Barbora Johansson: Alternativa k mainstreamu může vzdorovat nadvládě jedné centrální pravdy
28. listopadu 2022
Jakým způsobem proměnily digitální technologie svět? Jak využívat sociální sítě a nenechat se jimi ovládnout? A co když chce někdo vystoupit z virtuálního prostředí úplně? Takové otázky napadnou člověka automaticky během sledování středometrážního dokumentu Digitální disidenti (2022), který prostřednictvím osobních příběhů a rozhovorů otevírá téma moci moderních technologií a jejich vlivu na život nás všech. Jakým způsobem přemýšlí nad touto problematikou režisérka filmu Barbora Johansson, zakladatelka filmově-diskusní platformy KINOLAB?
Co vás přimělo k natočení filmu o „digitálním disentu“?
Minulý rok pořádal Kinolab spolu s poradensko-právní organizací IuRe/Digitální svobody Big Brother Film Festival, který se orientoval na digitální technologie ve spojení s lidskými právy. Cílem bylo otevřít problematiku „člověk versus technologie“ a s ní související otázky jako je digitální stopa a zneužívání osobních dat, kamerové systémy a masový biometrický dohled, identita a deepfake či digitální hygiena. Jedním z hlavních témat bylo také „právo na analog“, které prosazuje, aby služby zůstaly alespoň částečně analogové. Hlavně pro ty, kteří nemají chytré telefony nebo jednoduše chtějí žít bez digitálních technologií. Nedokázali jsme ale pro tento festivalový večer najít vhodný film a jelikož smyslem existence Kinolabu jakožto „kinolaboratoře“ je i filmová tvorba, rozhodli jsme se natočit pár rozhovorů s touto tematikou. Tehdy jsme ani nečekali, že z toho bude čtyřicetiminutový snímek.
Jaký je váš osobní vztah k sociálním sítím?
Sociální sítě vnímám jako užitečný nástroj ke komunikaci a propagaci. Zároveň si ale uvědomuju jejich sílu – schopnost člověka přitáhnout a nepustit. Naštěstí asi nejsem úplně cílová skupina a stále mě baví víc offline než online život. Zároveň jsem si nastavila vnitřní pravidla, která dodržuju a cítím se díky nim dobře. Instagram mám, ale používám ho jen jako galerii vzpomínek na různé projekty nebo jako propagační kanál, když je třeba nějaký projekt ukázat ostatním. Rozhodně na něm nenajdete žádné mé osobní fotky. Také nesleduju většinu svých přátel, protože nepotřebuju vědět, co zrovna jedli a kde byli na dovolené. Ten oběd si radši dám někdy s nimi.
Sleduju ale kreativní projekty, galerie, produkce, časopisy, umělce, takže mám zeď „kurátorovanou“ pouze na inspirativní věci. To mě baví a připadá mi to smysluplné. Technologie jako takové nejsou špatné, jde spíš o nás, jak se k nim postavíme. Buď se necháme unést tím, co nám podsunou, nebo si tu vlastní „zeď“ máme možnost vybudovat sami. Což ovšem nelze bez cílevědomého úsilí a znalosti používané aplikace. Kdo neví, co od ní čekat, může se ve světě zacykleném algoritmy lehce ztratit.
Jak se stavíte k otázce digitální rovnosti a zmíněnému právu na analog, o kterém psal Hynek Trojánek, jeden z protagonistů vašeho dokumentu, pro A2larm? Osobně vidím podstatný rozdíl mezi tím, když službu zprostředkovává stát všem svým občanům, jako například registraci k očkování, a aktivitami soukromých subjektů, jako když pražské sportovní kluby nevylepují své programy „offline“.
