Takový je současný milostný román
22. února 2022
Pauline Delabroy-Allard ve své první knize zpracovává téma náhlé lesbické lásky, která svou intenzitou připomíná klasická díla evropského romantismu. Osudovost, fatálnost a extrémní citové vyšinutí jsou dynamickým pohonem vyprávění. Také tragické vyústění příběhu se drží ověřených osnov, přesto je autorka schopná přinést vzrušující příběh, který nenudí. Ukazuje, že i milostný román lze dosud kvalitně aktualizovat.
Debut francouzské spisovatelky Pauline Delabroy-Allard Taková je Sarah (Ça raconte Sarah) vydalo začínající nakladatelství Incipit jako svou prvotinu. Oslovila jej překladatelka Vendula Pazderová, která první půli románu přeložila jako součást své diplomové práce a opatřila ji komentářem. Kniha podle ní ukazuje, co má současná francouzská próza navíc oproti české produkci.
Grafické zpracování: Kateřina Miturová
Žánrově však román nevybočuje z romantické tradice vyobrazení lásky. Bezejmenná vypravěčka se na silvestrovském večírku seznámí s hudebnicí Sarah a ta se okamžitě stane její femme fatale. Textem prostupují její krátké charakteristiky uvedené vždy stejnou frází, krátké „ódy na Sarah“. „Taková je Sarah, její nevídaná krása, ostře řezaný nos vzácného ptáka, oči nevšední barvy, kamenité, zelené, vlastně ne, zelené ne, absintové, malachitové, tmavé zelenošedé oči, hadí oči s pokleslými víčky,“ tak začíná první kapitola prvního oddílu. Společně pak obě prožijí svůj první lesbický vztah. Velmi zhuštěné vyprávění se upíná k popisu nejsilnějších prožitků, vášně a sexuálních zážitků, které jsou vykreslovány maximálně fyzicky. Situace tak nabývají hmatatelných rozměrů, jež spolu se závratným vypravěčským tempem rozhýbávají text a jednání protagonistek až na hranu snesitelnosti.
Zostřené vidění světa dvou zamilovaných postupně graduje a rychle z příběhu vypadávají životopisné údaje a popisy běžných činností, které se najednou stanou nedůležitými. Od začátku je však patrné, že obdobný emoční nápor nelze vydržet, a to ani na papíře. Nevyhnutelnost tragického závěru se vyjevuje poměrně záhy a relevantní je otázka, v čem bude tento milostný román odlišný.
Forma nad obsah
V různých recenzích se jako největší přednost románu omílá fakt, že se Delabroy-Allard vyvarovala patetického vyznění. To je sice pravda, láska je opravdu vyobrazena spíše jako záchvat, nabývá patologických rysů a předvádí se zejména ve své toxické podobě, zároveň se tím ale upozaďuje výborná koncepční, a zejména konstrukční stránka textu. To, že se autorce doopravdy podařilo naplnit významové pole pojmu „tragická láska“, tedy i s (pravděpodobnou) smrtí, je především výslednicí dobře postaveného vyprávění. Sarah onemocní, přichází kocovina z opakovaných rozchodů a vyčerpávajících snah o soužití a kniha se překlápí do druhé poloviny.
Ke smíření však nedochází. Stejně jako všechny události v románu i nemoc přerůstá do nepřekonatelného pocitu zoufalství. Snaha jednat rozumově by naprosto odporovala tomu, co bylo dosud vybudováno, a tak přichází další smršť impulzivních rozhodnutí. Nemocná Sarah zůstává ve svém bytě a její milenka opouští dosavadní život, dítě, práci a odjíždí se zahojit pryč z Paříže. Úkryt najde ve starém terstském bytě, ale i v bezcílném přebývání ji nakonec dožene série psychických záchvatů. Celý příběh nakonec vyznívá jako jedna soustavná hyperbola, která svou přiznanou tváří zamezuje námitkám ze strany „normálního“ světa a jeho mechanismům.
