Dekadentní jatka kluků, co spolu hodují
13. prosince 2021
Uskupení My kluci, co spolu chodíme uspořádalo v prostoru haly Skleněnky v Pražské tržnici Hostinu pro 50 hostů. Tato gurmánská oslava improvizace rozhodně neskončila jen u zprostředkování zábavy. Kluci dokázali, že jsou zdatnými performery i tvůrci pointy.
My kluci, co spolu chodíme je skupina absolventů HAMU a DAMU, kteří se dali dohromady už během studií. Ve svých performancích stavějících na improvizaci se zaměřují mimo jiné na využití principů pohybového divadla a nového cirkusu, čímž se odlišují od jiných improvizačních uskupení. Kombinují tanec, fyzické divadlo, pantomimu, zpěv i osobitý humor, o čemž svědčí i názvy jednotlivých událostí jako například Jednoznačné „Asi“, Svědomitě nepřipraveni, Instantní úspěch nebo Svěcení žehem. Inscenace Hostina je jejich nejnovějším a nejpevnějším tvarem. Ale i v ní je mnoho prostoru pro svědomitou nepřipravenost.
Račte vstoupit
Kluci se obecně představují jako „čtveřice herců, která si pro vás nic nepřipravila“, a také sem přicházejí jako nepopsaný list. Slavnostně odění muži otevírají vrata Skleněnky, jako by to byl sál hotelu Intercontinental. V přítomnosti diváků zapalují svíčky na stolech. Ty jsou posety také mnohými ozdobnými mísami s umělými hrozny, vázami s podzimními kyticemi, vycpanými zvířaty a dalšími roztodivnostmi. Prostřené stoly a podávané pokrmy jsou ale téměř tím jediným, co je připraveno. Vše ostatní je improvizace. Časový rámec inscenace je určen hostinou samotnou. Postupné servírování dalších chodů funguje jako přirozený střih mezi vytvořenými obrazy a etudami. I tyto přechody pomáhají dynamice představení spolu s pohybovými prvky nebo zpěvem a v neposlední řadě i živým hudebním doprovodem Tomáše Kůgela a Michala von Klauna.
Divák je na hostinu pozván jako host a přesně to se od něj i očekává. Stále je přihlížejícím, ale mnohem bližším, než je obvyklé. Dění nemůže měnit svým zásahem, protože není předem dáno, podílí se ale na jeho utváření. Kluci si na začátku rozdělují své hosty, například podle toho, zda jedí maso. Každá skupina pak následuje svého průvodce k místům u stolu. Během krátké cesty je průvodce mlčky vyzývá k nápodobě svých pohybů. Ti se přidávají, zvedají ruce, protahují kroky, jdou do podřepu. Působí to jako rituál, jehož absolvováním přistupují na nastolená pravidla hostiny. Zároveň jako by tím tvůrci říkali, že hostinu není potřeba brát moc vážně, ale spíše v duchu „uvolněte se, nebojte se, tahle hostina je i vaše“. Přirozeností, se kterou performeři s diváky komunikují, dávají najevo, že se nikdo nemusí držet zpátky, naopak je očividná jejich snaha diváky aktivizovat. „Znáte se se svým sousedem? Ne? Výborně, seznamte se!“ Je dovoleno jíst, konverzovat se sousedy a komentovat dění.
Dobře nepřipravení herci
Performeři sedí u malého stolu uprostřed, který propojuje dva dlouhé divácké stoly do písmene H. Malý stůl tak funguje jako jeviště a tvoří uzavřený, pro diváka nepřístupný prostor. Během přípitku je vytvořena výchozí situace, která rámuje celou hostinu, ale je to spíš něco jako tenké vlákno, které se přetrhává a neustále znovu spojuje. Více než logická návaznost vznikajících situací je podstatná nápaditost herců. Ti nevytvářejí plnokrevné postavy a strukturované příběhy, ale spíš scénické obrazy a pointy. Vše vzniká z okamžité inspirace okolím. Logicky využívají i zvyklostí a tradic spojených se stolováním. Tento postup stavějící na titulním tématu hostiny se ale v průběhu vyčerpá.
Kluci se baví, inscenace je pro ně hrou. Občas se navzájem přivedou do úzkých, jenom aby zvýšili adrenalin. Neustále si mezi sebou střídají roli toho, kdo svým jednáním posune situaci vpřed, a tím i odpovědnost za další směřování večera. Hazardují s neúspěchem, riskují, doslova balancují na hraně (nejen) malého stolu uprostřed. Vzájemně si rozumí, cítí, když někdo potřebuje vyvést z patové situace a kdy naopak mohou někoho ještě víc zapojit do probíhajícího jednání. Dokážou odhadnout své hosty a nenásilně zapojit i je. Z performerů vyzařuje neustálá energie a tvůrčí napětí z nutnosti reagovat na sebemenší podněty svých kolegů. Vyplňují každou chvíli i prostor a zvládají to během servírování dalších chodů. Inscenace má spád a neustále překvapuje nejen nápady, ale i tanečně-pohybovým provedením.
Není to jen o zábavě
V mnohém Hostina navazuje na předchozí tvorbu, ale zároveň obohacuje obvyklou formu jejich improvizací o nové rozměry. Fikční a absurdní svět příběhů, který performeři vytvářejí, se zde prolíná se skutečným hodováním v reálném čase, včetně požívání jídla a kultury stolování. Inscenace tak zprostředkovává kontrastní vnímání okolní reality – fikční svět nerespektuje reálný čas, ale občas se s ním protne. Střídání fikčních časoprostorů tak probouzí divákovu fantazii o to víc, že se sám podílí na podobě toho reálného. Téměř s každým soustem se iluzivní svět kolem něj mění. Nic, co vidí a slyší, nemusí být tím, čím se zdá být. To koneckonců potvrzuje i závěr inscenace. Dekadentní zábava přechází v mrazivý konec. Tempo se zpomaluje a kluci nasazují vážnou tvář. Stávají se objektem své vlastní hostiny. Beze slov vznášejí otázku, kdo je tady vlastně konzument, a kdo je konzumován. Zanechávají diváka v nejistotě, zda se má ještě smát, nebo ne. Tenhle závěr ale nemusí přehlušit zážitek z celé hostiny. Je tečkou, je dezertem, i když spíš hořkým než sladkým. A důkazem toho, že ani improvizace kluků, ani tahle hostina nemusí být a není jenom zábava bez přesahu.
Hostina. My kluci, co spolu chodíme. Námět: Lukas Bliss. Účinkují: Václav Wortner, Andrej Lyga, Šimon Pliska, Lukas Blaha, Tomáš Kůgel, Michal von Klaun. Scénografie: Michaela Semotánová. Light design: Jonatán Vnouček. Jídlo: Na ohni a kouři. Premiéra 31. 10. 2021
