Dost bylo kupky

2. prosince 2019

Pohled z tramvaje přes Vltavu začíná být poměrně monotónní. Prakticky si můžete házet korunou, které známé jméno tam zrovna uvidíte: momentálně visí Kupka, před ním vévodil pohledu na Sovovy mlýny červenobílý Picasso. Slavní autoři se zdaleka neobjevují jen na Kampě, vypovídají spíše o celkovém ladění českých galerií za poslední dobu.

Coby běžný návštěvník výstavních síní se i já občas snadno nechám zlákat velkými jmény. Vidím, že se vystavuje Šíma či Lhoták, a už si plánuju okénko v diáři. Vábení na známá jména je koneckonců nedílnou součástí všech kulturních oblastí a bylo by poněkud utopické doufat, že divadla, galerie i koncertní sály uvedou neznámé umělce, na které se pohrnou davy lidí. V tomto ohledu by ovšem kurátoři měli najít spíše určitou rovnováhu, ne spoléhat na jistotu za každou cenu a předhánět se v tom, které jméno se zvládne objevit za jeden jediný rok nejčastěji.

Výstava ve Valdštejnské jízdárně přiblížila vývoj Šímovy tvorby a zdůraznila především jeho zapojení do Vysoké hry (podobizna Rogera Gilbert-Lecomta). / Zdroj: Archiv NGP

František vládne Praze

Rok 2019 suverénně otevíral Kupka. Od jeho výstav v letech 2015 a 2016  (případně i 2018, pokud se nezaměříme jen na Prahu) už zřejmě uplynulo dost času na hned několik připomenutí naráz. Národní galerie časovou mezeru dohání výstavou trvající od poloviny předchozího roku František Kupka 1871–1957 a již avizované Museum Kampa představuje: František Kupka – legionář a vlastenec. Neplést si, prosím, se stálou výstavou Kupka/Gutfreund: Mistři světového umění.

Po boku jim kráčí Emil Filla v pražské NG a v Plzni (plakáty i po Praze), Picasso či již zmíněný Josef Šíma. Na pomoc přibíhají sborem i impresionisté, a aby se rok hezky orámoval, objevuje se ještě Jan Preisler, který byl k vidění na přelomu minulého roku, a je i tento prosinec.

 Na tomto místě by bylo možné pokrčit rameny a říct si, že hlavní „trháky“ byly zajištěny. Doplňuje je zajisté mnoho výstav, které by nebyly schopny získat takovou pozornost, tento předpoklad ovšem naráží na několik problémů, a největším z nich je letošní výročí sametové revoluce. Právě zde se totiž naskytla ideální příležitost pro velkolepé výstavy s velkolepými názvy – a galerie ji využily.

Rozhodně není na škodu vyplnit český kulturní prostor připomínkami třiceti let svobody a dokumentací dobových událostí roku 1989. Nabízí se ovšem otázka, zda právě tyto připomínky nemohly alespoň na jeden rok zastat úlohu lákání návštěvníků do galerií. Případně alespoň v některých případech nahradit množství známých autorů, nutných pro udržení chodu výstavních síní. 

 Jde to i bez „velikánů“

 Jasným důkazem, že není nutné avizovat dokola omílané autory, je Galerie Rudolfinum. Rozhodně se jedná o jedno z významnějších pražských výstavních míst, a přesto svědčí o tom, že i v českém prostředí je možné nabídnout méně známá jména, a přesto uspět. Leden zde zahájil Arthur Jafa – o kterém netřeba více psát, můžete si jednoduše přečíst, co již bylo na Klacku řečeno – a nyní probíhá pro změnu výstava Daniela Pitína: Papírová věž. Ta je pravděpodobně vrcholem letošní sezony. A to nejen díky Pitínovým výtvarným schopnostem. Dokazuje totiž, že i současné umění může být velmi přístupné pro širokou veřejnost, i když tak většinou obecně vnímané nebývá. Pitín se zde nabízí jako ideální řešení: přestože se jedná o současného autora, soustředí se na klasickou malbu a na svých plátnech zobrazuje postavy či konkrétní tvary, teprve následně zkombinované s abstrakcí. Nadsazeně řečeno – některá jeho díla by mohla snad i připomínat umělecký instagramový profil.  

V seznamování veřejnosti se současnou uměleckou tvorbou česká výstavní činnost opět poněkud pokulhává. Téměř to vypadá, jako by bylo nemožné najít střední cestu. Tedy takovou výstavu, která návštěvníkům nabídne kvalitní umění, ukáže jim něco nového či obohacujícího a nebude k tomu potřebovat abstraktní názvy a koncepty, jež jsou pro běžného člověka zcela nestravitelné. Zatímco Pitín je na první pohled čitelný názvem i obsahem (a přidává se k němu ještě Josef Bolf), jiné pokusy o představení současného umění často už jen svou nečitelností cílí na zbytečně malé a okleštěné spektrum příjemců. Takovým příkladem budiž Mnohoznačnost struktur / dynamika sil (Kampa) či Omezená viditelnost obyčejných věcí (DOX). 

Pitín přináší současné umění přístupné běžnému člověku.

Bylo by samozřejmě nespravedlivé vzít celý tento text jako plošné odsouzení českých, a hlavně  pražských galerií. Nad hlavními velkými výstavními prostory nicméně jako by se vznášel určitý nádech rezignace, která drobné vydařené pokusy o vzdělávání a zábavu návštěvníka zaobalila do sázek na jistotu. Kvalitní materiál si ale své příznivce najde vždycky. Tím spíš, pokud je dobře a sebevědomě představen. Doufejme tedy společně, že Papírová věž ohlašuje lepší výstavní časy.