Lovení románu v historické databance

7. března 2019

Mr Cup / Zdroj: Fabien Barral, Unsplash

Začal nám březen, který je jednak oficiálně měsícem čtenářů, a jednak také měsícem lipského knižního veletrhu a s ním hvězdné chvíle české literatury. Skvělá příležitost k reflexi čtenářských dojmů a zážitků z četby pokladů domácí literární scény. Za poslední půlrok jsem měla v ruce několik románů ze současné české produkce a je až s podivem, kolik z nich mělo svůj fikční svět vystavěno v dobách minulých. Proč se i dnes, po více než 30 letech od socialistických a jiných, pro české dějiny významných událostí, čeští spisovatelé vrací do minulosti?

Problém přitom není v samotném návratu, ve výběru konkrétního tématu a jeho následném zpracování, ale spíš v účelu a autorském záměru. Najdeme světlé výjimky, autory, kteří historických témat umně využívají pro hledání paralel mezi včerejším a dnešním, kterým motivy českých dějin funkčně slouží jako stavební bloky celkového smyslu díla, ne k pouhému bezbřehému utápění se v národních historických prohrách… U mnohých však jakákoliv přidaná hodnota chybí. Historie se svými hrdiny jim připravila možné zápletky  (a že ta česká jich minimálně za posledních 50 let má skutečně nespočetně), a oni ji tak pokládají za bezednou studnici inspirace s domněním, že velký příběh stačí na vytvoření velkého románu. Ve skutečnosti se ale podílí na samoúčelné a nekonečné recyklaci. Bez ladu, bez skladu. Když zkrátka nevím, o čem bych napsal nový román, podívám se do téhle databanky, něco z toho už vyleze.

Proč tenhle útěk do bezpečných zón psaní? Odpovědí se nabízí několik a pravda bude pravděpodobně ležet někde mezi. Možná se tyto „historizující“ romány lépe prodávají, protože se lidé o osudy hrdinů komunistického Československa a jiných temných období naší země zajímají. (Jenom škoda, že se jich také víc nezajímá o samotné dějiny.) Z některých autorů, patřících především k té starší generaci, je zas cítit jakási potřeba vyříkat si to s tou dobou, uzavřít bolestivé kapitoly života a využít terapeutických účinků psaní. Eva Klíčová v článku o tématu dějin v současné české próze píše o jakémsi „efektu dopisování dějin“, způsobeném nemožností některá témata před listopadem 1989 zpracovávat. A pro někoho to je jen řešení chybějící inspirace – historky z dětství nebo příběhy lidí zasažených totalitním režimem jsou zkrátka zdánlivou sázkou na jistotu. Jak jeden nejmenovaný profesor filozofické fakulty nedávno řekl: Když Michal Viewegh neví, o čem psát, píše o tom, že neví, o čem psát.

Tak či onak, lze to také (a zejména) vnímat jako rezignaci na jakoukoliv interpretaci dneška. Je sice těžké stíhat na zahlceném knižním trhu číst všechno, a vůbec se v tom jen orientovat, výrazných románů ze současnosti však není příliš mnoho. Mají autoři strach, že by se znovu mohly ozvat kritické hlasy z Institutu Václava Klause, které rády nazývají kohokoliv, kdo si jen dovolí pochybovat o morální a jakékoliv jiné vyspělosti českého národa, či snad kriticky reflektovat jeho pohnutou minulost, děsivě zakomplexovaným člověkem (jako to klausovské trio udělalo v případě Jáchyma Topola)?

Do jisté míry to není nijak překvapivé – současná krize tkví ve ztrátě pevných vnitřních hodnot a řádu, který by svět kolem nás uchopitelně konceptualizoval. A v rychlé, roztříštěné a zmatené době je samozřejmě obtížné uchopit skutečnost v její celistvosti a dát jí nějaký smysl.  Nebyl to však vždy nevyřčený úkol spisovatelské obce? Česká literatura si již od svých prvopočátků nese punc výchovně-vzdělávací instituce, ať se o to pokoušela přímo, či v sobě jistý morální aspekt nesla latentně. Mezi takové kritiky společnosti, v jejichž díle lze spatřovat problematické jevy soudobého světa, patřil třeba Havlíček, Čapek, ale svým způsobem i Kundera. Spisovatelé však s uvolněním knižního trhu po pádu komunismu nejspíš pocítili jistou tvůrčí volnost, možnost zbavit se únavy z morálního vůdcovství a nabyli pocitu, že politicko-společenská témata nyní leží na bedrech novinářů. Psát publicistiku a literaturu však není totéž.