Společnost by vždy měla být pestrobarevnou přehlídkou možností, ať už hovoříme o jakémkoli odvětví. Nedávno jsem si to uvědomila i ve své práci. Často na videoprojektech spolupracuji se současnými performery a divadly, mezi nimiž jsou například Městská divadla pražská nebo Archa. Jedni zastávají tradičnější přístup, druzí jdou cestou alternativní. V takovou chvíli si říkám, jak bychom byli ochuzeni, kdybychom zanevřeli na jednu z nich – jedno bez druhého by ani nedávalo smysl. Pokud bychom ve společnosti měli jen jeden druh divadla, nestal by se z nás divadelně totalitní národ? Zachováním si alternativy k mainstreamu lze vzdorovat nadvládě jedné centrální pravdy. A to považuji za důležité. S právem na analog je to stejné. Pokud nechceme žít v digitální totalitě, je třeba stále pracovat na tom, abychom mohli své záležitosti vyřizovat jak online, tak i fyzicky.
Podle mě není otázkou, kdo bude zprostředkovatel služby – jestli stát, či soukromý subjekt –, ale za jakých podmínek chce ten či onen dosáhnout svého cíle. Pokud chci lidi k něčemu motivovat, musím jim nabídnout různé možnosti zapojení.
Za účelem ochrany osobních údajů vydala Evropská unie nařízení GDPR, které nicméně členové Digitálních svobod kritizují, neboť ze svých pravidel vyjímá státní instituce. Jak takový postup hodnotíte vy? Může podle vás zákon vydláždit cestu k bezpečnému digitálnímu světu?
Nejsem odborník na GDPR, ale také nevidím důvod, proč by státní instituce měly být z daných pravidel vyjmuty. Nejspíš tak chrání samy sebe, což nevěstí nic dobrého.
Samotný zákon vznikl s narůstající složitostí virtuálního světa v podstatě logicky, ale nejsem si jistá, jestli nás opravdu spasí. Jak už jsem zmínila dříve, je důležité se s technologiemi co nejlépe obeznámit, i když to není vždy lehké. Je také třeba si uvědomovat, že ve virtuálním světě není nic úplně zadarmo, vždy jen něco za něco. Řekla bych, že bezpečný digitální svět nebude existovat nikdy, rizika můžeme jen minimalizovat vlastním chováním.
Jak vidíte budoucnost digitálních disidentů? Bude se jejich počet zvětšovat, nebo výhody s digitálními technologiemi spojené postoj většiny z nich časem zlomí?
Člověk by čekal, že efektivitě digitálních technologií i tlaku, který je na jejich používání vyvíjen, bude odolávat stále méně lidí. Když se ale rozhlédnu kolem sebe a vidím čím dál tím víc těch, kteří smartphony odkládají nebo je ani nikdy neměli. Jestli se jedná o nějakou minoritní bublinu nebo skupinu, která zásadně ovlivní vývoj používání technologií, ukáže čas. Rozhodně bychom ale nikdy neměli ztratit možnost se svobodně rozhodovat.
Jak podle vás digitální média a snadno dostupný internet proměnily svět?
Digitalizace jistě přinesla mnoho výhod, především možnost zajistit si většinu potřeb velice rychle a bez vnější pomoci přes nejrůznější aplikace. Ale to, že člověk v mnoha případech tyto záležitosti vyřizuje sám, znamená, že se oddaluje od reálných sociálních interakcí. Protože se stále více služeb digitalizuje, jsme nuceni v tomto virtuálním světe trávit více času a máme dojem, že to je ten pravý svět a že mu musíme rozumět. Uzavíráme se do světa, kde jsou všichni a všechno vědí. Chceme tam být také. Scrollujeme nekonečnými možnostmi, máme nutkání se tam vracet, ale nakonec se stejně cítíme sami. Digitalizace zefektivnila naše konání, propojila svět, ale něco si za to od nás rozhodně vzala.
Přelomových vynálezů jsou dějiny lidstva plná. Myslíte, že se digitalizace zbytku vymyká – znamená novou epochu?
Řekla bych, že ano, a to především s ohledem na vztah lidské psychiky a fungování technologií. Především nyní, kdy nastupuje éra zdokonalující se umělé inteligence, která za člověka přebírá mnoho jeho aktivit či podob a působí jako reálná. Myslím, že se brzy budeme muset ptát, co realita vůbec znamená.
Více o filmu najdete na oficiálních stránkách.
