, napěchované novými knihami o sametové revoluci, mohl na člověka působit až podezřelým dojmem. Výročí událostí, které odstartovaly naši nevydlážděnou cestu k demokracii, už do letoška proběhlo dvacet devět, a tak se nabízí otázka, zda k tomu letos vážně lze ještě něco dodat.
Když pak na to třicáté výročí skutečně došlo a člověk za jediný týden už po tři sta padesáté čtvrté vyslechl mantru „Svoboda není zadarmo, o svobodu se musí bojovat“ či některou z jejích nespočetných variací, zvědavost se na chvíli změnila v dávivý reflex. Nyní se však jubilejní rok chýlí ke konci, mediální masáž na téma svoboda a demokracie trochu polevila a stojí za to se za výroční knižní produkcí na chvíli ohlédnout.
Okno do třicet let staré minulosti, které se počátkem roku zhmotnilo na Můstku. / Zdroj: Alžběta Ambrožová
V letošním roce vyšlo v souvislosti se sametovou revolucí zhruba čtyřicet nových titulů, z nichž hned několik svou pozornost obrací k Václavu Havlovi. V době, kdy jsme svědky až bizarních výjevů ve vrcholných patrech naší politiky, je totiž nostalgie po časech, kdy z Hradu zářilo červené srdce, cítit obzvlášť intenzivně. Zároveň se však bezbřehým omíláním některých Havlových výroků jeho myšlenky postupem času scvrkávají na hrstku univerzálních bonmotů vytržených z kontextu. On sám jako by se stával až mytologickou postavou; monumentální, ale rozmazanou siluetou historické postavy. Protilék na tento stav věcí nabízí kniha Pavla Kosatíka 100× Václav Havel, která stovku Havlových myšlenek opatřuje vysvětlujícím komentářem a úvahami o jejich relevanci pro dnešní dobu. Za pozornost stojí také dvě knihy, které osobnost bývalého prezidenta představují dialogicky. Obě dvě nabízejí cennou časosběrnou perspektivu, a to navíc v příhodné návaznosti. Výbor rozhovorů pořízených novináři z celého světa mezi lety 1964 a 1989 s názvem Václav Havel: má to smysl! a kniha Podivná doba, výbor z dvacet let probíhajícího dialogu mezi prvním českým prezidentem a polským novinářem a disidentem Adamem Michnikem, nabízejí pohled na Havla rozkročeného přes pět dekád a dva režimy. To je cenné časové rozpětí, když jde o rozhovory s mužem, kterého dle mnoha kritiků vstup do politiky nenávratně změnil.
Na pultech knihkupectví můžeme potkat i další významné figury listopadového a polistopadového dění. Lahůdkou pro fajnšmekry, kteří by rádi pronikli hlouběji do revolučního zákulisí, je kniha vzpomínek Michaela Kocába Vabank. Anotace říká, že se čte jako politický thriller, a není daleko od pravdy. Kocáb přibližuje například dnes málo známou iniciativu MOST, kterou s Michalem Horáčkem již v létě roku ’89 pozoruhodně předvídavě založili coby platformu pro komunikaci mezi vládnoucími strukturami a nezávislými opozičními iniciativami. Jeho neskrývaně subjektivní vyprávění zde představuje pouze jeden z prvků koláže. Proloženo je nespočtem dobových konverzací přepsaných z magnetofonových pásek, autentických prohlášení členů KSČ, interních dokumentů státní policie a zároveň také dnešních vzpomínek protistrany. Tento mnohostranný způsob rekonstrukce událostí má až imerzivní účinek.
V knize Vezměte s sebou květinu! zase Monika MacDonagh-Pajerová zveřejňuje své deníkové zápisky nejen z klíčových dní revoluce, jichž se účastnila jako studentská vůdkyně a spolupořadatelka manifestace 17. listopadu, ale i z desetiletí normalizačního marastu, který těmto dnům předcházel. Kdo se vyzbrojí jistou odolností vůči patetickému jazyku, může kromě insiderského pohledu do zákulisí akce, která odstartovala sametovou revoluci, proniknout také do každodenního života v socialismu.
