Autoři Humanismu 2022 se nebojí být upřímní, a je to tak dobře
30. listopadu 2022
Divadelní režisér Ivan Buraj navázal na spolupráci se scenáristou Bohdanem Karáskem a v nové sezóně brněnského HaDivadla představili autorskou inscenaci s názvem Humanismus 2022. Na skupině přátel a životních partnerů, kteří tráví společnou dovolenou v italských Benátkách, ohledávají odlišné generační úzkosti. Hlavní hodnota autorského přístupu k divákovi je v upřímnosti a uvědomění si mezí svého pozorování.
Benátky se staly inspirací pro řadu uměleckých děl. Jedním z nejznámějších je příběh o stárnoucím německém spisovateli, jenž se zamiluje do mladého polského chlapce. Thomas Mann ve Smrti v Benátkách ilustruje homosexuální lásku na pozadí města, jež se míjí se čtenářskými představami o kulturní perle severní Itálie. Smrad z moře se táhne kanály do centra a s ním se do příbytků plíží cholera. Na slavné dílo německého nobelisty v anotaci odkazují i autoři nové inscenace Humanismus 2022, jež uvádí letošní dramaturgickou sezónu s názvem Blízkost.
Již z názvu lze číst, že se děj odehrává v letošním pocovidovém roce, kdy polevily hygienické restrikce a mnozí z nás s radostí zapomněli, že naše životy mohou být čímkoliv omezovány. Dva přátelé ze studijních let, Víťa a David, vyrazili se svými partnerkami na společnou dovolenou do Benátek, kde se koná slavné bienále výtvarného umění. Festivalový život je však pouhým pozadím pro dvě a půl hodiny trvající představení, jež se celé odehrává ve věrně zrekonstruovaných kulisách Airbnb bytu.
Nejvíce času se v něm zdržuje David, který až programově odmítá chodit do města a dny tráví popíjením či hulením na terase. Zhruba čtyřicetiletý divadelní režisér právě prochází tvůrčí, ale – jak se později divák dozví – i existenciální a vztahovou krizí. Na svou „na dlouhou dobu poslední dovolenou“ se vypravil se svým dlouholetým kamarádem Víťou, s nímž se zná ze společných studií na divadelní fakultě. Nadějný dramaturg však školu nedokončil a místo toho vystudoval lukrativní obor anesteziologie. Rozdílnost jejich životních cest však netkví jen v náplni práce, ale i v partnerských vztazích. Víťovi se podařilo naplnit společenská očekávání a vzal si svou dlouholetou přítelkyni Sylvii, s níž má i syna. David žije v otevřeném vztahu s nadanou vysokoškolačkou Bárou, ta zároveň chodí se svou vrstevnicí Anastasiou, která v dětství spolu se svou rodinou utekla z Běloruska před utužujícím se režimem.
Omezit vlastní nároky
Všech pět postav pochází z podobných socio-ekonomických podmínek, spojuje je zkušenost s vysokou školou, kulturní přehled a liberální náhled na svět. Co se světonázoru týče, všichni se více méně shodnou, jen Víťa s Davidem se na začátku přou o válce na Ukrajině. Ani jeden z nich nezpochybňuje neomluvitelnost ruské agrese, ale spíše debatují o principu, zda válka žádá jednoznačné přiklonění se k jedné, či druhé straně. Postavy tedy nerozděluje sociální postavení, ani politické přesvědčení, ale – jak se postupně ukáže – citová propast – neschopnost přijmout jeden druhého, a přitom omezit vlastní nároky. Síla celého představení tkví právě ve věrohodném vystižení odlišných generačních úzkostí, s nimiž se potýkají mnozí dnešní dvacátníci a stárnoucí čtyřicátníci. Jedni se obávají neschopnosti se začlenit a najít své místo v životě a druzí mají strach z životního ustrnutí a nemožnosti jej překonat.
V civilně vedených dialozích a uvěřitelných životních útrapách lze rozpoznat Karáskův rukopis, který diváci mohou znát třeba i z jeho filmů. Předchozí inscenace Naši, na které kromě Ivana Buraje spolupracoval i s umělcem Pavlem Stercem, trpěla až křečovitou snahou o aktuálnost a typizaci postav. Humanismus 2022 naopak, nejen kvůli své komornosti, připomíná spíše Karáskův středometrážní snímek Lucie. Díky svému citlivému pozorovatelství dokáže v běžných, až banálních konverzacích odhalit lidskou nejistotu, která často pramení z existenciální tísně.