Jisté pokusy, různě zdařilé, se samozřejmě od devadesátých let objevily, a jsou tak důkazem, že zpracovávat současnost, nebo dobu velmi nedávnou, není nemožné. Namátkou můžeme jmenovat Topolova Citlivého člověka, Šindelkovu Únavu materiálu či nový román Radky Denemarkové Hodiny z olova, který vzbudil jisté naděje, že bychom se mohli konečně dočkat velkého románu současnosti. Nesvědčí o tom nakonec i nedávno ohlášená nominace na Literu za prózu? Nicméně minimálně autorce těchto řádek bude ještě chvíli (čtěte hodně dlouho) trvat, než se ke knize vůbec jen dostane.

Aktuální dění samozřejmě není jediným „správným“ tématem, o kterém lze dnes psát, rozhodně bych nerada zatracovala všechny ostatní žánry. A už vůbec se nesnažím říct, že bychom se měli od minulosti a jejích témat úplně distancovat. Jak jsem psala výše, jsou autoři, kteří dokáží umně využít historických témat, paralelizovat je s dneškem, aktualizovat, nebo skutečně kriticky revidovat málo zmiňovaná, citlivá místa českého národa, který si stále velmi nerad, s pocitem ukřivděnosti, připomíná podíl viny na čemkoliv. Mezi takové autory řadím například Marka Tomana, který patří právě k těm, jejichž knihu jsem měla šanci mít v uplynulém půlroce v ruce. Jeho román Neptunova jeskyně je průřezem českých dějin od 19. století po dnešek, v němž sleduje proměny významu pojmu národní identity – téma stále neuzavřené a navýsost ožehavé.

Opačným případem je pak například Hana Aleny Mornštajnové – tragický příběh jedné židovské rodiny. Je samozřejmě hrozně obtížné a ošemetné mluvit o díle tematizujícím holokaust a zároveň mu vyčítat jakoukoliv obsahovou vyčpělost. Nicméně pokud se někdo dnes rozhodne sáhnout po tématu, které tvoří zrovna v české literatuře velmi významnou větev (kvalitativně i kvantitativně), mělo by to přece jen přinést něco jiného, nového. Opřít se o skutečné události už nestačí, přestože si pravděpodobně mnozí myslí opak. A v tomto případě je to obzvlášť škoda, protože jestli někdo umí mistrně a napínavě vyprávět, je to právě Mornštajnová. Rozhodně tedy má co nabídnout, z ne úplně jasných důvodů se přesto (stejně jako další) uchyluje k vyprávění již stokrát řečeného – ačkoliv si její formální schopnosti zasluhují něčeho více neotřelého.

Pokud dnes poznáváme a zkoumáme různá historická období mimo jiné právě skrze literaturu, jak budou naši dobu skrze literaturu hodnotit budoucí generace? V rámci mnohých oslav minulého i letošního roku byla česká historie klíčovým tématem mnoha diskusí, mimo jiné se podle BIS ukázalo, že její výuka je stále poznamenána sovětskou interpretací. Důkladná kritická reflexe našich dějin je tedy stále namístě a mohla by napomoci k vyléčení komplexů malého národa a snad i zabránit vyjevujícím se paralelám. Takže ano, pravdivé poznání našich dějin je podstatné pro naši současnost i budoucnost. Ale spisovatel není ani historik, ani novinář. Literatura si vždy hledala jiné cesty, jak přiřknout smysl lidem či událostem. A historizující tendence bez smyslu a ambice hledat osobní, či snad národní identitu současné společnosti, jimi rozhodně nejsou.