Brumbálova armáda vrací úder

29. listopadu 2019

Zdroj: Unsplash, Frida Bredesen

Nemám ráda seznamy ani jakékoli procentuální hodnocení uměleckých děl. Nicméně doba se mě na to neptá. Stejně jako můj kamarád Honza Stehlík, který mi podsunul svůj příšerný seznam filmových Harry Potterů seřazených od nejlepšího po nejhorší na webu Kinobox. Nemohla jsem to nechat bez odezvy, přijala jsem hozenou rukavici a vytáhla do boje.

Honzovou absolutní jedničkou je Vězeň z Azkabanu, rozhodla jsem se proto bojovat za ty ostatní. Zdroj: Printscreen z Kinoboxu

První a zároveň největší spor mezi námi spočívá v odlišném hodnocení Vězně z Azkabanu. Podle spousty diváků jde o nejlepší díl (v anketě čtenářů pod článkem na Kinoboxu vítězí a na ČSFD se chlubí nejvyššími procenty v porovnání s ostatními díly), který natočil proslulý režisér Alfonso Cuarón. Jenže šmrnc filmu nedodává Cuarónova režie, je přítomný už v knižní předloze.

S Vězněm z Azkabanu přichází zlom, v důsledku kterého už nadále nejsme jen diváky dětských dobrodružství, hlavní hrdina je naopak od začátku pronásledován šíleným vězněm, který jako jediný dokázal uprchnout z Azkabanu. Už příběh samotný dokáže udržet napětí právě soutěžením s časem, poprvé nás vyhání na velkou část do lesa, a navíc je tu srdceryvné prozření, že Sirius není záporák a Harry nemá na světě jen kamarády a nepřátele. Brumbál je konečně spojencem ústřední trojice a nejen hodným strýčkem, který Harrymu nakonec vždy něco vysvětlí.

Zatímco Honza Cuarónovu režii vychvaluje a znamená pro něj povýšení třetího dílu nad všechny ostatní, mně právě ono vybočování z řady spíš vadí. Důležité je myslet i na to, že Cuarón nemusel čelit velkým kouzelnickým bitvám, ba už vůbec scénám s Voldemortem, a měl tedy mnohem větší prostor pro práci s vykreslováním jednotlivých charakterů a budování vztahů mezi nimi. A také čas na vytvoření vlkodlaka, který je tím nejhnusnějším, jakého jsem kdy ve filmech viděla.

Já nicméně víc oceňuji režiséra Davida Yatese, před kterým stál těžký úkol zhostit se knižně nejrozsáhlejšího Fénixova řádu i celého grande finale. U pátého dílu vypichuje z knihy to přitažlivé, převádí na plátno nadšené budování Brumbálovy armády a vytváří nezapomenutelně ohavnou Dolores Umbridgeovou.

V Princi dvojí krve nám nemilosrdnými střihy mezi veselými a temnými scénami dává najevo, že sladký svět čar a kouzel mizí a zlo roste; naši hrdinové bojují o jeho pozůstatky. Ne že bych se nutně stavěla za scénu s ničením Doupěte, která Honzovi vadí, na druhou stranu připomíná, jak velkou moc Voldemort má a jak blízko se k těm dobrým lidem může dostat. (Nepatří k filmu nutně efektní filmové zkratky? Scéna s Ginny probíhající ohnivým kruhem za Harrym přece nutně srdcervoucí, i když trochu pitomá, je.) A milostný trojúhelník tam musí být právě proto, že pořád je našim hrdinům tolik, kolik jim je. Těžko uvěřit, že budou šestnáctiletí mlaďoši urputně odevzdaní jen boji s Voldemortem, a tvářit se, že v Bradavicích jsou jen tři hlavní hrdinové a je neovlivňující křoví zastoupené ostatními studenty. A taky si před odchodem z Bradavic chceme najít alespoň kousek štěstí (to by se pak dal kritizovat i vztah Lenky s Nevillem v posledním díle – je přece zbytečný). Navíc se tu Yates musel vypořádat se smrtí někoho, jako byl Brumbál. A dělá to tak něžně, jak je to jen možné. Vypustí tím do dospělého světa bez nejlepšího čaroděje všech dob nejen hlavní hrdiny, ale i nás.

A nakonec Relikvie smrti I., u nichž jsou všichni tři uvěřitelní, i když předčasně dospělí a odpovědní. Yates je nechává stanovat na místech, která jsou snad ještě osamělejší a chladnější než v knihách. S Honzou se shodneme na tom, že první díl je opravdu nedoceněným filmem. Děsivý výlet ústřední trojice začíná nejlepším možným entrée, proslovem Rufuse Brouska. Navíc z Prašivcova čichání Hermioniny voňavky mě bude mrazit už navěky. A ač v Relikviích smrti II. najdeme celkem odbytě pojaté smrti našich nejoblíbenějších hrdinů (Fred, Lupin, Tonksová a jiní), nemyslím si, že by Yatesova práce byla tak mizerná, jak Honza naznačuje. Tedy že by se ve filmu nenašlo dostatek atmosféry; za zvuků skvělé hudby sledujeme bránění Bradavic a jsme napnutí jak kšandy. Chvíle příprav na bitvu jsou dojemné a Harryho hrdinské proslovy se drží rozumné míry kýče. A scéna s příchodem trojice do Bradavic, shozená zasvěcením ostatních do hledání diadému, je prostě vtipná i popadesáté. A závěr celé série toho patosu přece jen trochu snese.

Yatesovy díly tvoří vyrovnaný a kompaktní celek, což neplatí pro celou sérii. Není pochyb, že milujeme všechny filmy, ať už je natočil kdokoliv. Ale nebudu přihlížet Honzovu blahořečení jediného dílu na úkor těch, jejichž natočení s sebou neslo mnohem těžší úkoly. Přece jen je potřeba vychválit i ty ostatní, které více než důstojně převypravují příběh našeho brýlatého hrdiny a díky kterým se můžeme občas tvářit, že jsme z kouzelného světa ještě nevyrostli.