Na scénáři lze ocenit mnohé: od zachycení drobných gest přes smysl pro jemný slovní humor až po schopnost vystavět komplexní postavy, které pociťují strach a bolest. Obyčejnost, ale zároveň naléhavost skvěle propojuje scéna telefonátu rodičů s dítětem, která na malém prostoru dokáže objasnit partnerskou krizi, ale i obecný úpadek současných rodinných vztahů. V divákově paměti zůstane i opilecká scéna, kdy David s Víťou „zkoušejí, co vydrží“, lze sledovat postupnou změnu jejich chování, které se potom dostane až na hranu absurdity. Ze všech chvályhodných hereckých výkonů bych nejvíce vyzdvihl Radima Chybu a Jiřího Miroslava Valůška, kteří dokáží ztvárnit humorné opilecké žvanění a přitom citlivě vyjádřit krizi, jíž jejich postavy prochází.
Uzlíky mezi politikou a milostnými vztahy
Humanismus 2022 není jen sondou do individuálních potíží, ale soustředí se i na to, co se děje hloub pod společenským povrchem. Současná politická témata zaznívají na několika rovinách, ale vždy subtilně, aniž by převyšovala běžné lidské starosti. Kromě zmíněného konfliktu na Ukrajině a Anastasiina běloruského původu pozadí dotváří samotné Benátky – symbol úpadku, který naše společnost na začátku 20. let zažívá.
Evropsky významné město proslulo nejen řadou kulturních festivalů – mimo výtvarné umění se zde každoročně koná i prestižní filmová soutěž –, ale i svou renesanční architekturou a romantickým umístěním takřka na hladině moře. Benátky postavené na stovkách malých ostrůvků, jež propojují stovky kanálů a mostků, se již několik desítek let snaží připravit na postupné zvyšování hladiny moře. Miliony turistů do perly severní Itálie proudí dál a dál a ubírají prostor stálým obyvatelům, kteří své byty nabízejí na Airbnb a zajišťují fungování tohoto zábavního parku. Krása, která stále více doplácí na svou okázalost, se pomalu, ale jistě srovnává se svým zánikem.
Není tedy náhodou, že drama o moderních úzkostech je zasazeno právě do Benátek, o něž postavy prakticky nejeví zájem. Například Bára s Anastasií neustále odsouvají návštěvu přehlídky umění a místo toho jezdí na tu stejnou pláž, kde hulí trávu, a téměř každý večer vyráží na party. Nudu a otupělost brzy vystřídají partnerské neshody, jež vyvrcholí ten samý večer, jen pár hodin potom co se zřídí Víťa s Davidem. Obě propuknou v dlouho odkládanou hádku. Bára až hystericky vylíčí, že už ji unavuje, jak ji někdo neustále nutí se rozhodovat. Přitom sama neví, kdo je, co chce dělat ani s kým chce být.
Čtěte také:
Prostupující napětí
Rozpad či podrývání zdánlivě fungujícího řádu je již zavedeným tématem režiséra Ivana Buraje a lze jej číst napříč jeho inscenacemi: u Maloměšťáků, kteří si nedokáží přiznat nastupující krizi, nebo v na jaře uvedeném Tady je všechno ještě možné, kde logistický sklad ohrožuje nikým nepozorovaný vlk. Režisér sahá i k osvědčeným postupům, které mají toto prostupující napětí ztvárnit. Postavy tak například v průběhu dialogu ustrnou a přestanou mluvit, ale jejich hlas zní z reproduktorů. V Humanismu 2022 se však zmíněné téma daří rozvinout zejména díky scénáři a hereckým výkonům a již známé postupy fungují spíše jen jako režijní signatura.
Autorská inscenace představuje výjimečný počin, jenž navazuje na úzkou spolupráci a rozvíjí témata předešlých her. Ivan Buraj znovu potvrdil, že dokáže přemýšlet o aktuálních tématech, aniž by zabředával v didaktičnosti a mravokárném ukazování východisek. Humanismus 2022 je k divákovi upřímný: vybírá si úzkou sociální skupinu, prozkoumává jejich věrně a s empatií odvyprávěné problémy a pouze v náznacích se odhodlává ke zobecňujícím tezím. Autoři si totiž uvědomují, že jejich hledisko se neliší od běžných lidí a nemají žádný unikátní dar nahlížet společnost shora. Toto uvědomění je největší hodnotou, díky níž inscenace dokáže diváka hluboce oslovit.
Autorem fotografie je Jakub Hrab.
Humanismus 2022. Autoři: Ivan Buraj a Bohdan Karásek. Režie: Ivan Buraj. Dramaturgie: Matěj Nytra. Scéna: Antonín Šilar. Hudba: Michal Cáb. Herci a herečky: Radim Chyba, Táňa Malíková, Magdalena Straková, Jiří Miroslav Valůšek, Kamila Valůšková. Premiéra: 12. listopadu 2022.