Sedmnáctý listopad jako takový prozkoumává několik dalších publikací. Vedle knihy Ten den – 17. listopad 1989, která ho mapuje od rána do večera skrze vzpomínky bezmála dvou set padesáti přímých, převážně zcela neznámých svědků, vyšla také pozoruhodná a netradičně pojatá kniha Radomila Hradila 17. listopad ’89 – co se stalo na Národní?. Jak naznačuje název, Hradil se kromě detailní a pečlivě ozdrojované rekonstrukce demonstrace a policejního zásahu věnuje také souvisejícím konspiračním teoriím. Knihu pak uzavírá spirituálně laděná esej, v níž autor popsané události interpretuje coby výraz dění v duchovním kosmu. Národní třídu, z níž si demonstrující odnesli zdrcující zklamání, ztotožňuje s Golgotou, ze které může vzejít duchovní obroda, probuzení a skutečná svoboda. Na ty podle něj stále ještě čekáme. Jakkoli se Hradilův náhled na revoluční události může jevit kuriózně, poměrně trefně vystihuje citelnou náladu deziluze, která, zjitřena kulatým výročím, doléhá na velkou část české společnosti. Především generaci, která na vlastní kůži zažila euforii opojných devadesátek a v posledních letech se její někdejší nadšené ideály střetávají s komplikovanou realitou. Nejenže kapitalismus bez přívlastků zdaleka nepřinesl blahobyt všem, ale navíc v posledních letech z žumpy dějin vylézá řada lidí, o kterých jsme se naivně domnívali, že je revoluční vlna spláchla do odtoku navždy.
Petr Blažek bezprostředně komentuje debatu s generálem Lorencem. / Zdroj: Facebook Petra Blažka
Dokladem toho, že v československém odpadním potrubí probíhá obousměrný provoz, je i kniha rozhovorů s generálem Alojzem Lorencem, bývalým a zároveň posledním šéfem Státní bezpečnosti. Autor knihy Generál, který byl u toho, pedagog FSV UK Karol Lovaš, svou publikací nejen poskytuje až velkorysý prostor představiteli totalitního režimu – rozhovory můžeme koneckonců číst v duchu hesla „poznej svého nepřítele“. Potíž je v tom, že Lovašovy hovory s panem generálem se vyznačují nedostatečnou mírou kritičnosti. To stvrdila i debata, která se vloni (kdy kniha vyšla ve slovenském originále pod familiárním názvem Je štátny prevrat, na víkend domov neprídem) uskutečnila na FSV. Jak napsal na svůj Facebook na akci přítomný historik Petr Blažek, její iniciátor a moderátor Lovaš ji rámoval absurdním výrokem „o hledání pravdy s pamětníky, kteří byli u toho“.
Takoví pamětníci, tentokrát bez ironie, se sešli také v knize 100 studentských evolucí. Pozoruhodná publikace historika Miroslava Vaňka a jeho kolegů z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd je pokračováním projektu, který dal vzniknout cenné orálněhistorické knize již v roce 1999, tehdy pro změnu pod názvem Sto studentských revolucí. Autoři se v ní několika desítek vysokoškoláků ptali nejen na to, jak prožívali revoluční dění, ale také na to, jak žili a smýšleli do té doby. Výsledkem byl velice plastický obraz života českého studentstva na přelomu dvou epoch. Nyní, dvacet let od vydání prvního dílu, se projekt dočkal vzrušující evoluce, když Vaněk a jeho tým tytéž respondenty oslovili znovu a zjišťovali, jak reflektují dobu uplynulou od revoluce, do jaké míry se ztotožňují s tehdejšími ideály, jak se vyvíjely jejich profesní a osobní osudy. U příležitosti výročí působí bilanční pokračování před dvaceti lety započatého projektu jako naprosto přirozený, ne-li přímo žádoucí krok.
Svébytný pohled na rok 1989 mohou nabídnout také ti, kdo ho sledovali čočkou kamery či fotoaparátu. V této souvislosti nelze nezmínit matadora české reportážní fotografie Jana Šibíka. Jeho ikonická fotografie z Národní třídy, na které masa promrzlých demonstrantů pod transparenty hlásajícími „Nechceme násilí“ a „Demokracii pro všechny“ sedí tváří v tvář težkooděnému policejnímu kordonu, se časem stala takřka piktogramem celého sedmnáctého listopadu. V Šibíkově fotografické knize 1989 se letos kromě fotek z Národní sešly také unikátní snímky z bourání Berlínské zdi nebo velmi nesametové revoluce v Rumunsku. Fotografickou sondou do divokých devadesátek je pak Chtíč po svobodě, kniha živelných snímků Pavla Hrocha doplněná esejí Jáchyma Topola – jistě, kdo jiný by obrazy frenetických, nezřízených porevolučních let dovedl doplnit textem lépe než autor Sestry.
