TĚLO JAKO STROJ POD SLUPKOU CIVILIZACE
26. října 2021
Po roční proluce zapříčiněné pandemií covidu vstupuje do českých kin nový snímek oceněný Zlatou palmou na festivalu v Cannes. Letos jí byla vyznamenána mladá francouzská režisérka Julia Ducournau za svůj druhý celovečerní film Titan (2021). Poetikou navazuje na svůj čtyři roky starý debut Raw (2017), který originalitou výrazu zaujal festivalové poroty i diváky vyhledávající nevšední zážitky. Jaké poselství přináší její nový film, v jehož středu stojí nečitelná postava vražedkyně Alexiy, která v rané fázi příběhu otěhotní po souloži s autem?
Umělecké filmy se od produkce středního proudu neliší tím, že by byly a priori hodnotnější nebo jejich tvůrci neměli zájem o komerční úspěch. Najdou se dobré i špatné, lukrativní i prodělečné. Vzhledem ke svému postavení ve filmovém průmyslu ale musí bojovat o publikum jinými prostředky než kalkulované hity. Zatímco ty jsou zpravidla konzervativní odpovědí na diváckou poptávku, festivalová tvorba vzdoruje zavedeným normám, jako jsou žánrové konvence. Její autoři se snaží divákům nabídnout nový pohled na svět a vyvést je z komfortní zóny, někdy i nepokrytě šokovat. V tom se linie uměleckého filmu protíná s cestou hororové, potažmo brakové produkce, přičemž nejpozději v sedmdesátých letech minulého století začali vznikat kříženci stojící se na pomezí obou skupin. Titan na jejich odkaz navazuje, ale zároveň celou problematiku posouvá na novou úroveň.
Zrádná svůdnost společenské angažovanosti
Francouzská režisérka Titanem dále kultivuje svůj režijní rukopis, který představila debutem Raw a charakterizuje jej smývání hranic mezi realitou a surrealitou, zájem o lidské tělo a jeho proměny a využití excesivních hororových prvků, které diváky znechucují i rozesmívají. Oba filmy, které Ducournau dosud natočila, nespojují jen formální postupy a tematické rámce, nýbrž i zvláštní iracionálno, které ovládá jejich vnitřní strukturu a žene vyprávěný děj kupředu. Zatímco v Raw, fantaskní variaci na příběhy o dospívání obohacené motivem kanibalismu, představila jedno téma, která tradičně exponovala a dovedla k pointě, Titan sestává hned ze tří poměrně radikálně odlišných částí. Každá z nich ukazuje na jiný typ filmů; jedna tematizuje spojení člověka se strojem, druhá odkazuje k fenoménu sériových vrahů a třetí k melodramatům o sblížení rodiče se svým potomkem. Všemi třemi prochází hlavní hrdinka Alexia (Agathe Rousselle), která si v mozku nese titanovou destičku jako upomínku na autonehodu z dětství, která ji naučila milovat kov – tělem i duší – a nenávidět organickou hmotu.
Tedy, možná. Nejsnáze lze Titan po zhlédnutí chápat jako psychoanalytické okno do duše hlavní hrdinky, metaforicky a přehnaně zrcadlící její emoce, jednotlivé scény ale přirozeně vybízejí k interpretaci již v průběhu sledování. Každou ze tří výše popsaných částí otevírá Ducournau v současnosti hojně diskutovaná témata jako je modifikace vlastního těla, násilí páchané na ženách či možnost proměny své identity (pohlaví). Přestože tak zdánlivě vytváří prostor pro každého, kdo chce její snímek označit za společensky angažovaný a progresivní, nedává dostatek vodítek, aby jej šlo jako takový jednoduše obhájit. Příznačně první vražda, která se na plátně odehraje (zhruba v desáté minutě filmu), je sebeobranná, navíc se Alexia „mstí“ muži, který objektivizuje její tělo tanečnice v autosalonu. Nic však nenasvědčuje tomu, že Alexia provozuje vyzývavý tanec nedobrovolně (nebo například z nouze); role útočníka a oběti navíc Ducournau začne záhy přehodnocovat. Zaujatého diváka, který má pocit, že k jejímu dílu našel klíč, pak v jeho druhé půli situuje do postavy otce Vincenta (Vincent Lindon), který je schopný vidět jen to, co sám vidět chce.
Pravda ukrytá pod civilizačními nánosy
Ducournau přitom jako by svým filmem říkala, že všechny kulturní a diskurzivní nánosy jen zastírají hmatatelnou podstatu a jedinou, pod nimi ukrytou, pravdu. Připomíná slovy filmové i literární postavy Tylera Durdena z Klubu rváčů, že všichni jsme „stejné hnijící organické hmoty“ udržované v chodu vnitřnostmi a pudy. Lidské tělo představuje jako biologický stroj srovnatelný s autem, jehož motor detailně zkoumá v prologu filmu. Motorový olej, který později vytéká hlavní hrdince z prsů, je tímto prizmatem tekutinou stejné kvality, jakou má mateřské mléko. Pohled na tělo jako stroj se odráží i v jednání postav, které se častěji než slovy dorozumívají tancem nebo fyzickým kontaktem, nezřídka kdy násilným. Ducournau tak klade vysoké nároky na oba představitele hlavních rolí. Po bok zkušeného Lindona obsadila do role Alexiy debutantku Agathu Rousselle, která má v Titanu dohromady jen minimum replik, přitom ale musí vyjádřit veškerý fyzický a psychický tlak, jemuž je její tělo vystaveno. Rousselle se s tímto náročným úkolem vypořádala s mimořádnou vervou, přičemž na její kreaci stojí do značné míry sugestivita filmu.
V souvislosti s canneským oceněním Titan novináři onálepkovali jednak jako „druhou Zlatou palmu udělenou režisérce“, jednak jako vítěze, který vyvolává kontroverze a bouřlivé reakce. První štítek je důležitý jako společenská událost, druhý z hlediska zájmu o film samotný – jen těžko lze totiž hledat mezi Titanem a částečně revizionistickým, ale stále velmi tradičním Pianem (1993) jiné pojítko než pohlaví tvůrce, za nějž dříve stejnou cenu dostala Jane Campion. Ducournau, jak se lze v tisku také často dočíst, stojí skutečně spíš v jedné řadě s režiséry Davidem Cronenbergem či Davidem Lynchem, kteří dříve taktéž dobyli Azurové pobřeží typem transgresivních filmů, popsaných v úvodu recenze. (Byť Cronenberg si z Cannes odvezl „jen“ Zvláštní cenu poroty.) Na rozdíl od nich se však Ducournau teprve nyní stává etablovanou filmařkou a její Titan, oscilující mezi banalitou a výjimečností, progresivním a konzervativním pohledem na svět, je stále ne zcela konzistentním dílem zaznamenávajícím režisérčino hledání. Ve své neučesanosti je však současně nekompromisní, dravý a podnětný.
Titane. Režie a scénář: Julia Ducournau. Hrají: Vincent Lindon, Lais Salameh, Agathe Rousselle, Garance Marillier ad. Kamera: Ruben Impens. Hudba: Jim Williams. Produkce: Jean-Christophe Reymond. Střih: Jean-Christophe Bouzy. Francie, Belgie, 2021.
