Chybovat a řídit je lidské: Drive My Car
18. února 2022
Drive My Car japonského režiséra Ryûsuke Hamagučiho si v loňském roce odvezl cenu za nejlepší scénář z festivalu v Cannes, v poslední době na sebe přitahuje pozornost i kvůli čtyřem nominacím na Ceny Akademie. Adaptace povídky Haruki Murakamiho, jehož výrazný styl se dosud nechvalně vzpíral povedeným zfilmováním, vstupuje do českých kin na konci března.
V září 2018 zasáhlo sever Japonska zemětřesení. Při následných sesuvech půdy zahynulo v prefektuře ostrova Hokkaidó 44 lidí, dalších téměř 700 skončilo se zraněním v nemocnici. Městečko Atsuma a okolní vesnice dodnes plní trosky zasypaných domů, z oblasti odcházejí původní obyvatelé a místní komunita se kritickým tempem rozpadá. Ostrovní kraj a trauma vyvolané přírodní katastrofou sehrávají sice nenápadnou, zato magicky výstižnou roli v posledním snímku režiséra Ryûsuke Hamagučiho Drive My Car.
Japonský filmař, který se na festivalovém okruhu prosadil pětihodinovým Happy Hour (2015), však začíná adaptaci krátké povídky Haruki Murakamiho jinde – v moderním tokijském bytu Yusukeho (Hidetoši Nišidžima) a Oto (Reika Kirišima). Manželé sdílí profesní i intimní lásku k příběhům a vyprávění, Yusuke žije pro svou práci herce a divadelního režiséra, Oto píše filmové a televizní scénáře. Cesty na reprízy své vícejazyčné adaptace Čekání na Godota tráví Yusuke v titulním červeném Saabu, o něhož se láskyplně stará i proto, že se v něm věnuje svému niternému rituálu: Oto pro něj každou adaptovanou divadelní hru namlouvá na kazetovou pásku a Yusuke si ji pak přehrává tak dlouho, dokud nemá každou repliku dokonale pod kůží.
Yusukeho život nabírá tragický směr se sérií enigmaticky propojených událostí. Kvůli zrušení akce mimo město přistihne Oto při nevěře. Tiše odchází z bytu, sedá do Saabu, se kterým později nešťastně bourá, a následně objevuje, že glaukom nalezený v levém oku ho může brzy připravit nejen o řízení, ale i o zrak. Oto, vyděšená a nesvá, ho prosí o upřímný rozhovor – když se ale Yusuke vrací ve večerních hodinách z divadla, manželku už mozková mrtvice připravila o život.
V AUTĚ JAKO VE SNU
Hamagučiho příběhy ve svém jádru vždy měly ztrátu, odepřenou lásku a touhu po zaplnění prázdných míst. Od debutového Passion (2008) přes dokumentární fragmenty o přeživších tsunami z roku 2011 po melodramatické Asako I & II. Právě vertigovská romance z roku 2018 sdílí s Drive My Car nejvíce styčných ploch a ukazuje, jak trpělivě Hamaguči svůj materiál opracovává, než ho vytvaruje do dokonalé kompozice. Asako odhaluje nesmělé hrdiny v romantických trojúhelnících, kteří jsou ve snaze o napravení vlastních křivd a traumat ochotni obětovat část vlastní identity a nechají se v cizích očích nazírat jako někdo jiný. Klíčové sdělení – o váze upřímné komunikace v nejisté lásce – pak Hamaguči v novém filmu odhaluje s ještě závažnějšími dopady.
Čtěte také:
Asako a Drive My Car si nesou i podobný přístup k plynutí filmového času. Hamaguči jako scenárista a dramaturg chronologii umně natahuje a smršťuje podle potřeby, jakoby pro něj metronomem nebyl tikající čas, ale výkyvy emocionální dynamiky a napětí. Tu zběžně přeskočí měsíc či dva, tu krátká vzpomínka na ztracenou Oto tempo téměř zastaví a film plíživě ohmatává Yusukeho ztrápenou mysl. Snová estetika, která vrcholí v nekončících jízdách červeným autem s městem či krajinou ubíhající za oknem, přitom občas otevřeně alternuje s jednoduchým observačním stylem, v němž Hamaguči jen opatrně pozoruje realitu.
Dva roky po pohřbu Oto se Yusuke ocitá v Hirošimě, kde má pro nadcházející divadelní festival připravit svou verzi Strýčka Váni. Urputným čteným zkouškám, na kterých se snaží hercům vštěpit svůj mechanický přístup k textu, předchází pečlivý výběr obsazení. Do hereckého souboru, v jehož středu se v roli Váni ocitá mladý Japonec Takatsuki (Masaki Okada), přitom Yusuke neshání jen své krajany, ale snaží se sestavit jazykově co nejrozmanitější cast a hru následně režíruje v několika jazycích najednou. Takatsuki, překvapený a váhavý, roli přijímá, nese s sebou ale ještě větší zátěž – právě jeho totiž Yusuke podezírá ze vztahu se zesnulou manželkou.
TERAPEUT VÁŇA
Komplikovaná vztahová síť plná nevyslovených pravd a zamlčených přiznání přesně zapadá do Hamagučiho citlivého modelu melodramatického vyprávění. Obdivovatel Sirka nebo Kiarostamiho s oblibou staví své hrdiny do těžko řešitelných situací plných úzkosti a neštěstí. O to větší smysl pak dává i intertextové zařazení Čechovovy melancholické tragédie o promarněných životech a nedostižné lásce – psychologický realismus ruského dramatika se v Drive My Car proplétá s noirovou estetikou Murakamiho předlohy, aby odhalily rozervaného hrdinu, který kromě vlastního morálního systému zápasí s komplexy a křivdami.