Z vizuálních věcí, které na sametové téma letos vyšly, vyčnívá unikátní fotografické svědectví o ekologických demonstracích v Teplicích. Knihu Inverze 89 editorů Martina Fuksy a Martina Ponce si měla prolistovat paní makroekonomka Markéta Šichtařová, než šla tento týden do DVTV hlásat, že potřebujeme být bohatí a vyspělí, abychom se mohli zabývat ekologií. Publikace, která vznikla díky podpoře fanoušků na HitHitu, představuje skrze archivní i soukromé fotografie málo známé preludium pražských listopadových událostí: série nebývale silných občanských demonstrací v Teplicích proti smogové inverzi přiměla již třináctého listopadu komunistické funkcionáře k dialogu s veřejností. Ukazuje se tedy, že přinejlepším odvážná teze Šichtařové o socialistické společnosti, v níž všichni byli „chudí [a] blbí“, kulhá na pravou nohu. Pro mladého člověka žijícího v roce 2019, který je natolik zpovykaný, že by rád spokojeně žil třeba ještě v roce 2050, je ovšem kniha zároveň chmurným konstatováním, že téma, které dnes hoří mocným plamenem, v některých částech země hořelo již před třiceti lety (připomeňme také třeba ekologické demonstrace proti devastaci Stromovky). Takový člověk se může ptát, proč se potom česká uvědomělost v otázkách ochrany klimatu od té doby tak málo posunula.
Jednu z možných odpovědí načrtává, ač možná mimoděk, závěrečná pasáž skvělého komiksu Trikolora. Vyprávění o revoluci, jak ji vnímala parta desetiletých dětí na maloměstě, kam to objektivní zpravodajství z Prahy mělo zatraceně daleko, vydali scénárista Martin Šinkovský a výtvarník Ticho762. Příběh dětí z Hezberku (jemuž za inspiraci posloužil Šinkovského rodný Šumperk) se chýlí ke konci, když Alenka, dcera antikomunistických rodičů, přinese partě na sraz každému po plechovce Coca-Coly. „Svoboda chutnala po Coca Cole,“ konstatuje blaženě hlavní hrdina Bert. Trikolora jako taková je brilantní hlavně schopností vyprávět souběžně na dvou různých úrovních. Autentické výstřižky z dobového tisku, roztroušené mezi rámečky s Bertovým příběhem, působí na první pohled náhodně, ale ve skutečnosti hlavní narativní linku vtipně glosují, nebo až zlověstně relativizují.
Výroční křeč a otřepané floskule se snad dají vyčítat médiím, která u slavnostní tabule ráda servírují předžvýkanou stravu, potažmo i nám, kteří ji často odevzdaně konzumujeme. Letošní knihy o roce 1989 však nabízí poměrně výživný a pestrý jídelníček. Lze v něm v tomto roce pozorovat tři výrazná gesta: gesto bilancující, gesto rekonstruující a gesto edukační. Bilancování sice ke kulatým výročím patří stejně samozřejmě jako mediální patos, jenže v kontextu současného dění, od skandálů na domácí politické scéně přes znepokojivé bujení nacionalistických nálad na scéně euroamerické, až po zcela globální ohrožení spočívající v laxním přístupu ke klimatické krizi, je bilancování cesty, kterou jsme od roku ’89 (ne)urazili, zároveň takřka morálním imperativem. Gesto rekonstruující souvisí především s touhou porozumět 17. listopadu 1989. Událost, jejíž zákulisí, průběh a význam v rámci revoluce i po tolika letech vyvolává nespočet otázek a kontroverzí, je nesporným dokladem toho, jak moc jsou naše třicet let staré dějiny stále živé. Gesto edukační pak vychází z uvědomění, že z dějin je potřeba se učit, ale zároveň po dnešní mladé generaci těžko chtít, aby si patřičně vážila událostí, které na vlastní kůži neprožila. Knihy, které nám je ukazují v obrazech, pomocí dobových fotek nebo zábavného komiksu, můžou být generaci doby vizuální vstupní branou do problematiky, kterou si neměla šanci sama osahat.
Pokud se do Vánoc ještě mihnete na Můstku, radím, nesedejte na první devítku. Zajděte nejdřív do Academie.
