Hoďte tam Mozarta!

K otázce neměnnosti symfonického repertoáru

28. února 2019

Zdroj: Wikimedia Commons

Minnesota Orchestra zařadil v letošní sezoně na program orchestrálních koncertů rekordní počet šesti děl žen-skladatelek. Chce tak vyvolat diskusi o stávající podobě repertoáru symfonických orchestrů, který zaprvé nepoměrně favorizuje mužské autory a zadruhé je postaven na neustálém omílání známých a zavedených kusů. Takové nastavení je charakteristické také pro tradiční evropské symfonické orchestry i operní domy, české nevyjímaje. Co za tím je?

Drtivá většina děl uváděných tradičními českými orchestry patří do nepsaného kánonu „mistrovských děl klasické hudby“. Ten existuje v různých podobách: kánon globální (či spíše evropský) a kánon národní; z jiného úhlu pohledu kánon akademický a kánon interpretační (tedy etablovaná díla akademického pojetí dějin hudby a reálně prováděné skladby). Kánon (alespoň ten interpretační) je velmi fixní a těžko podléhá aktualizaci. Jaké faktory mají vliv na to, že se dílo dostane do kánonu? Tento proces je velmi komplexní a plný paradoxů (vynechávám otázkou současné hudby, poněvadž už tak je to dost složité) a týká se všech druhů umění.

Stane se dílo, které je nadšeně přijato na premiéře, součástí kánonu? Ne vždy. Vřelé reakce kritiků i veřejnosti na uvedení třetí symfonie Franze Schmidta v době její premiéry (1928) zcela odporují současnému stavu: autor je zapomenutý a jeho symfonie se nehrají. Naopak taková Beethovenova Eroica, která se ve své době setkala se smíšenými ohlasy, je dnes jednou z nejhranějších symfonií. Proč? Dílo je komponováno na svou dobu novátorsky, takže jeho rozpačité přijetí publikem (i kritiky) je nabíledni. Beethovenův styl měl ale velký vliv na symfonické autory 19. století, v hudebněteoretickém diskurzu 19. století se záhy utvořil mýtus Beethovena jako vzorového autora či určitého středobodu, ke kterému se musí doboví skladatelé (pozitivně) upnout. Tento obraz se záhy internalizoval, takže jej dnes považujeme za „přirozený“ a nezpochybnitelný. Někteří autoři, kteří ve své době „nejsou pochopeni“, zažívají vzestup až mnoho let po své smrti. To je nepochybně případ Leoše Janáčka, Gustava Mahlera, v posledních letech také Bohuslava Martinů. Všichni tito skladatelé zažili svůj „boom“ až po druhé světové válce a dnes už jsou jejich skladby trvalou součástí kánonu. S určitou rezervou by se dalo tvrdit, že i avantgardní autoři, jako například členové tzv. Druhé vídeňské školy, jsou dnes součástí kánonu – byť nejsou tak často uváděni, jsou trvalou součástí hudebněpedagogického a teoretického diskurzu. Na tom všem má nepochybně svůj podíl dosud převládající vnímání pokroku či pokrokovosti jako hlavního kvalitativního měřítka uměleckých výtvorů.

S ideologií pokroku souvisí i další ideologické struktury, které vstupují do kanonizačního procesu. Jednou z nich je ideologie nonkonformity. Smetanova Triumfální symfonie, napsaná na počest svatby Františka Josefa I. s Alžbětou Bavorskou a citující melodii rakouské hymny, nemá přes své umělecké kvality šanci stát se součástí kánonu, poněvadž nabourává Nejedlým vytvořený obraz Smetany jako „národního“, rebelujícího umělce. Symfonie Jaroslava Řídkého z 50. let 20. století, které by pro svoji přístupnost mohly být atraktivní součástí repertoáru českých orchestrů, se tam nemají šanci dostat, poněvadž Řídký byl umělcem konformním a jeho jméno je zapomenuto. Oproti tomu avantgardní kompozice Aloise Háby stále častěji vídáme v koncertních programech či operních domech i přes jejich kuriózní a posluchačsky nepřístupnou povahu. Hudba, která upadla v zapomnění pro svou „konformitu“ (tedy nepokrokovost), nemá šanci znovu zaznít, dokud se některý orchestr neodhodlá ji uvést. V učebnicích dějin hudby ji nenajdeme, protože tyto vlivné pedagogické tituly zcela jasně sledují progresivistickou linii a do velké míry tak ignorují reálný historický stav, kdy nejen na koncertních pódiích, ale i v každodenním životě zněla docela jiná hudba.

Ale vraťme se k repertoáru symfonických orchestrů. V praxi vychází najevo, že ekonomický faktor je hlavním důvodem současné podoby klasického repertoáru. Když jsem se jednou bavil s jedním nejmenovaným koncertním cellistou, přišla řeč na cellový koncert Nikolaje Mjaskovského. Ptal jsem se ho, proč se tento kvalitní koncert, který se těší popularitě v Rusku, tak zřídka objevuje v koncertních programech evropských orchestrů. Odpověď byla následující:

„Kdyby na plakátu stálo ‚Mjaskovskij‘, nikdo na koncert nepřijde, protože tuhle hudbu nikdo nezná. Pokud tam bude ‚Dvořák‘, bude našlapáno.“

„A co si o Mjaskovského koncertu myslíte?“

„Moc se mi líbí a rád bych si ho zahrál.“

Profitovost koncertu závisí na míře populárnosti programu. Čím známější, tím lepší (a když už méně známé, tak od nějakého známého autora). Extrémním příkladem mohou být pražské koncerty pro turisty s výmluvnými názvy jako „The Best of Classics“, jejichž umělecká a interpretační kvalita je na pováženou, ale zisk je tučný. Etablované orchestry stojí v nezáviděníhodné situaci: jakkoli by jistě byla vůle hráčů, a snad i managementu uvádět méně známé a neohrané skladby, trh je tlačí uvádět známé věci, které přilákají co největší počet návštěvníků. Tento trh je velmi konzervativní, protože myšlení (zejména starších) milovníků klasické hudby je často založeno na uctívání tradičních a konzervativních hodnot. Dostáváme se tak zpátky k úvodu – totiž k otázce žen píšících hudbu. Tradiční patriarchální uspořádání evropské kultury v historii upíralo ženám právo i schopnost komponovat. A tato představa přetrvává dodnes: žena-skladatelka je dodnes vnímána jako něco „zvláštního“ či „nepřirozeného“ a předsudky vůči dílům skladatelek minulosti jsou mimořádně silné. A přitom by stačilo, aby některé z nich nějaký evropský orchestr zařadil do programu: například symfonie Emilie Mayer nebo Ruth Gipps, nebo třeba Keltskou symfonii Amy Beach, která svoje kvality nemusí dokazovat. Tato symfonie z roku 1896 vždy sklízela vřelý ohlas kritiků, ale v Evropě je vnímaná přinejlepším jako kuriozita.

Jedině postupným a opatrným zaváděním těchto kvalitních, ale zapomenutých děl, můžeme změnit kánon. Je tu ale vůle? A podaří se to? Existuje mnoho důvodů se domnívat, že ne, ale můžeme také doufat a věřit, že s novou generací „u kormidla“ přijde změna.