Jestli Hamaguči cituje Čechova hlavně v posledních filmech, divadlo a performance ho provází už od začátků kariéry. Jeho postavy hledají v herectví útěchu, oporu i cestu k nalezení vlastního příběhu. „I když víme, že je to lež, sami v ní raději vidíme realitu,“ říká autor o povaze herectví – osvojení fikční identity podle něj může pomoct k pochopení sama sebe a jde tak o výsostně intimní formu psychoterapie. Každá naše osobnost může být jen performancí pro okolní svět a je jen na nás, kterou roli se člověk rozhodne hrát. Yusuke ve filmu tuto mantru podtrhuje tím, že své herce nechává odříkávat repliky v kombinaci cizích jazyků a dialektů (včetně jazyka znakového), aby jednotlivé role oprostil od hledání významů v jednotlivých slovech a soustředil se na fyzický projev emocí a převáděný smysl.
MISAKI A HLEDÁNÍ ŠTĚSTÍ
Vícejazyčné divadlo však tvoří jen jednu z mnoha Hamagučiho úrovní narativu. Další, titulní, přidává ve dlouhých jízdách červených Saabem po Hirošimě i jejím okolí. Za volantem Yusukeho proti jeho vůli střídá divadlem najmutá Misaki, zamlklá a veskrze profesionální řidička, která však svou přítomností zásadně komplikuje režisérovy kazetové zvyky a rituály. Do auta, šlechtěné komfortní zóny, vniká cizí element a Yusukemu nezbývá než se s ním pokusit vyrovnat. A je to právě kouzelné prostředí jedoucího automobilu, kde Hamaguči nachází ten nejpřirozenější katalyzátor mezilidských vztahů a konverzací – „Je to zvláštní a tajemný prostor, který není zcela ustálený, protože je pořád v pohybu,“ tvrdí. „Jde zároveň o veřejné i soukromé místo.“ Pohyblivý vůz bezprostředně narušuje jak různé místní ekosystémy, tak statické mezilidské vztahy a Drive My Car navíc mistrně využívá jednoduchý interiér jako pozadí pro katarzní vyprávění a zpovídání osobních příběhů Yusukeho i zprvu tiché Misaki. Už tak rozezněný přeříkávaným Čechovem se Saab proměňuje na místo, v němž se potkávají všechny narativní roviny, vrství se, provazují a nacházejí nové a nové průsečíky. Vyprávění, neomezená relativně přísnou časovou logikou běžného dialogu, se svobodně vydávají různými směry, aby snad dovedly tragické hrdiny k pochopení a zboření emocionálních bariér. Pravdu a štěstí sice všechny figury hledají v klidu a stabilitě, možná však přece jen leží někde pod opotřebovaným vrakem zažitého klišé o cestě, nikoli jejím cíli.
Z Misaki, nejprve nenápadné vedlejší postavy, se tak postupem času stává nejen mediátor řady klíčových okamžiků, ale i emocionální jádro celého snímku. Murakamiovsky noirový hlavní hrdina v ní nalézá osobní oporu i inspiraci pro vlastní proměnu. Pro Yusukeho zatíženého výčitkami svědomí a rozhořčením nad otázkami, které manželce nestihl položit, mají hovory s Misaki léčivý charakter – pomalu ale jistě ho vedou k uznání vlastních chyb a nedostatků a sebelítost nahrazuje smíření. Promlčené jízdy autem se stejně jako v předloze přetváří na terapeutická sezení až přátelské hovory: zatímco povídka ovšem ukazuje jen vnitřní svět pasažéra, Hamaguči připisuje tragickou minulost a potýkání se s ní i Misaki. Objetí, do kterého se v závěru hlavní postavy uvrhnou s výhledem na vesnici zničenou hrůzostrašnými sesuvy půdy, nakonec po bezmezných vztahových peripetiích, úzkostlivých hovorech a zasmušilých projížďkách působí jako krásný, čistý a zasloužený moment jistoty.
Drive My Car může na první pohled imponovat svou délkou, třicetistránkovou původní povídku ovšem Hamaguči umně roztahuje na těch správných místech a psychologickému motoru příběhu dodává nápadité a narativně soudržné dimenze. V cestě mu nestojí ani sám Murakami, jehož tvorba se zatím povedené filmové adaptaci vzpírala (čestnou výjimku tvoří korejský Burning z roku 2018), naopak – styly obou autorů se vzájemně doplňují a ve vhodných okamžicích z kolize jejich nápadů vznikají fascinující, výsadní filmové okamžiky. Hamaguči natočil procítěnou meditaci nad krásou obyčejné projížďky, významem vlastní identity a upřímnou komunikací jako podstatou lidského bytí. Překrásný byt může spláchnout zvedající se hladina místní řeky, rodný dům se nevyhne drtivému zemětřesení a sesuvu půdy, ale život musí ujíždět dál.
Drive My Car. Režie: Ryûsuke Hamaguči. Scénář: Ryûsuke Hamaguči, Takamasa Óe. Předloha: Haruki Murakami. Hrají: Hidetoši Nišidžima, Masaki Okada, Tóko Miura, Reika Kirišima, Perry Dizon, Yoo-rim Park. Kamera: Hidetoši Šinomija. Japonsko, 2021.