Subjektivní vypravěčské hledisko bezejmenné učitelky dovoluje nazírat svět v maximální přehnanosti a afektu. Zvýšená senzibilita navíc není nic výjimečného, pokud uvažujeme o první lásce. Zde ale plní ještě další funkci – nechává čtenáře na pochybách. Tím, že jsou všechny události vyhrocené a jsou předkládány jako definitivní, nelze osud Sarah s jistotou interpretovat. A to i přesto, že se její smrt objevuje už v prologu knihy. Na prvních stránkách je sice pro čtenáře pouze bezejmenným a bezpohlavním tělem mrtvoly, určuje však směr pro další čtení. Stejný obraz nahé Sarah s holou lebkou ležící v posteli se vrací v závěru, kde je ale více opravdová, získává jméno a vlastní historii a popis už není jen objektivním zachycením. Přichází zhroucení její (v tento moment již bývalé) partnerky, absolutní hysterie a kvůli psychickému vypětí je jen těžko rozpoznatelné, co se skutečně událo a co jsou projekce, výčitky a symbolické obrazy. Zemřela jen stará podoba Sarah? Zemřela skutečně? Zabila ji?
Vivaldi a encyklopedie
Zvláštní místo v románu mají náhle se objevující vědecké definice, místopisná fakta a informační okénka. Ať už jde o pasáže věnované sexu, společným večírkům či dovoleným, vyprávění náhle přeruší vsuvka s geograficko-historickým úvodem o městě Las Lilas či výstižný popis Vivaldiho Čtvera ročních dob. Ústředním motivem těchto parentezí je ale výklad pojmu latence. Ten se objevuje ve vztahu k probuzení lesbické lásky, jako něco všudypřítomného, co postupně vystupuje na povrch. Jeho definování se mění v závislosti na stavu soužití partnerek. Nejprve se objevuje jako plaché ohmatávání podstaty, jako „čas mezi dvěma velkými událostmi“. Následně jako „[…] stav, kdy se jistá skutečnost neprojevuje, ale může kdykoli propuknout“, což jen stále předznamenává vývoj událostí. Zhruba v polovině knihy se již definice deformuje, je to „doba mezi psychickou újmou a prvními symptomy posttraumatické poruchy a traumatické neurózy“. A tak i na první pohled objektivní poučky dokreslují dramatický příběh mezi milenkami. Stejnou proměnou procházejí i oslavné pasáže věnované Sarah.
Vivaldi a další skladatelé ani záznamy z koncertů a divadel se neobjevují náhodně. Vážná hudba je rovněž reprezentací vášně, je dramatická, komplikovaná a nezachytitelná, stejně jako Sarah. Hudební kvartet pojmenovaný Smrt a dívka nakonec pronásleduje vypravěčku v bytě v Terstu a jako připomínka smrti Sarah ji dohání ke zhroucení. Delabroy-Allard využila rytmické opakování i pro výstavbu svého textu. Vrací se jednotlivé symboly, celé pasáže, ať už ve stejném znění nebo s malou úpravou. Střídání celých odstavců, ale i motivů a vět vytváří kompozičně vyspělý celek. Úderná pojmenování naplno vyznívají v úsečných větách a je jistě na místě ocenit kvalitu překladu V. Pazderové.
Jaká je tedy Sarah?
Přestože se největší pozornost upírá k Sarah, k jejím kvalitám, nedostatkům, vlastnostem a rozmarům, ukazuje se, že je stejně důležitá otázka: Jaká je vypravěčka? Její příběh je otiskem bezbřehé lásky, to ona se obětuje na úkor Sarah, přizpůsobí svůj život jejím potřebám. I přes citové vyčerpání znovu obnovuje jejich vztah, ačkoli si je vědoma jeho destruktivních účinků V úvodu vykresluje, jak náhle ji opustil partner, otec její dcery, jak zmizel ze dne na den a bez vysvětlení. Nakonec však neváhá opakovat stejný scénář. Z textu je zřejmé, že autorka dokáže výstižně zachytit i nejhlubší depresivní stavy (zde dávám zapravdu kritikům) bez patosu. Nevydírá čtenáře, ani ho nevede k projevení sympatií s postavami. I přesto dokáže vybudovat silný příběh, který vyloženě strhává k dalšímu čtení. Snad bude nadšené přijetí knihy v zahraničí impulzem k dalším překladům také v Česku.
DELABROY-ALLARD, Pauline: Taková je Sarah. Přel. Vendula Pazderová. Praha: Incipit, 2021. 171 s.
