Elbe Dock: Bunkr v Ústí zalilo světlo a umění
22. října 2021
Po celou dobu trvání říjnového festivalu Elbe Dock bylo možné navštívit prostor bunkru civilní obrany blízko centra Ústí nad Labem a v něm přítomnou výstavu site-specific uměleckých instalací. V jednotlivých místnostech s různými možnostmi využití, které spojuje labyrint chodeb třicet metrů pod skalnatým povrchem, byly umístěny instalace osmi umělců z různých oblastí od světelného designu přes sound art po scénografii. Všechna z vystavených děl byla dle očekávání formou i tematicky úzce spojená s prostorem. Vzájemně se doplňovala v motivech, jako např. využití technologie nebo fascinace chemikáliemi, tedy zdrojích potenciální hrozby.
Výkřik Neboj!, který zastřešoval letošní téma celého festivalu, byl v souvislosti s prohlídkou bunkru obzvlášť příhodný. Zdroj: Zdeňka Petrová
Bunkr v ulici Důlce byl v provozu ještě v osmdesátých letech, na místě tak zůstala zachována většina původního vybavení od funkčních umýváren po svítidla, mapy, telefony, stoly a židle. Podle slov pedagoga a literáta Ladislava Čumby, který v rámci výstavy uváděl komentované prohlídky, takových bunkrů, dokonce podobného rozsahu (tři kilometry spletitých chodeb), je jen na území širšího centra města dvacet osm, z nichž všechny byly zbudovány během studené války a v případě potřeby měly své obyvatele uchránit před jadernými, chemickými či biologickými hrozbami. V prostoru se nalézal druhý ze dvou promítacích sálů festivalu Elbe Dock, kde byla uváděna kultovní díla německého expresionismu či současného evropského undergroundu. Díky své specifičnosti se nakonec Bunkr stal cílem pro veřejnost ještě širší, než jakou přilákala filmová nabídka festivalu, mimo jiné proto, že byl zpřístupněn poprvé od roku 1989.
Schovávaná
Ladislav Čumba uvedl, že při kapacitě prostoru i množství zásob by bylo možné v úkrytu strávit i ve větší skupině dvacet let. Při programu, který nabízel večeře a debaty v rámci letošního filmového festivalu, cítili největší klaustrofobici potřebu odejít po čtyřiceti minutách. Životem pulzující výstava, jejíž rozsah nebylo možno v žádném bodě odhadnout, neboť místa instalací od sebe byla oddělená tunami betonu, mohla představovat záblesky naděje pro návštěvníky, kteří by po cestě nabyli přesvědčení, že jsou trvale odříznuti od světa tam venku.
ČTĚTE TAKÉ: Elbe dock: Textovky vrací úder
Přímé napojení na to, co se rozhodně někde nad zemí děje, představovala instalace s názvem Observatoř Sáry Hohlové – konstrukce sestavená z deseti televizních obrazovek promítajících černobílou „nekonečnou směsici fragmentů bytí“, jak autorka popisuje v anotaci. Detailní záběr očí muže, očí dívky, snová tanečnice, procházka po louce. Autorka mluví o napojení se na venkovní svět bez nutnosti participace na jeho chodu, které umožňuje právě temný prostor utajeného bunkru. Ačkoliv některé pohledy z obrazovek hypnotizovaly diváka, dosáhnout na něj do tmy nemohly, Observatoř tak měnila prostor v útočiště klidu navzdory své roztěkané skladbě.
Podobný náboj měla i díla další – divák v nich v kontrastu s nezalidněným okolím rozpoznává doteky lidství. Maska předního českého světelného designéra Jana Slaniny sestávala ze zavěšené série popisných fotografií plynových masek, přičemž instalaci vévodila 3D tiskárna podílející se na výrobě fotografiemi slíbených výrobků. Změť vláken průhledného plastikového materiálu působila jako rušivá, avšak esteticky uspokojující chyba systému, který měl za úkol vyrábět ochrannou pomůcku. Před čím by chránila a zda by bylo žádoucí tu ochranu za působivý rozklad materiálu vyměnit, o tom Maska sugestivně mlčela. 3D tiskárna na rozdíl od smyčkové Observatoře dokonale mapovala čas a nechala diváka sledovat a očekávat směřování k jakémusi výsledku. Naproti tomu interaktivní Bázeň dalšího ze světelných designérů Petra Cukera zaručila divákovi výsledek do několika vteřin, když k tvorbě díla sám vynalézavým způsobem přispěl. Instalace se nacházela v technické místnosti plné záhadného původního těžkého vybavení. Uprostřed místnosti se pak nacházela na pohled složitá mechanika malých propojených reflektorů, jež bylo možné za pomoci roztočení zavěšeného bicyklového kola rozsvítit. Radost ze svépomocí produkované energie v podobě světla byla veliká. Jednotlivé reflektory při rozloze místnosti ani hustotě základního osvětlení nemohly nijak zvlášť proměnit vnímání prostoru. Nicméně hlavní síla Bázně spočívala v jediném momentu, kdy se při prohlížení cizího, na první pohled nepřátelského prostředí divák rozhodne zkusit sám nějak projevit a najde místo, do něhož vloží svou energii. Odměnou mu bude pocit ze správného (neškodného) a odvážného rozhodnutí.
Na hranici rozeznatelného. Umělci využili prostoru bunkru ve vší stísněné rozmanitosti. Zdroj: Zdeňka Petrová
Ne-jasný výhled
Jiné z instalací neprovázela taková míra linearity. Frekvence umělce Lukáše Dřevjaného sestávala ze tří pódiových reflektorů vytvářejících nepravidelný stroboskopický efekt, který bezpodmínečně ovládal prostor a využíval pocitu izolace diváka pro přivábení pozornosti k samotnému světelnému efektu, jeho tempu, (dis)harmonii a nepředvídatelné frekvenci. Aleš Loziak pro své dílo Na hranici rozeznatelného opatřil jednu z cihlových zdí chodby reprodukcí fotografie s modelem městečka z lega. Jednotlivé částečky jako stavební kameny oslavovala nejen nástěnná podoba díla, rozkouskovaná na jednotlivá pole cihel, ale také přímo to, co jednoduchá fotografie zachycovala. Divák mohl zažít frustraci z toho, že v omezeném prostoru nebyla možnost na dílo nahlédnout z větší vzdálenosti, což by se mohlo zdát žádoucí. Právě toto omezení však neúprosně zdůrazňovalo důležitost struktury složené stěny, skládání z kostiček v prvním i druhém plánu, jež divák pohlcený stavbou nemůže vnímat s odstupem.
Jednou z nejvíce znepokojujících zastávek výstavy byla instalace přední české světelné designérky Elišky Kociánové s názvem Skladby chemických sloučenin I. V těsné, kvůli přítomnosti mnoha objemných nástrojů téměř neproniknutelné technické místnosti byly ve varovném oranžovém osvětlení vystaveny bloky nerozpoznatelného materiálového původu. Divák neměl jinou možnost než se k nim na malou vzdálenost přiblížit, ačkoliv organicky vyhlížející krychle nepůsobily nikterak věrohodně a především díky povaze prostoru kolem mohly vyvolat pocit strachu z přítomnosti vetřelce, neznámých látek, před nimiž měl bunkr své obyvatele chránit v první řadě. V anotaci píše Eliška Kociánová o nevyhnutelnosti vyčerpání a transformování přírodních životních zdrojů, přičemž připomíná, že rakety jsou těsnější než bunkry. Plným využitím prostoru docílila vyvolání nepříjemné dystopické emoce, které snad lze tam venku ještě zabránit, přestože tento obranný proces může doprovázet strach z neznámých sil.
Na obnažené rozpustné chemikálie Elišky Kociánové se nelze dívat z „bezpečné“ vzdálenosti. Zdroj: Zdeňka Petrová
Nelze než doufat, že se v budoucnosti nedočkáme nutnosti využívat fascinující labyrinty protiatomových bunkrů jinak než jako prostor pro setkání s tvorbou pozoruhodných umělců, jako tomu bylo v rámci festivalu. Anotace děl i s medailonky všech vystavujících jsou k nalezení na webových stránkách Elbe Docku.
