Alexanderplatz pro 21. století aneb marná aktualizace snaha
16. prosince 2021
Frédéric Batier/2019 Sommerhaus/eOne Germany
Na festivalu německých filmů Das Filmfest byl letos v Česku poprvé k vidění nejnovější snímek Burhana Qurbaniho, německého režiséra s afghánskými kořeny. Ambiciózní adaptace slavného stejnojmenného románu Berlín, Alexandrovo náměstí (1929) nechtěně předvádí úskalí převodu literárních děl do filmu a zároveň nepřímo vypovídá o naladění současné festivalové scény.
V souvislosti s trendem globalizace a nástupem internetu to vypadá, jako by se svět točil stále rychleji a tempo lidských životů nabíralo větší spád. Nejde však o žádnou novinku, podobně se lidé cítili již před sto lety, kdy jejich mobilita díky technologickému i společenskému pokroku skokově vzrostla oproti staletím minulým. Schopnost zachytit hektičnost doby přisuzovali intelektuálové nejmladšímu umění: filmu, jehož výrazovými prostředky (zejména střihem) a tempem vyprávění se nechali inspirovat moderní spisovatelé. Výsledkem jejich práce pak byla, paradoxně takřka nezfilmovatelná, díla jako Odysseus (1922) Jamese Joyce nebo Berlín, Alexandrovo náměstí Alfreda Döblina.
Zatímco na Joyce si zatím žádný filmař netroufl, Döblinův narativně výjimečný text, poskládaný mimo jiné z biblických citací a jatečních statistik, se stal předlohou pro film hned třikrát. Jeho první adaptace, natočená již v roce 1931, sice dodnes vyniká autenticitou výpravy, avšak v délce necelé hodiny a půl nepřinesla víc než zhuštěný sled románových motivů, ochuzený o avantgardní náboj. Zcela jiný přístup zvolil na počátku osmdesátých let Rainer Werner Fassbinder, jehož megalomanský patnáctihodinový projekt byl nakonec rozdělen do divácky přijatelnějšího seriálového formátu. „Střední cestou“ se vydal dosud poslední Döblinův interpret Burhan Qurbani, jehož tříhodinový Berlín Alexanderplatz (2020) byl premiérově uveden na Berlinale v roce 2020.
Loutka v rukách tvůrců i osudu
Qurbani se spoluscenáristou Martinem Behnkem jako první opustili atmosféru meziválečného Výmaru a příběh nuzáka France Biberkopfa přesadili do současnosti. Kde Döblin ve třicátých letech našel dělníky a proletáře, spatřují dnes tvůrci přistěhovalce živořící na ubytovnách, pročež z hlavního hrdiny France udělali ekonomického migranta Francise. Ten, stejně jako jeho literární předobraz, sní o počestném životě, avšak osidla berlínského podsvětí jej stahují na cestu zmaru.
Proměnou figury „malého německého člověka“ v černocha z Guineje-Bissau, jenž je na France pasován zločineckým kumpánem Reinholdem teprve v průběhu děje, se Qurbani a Behnke přidávají k současnému trendu „deesencialismu“. Myšlenkově tak navazují na filmy jako Spider-Man: Paralelní světy (2018) nebo nejnovější bondovku Není čas zemřít (2021), které dokázaly, že nesejde tolik na etnické, genderové ani jiné identitě konkrétního hrdiny, neboť nositelem jeho značky-archetypu může být kdokoli. Autoři Alexanderplatzu však narazili na limity této metody, když přepsáním knižního protagonisty smazali základní smysl jeho existence – parametr podstatně důležitější, než je barva pleti. Z France, svobodného člověka, udělali Francise, loutku visící na špagátech osudu.
Bez „života“ by na světě bylo líp?
France od Francise odlišuje již iniciační moment sestupu do spodních pater společnosti. Zatímco první jmenovaný zabil (byť nechtěně) svou manželku Idu, druhého o životní lásku připravily vlny rozbouřeného moře během cesty do Německa. Franz tak v úvodu knihy opouští bránu tegelské věznice jako napravený hříšník, Francis je permanentně situován do role oběti. Na rozdíl od Döblinova románu, jehož pointou je poučení, že člověk si často může i za to, co by raději svedl na vyšší síly a předivo osudu, usiluje film o vyvinění svého hrdiny z této odpovědnosti a předvádí pásmo obrazů jeho trpitelství. Na těžkopádnosti mu přidávají absurdní deklamace, jimiž vypravěčka doprovází děj filmu, jako „Franz chtěl být slušný, ale životu se to nelíbilo“. Kdo je tím životem, bez kterého by bylo na světě líp?
ČTĚTE TAKÉ:
Bolestínstvím a rezignací na analýzu a řešení složitých životních situací je prostoupen celý snímek, který při své délce překvapuje neprokresleností hlavních hrdinů. Zůstávají výchozími archetypy, z nichž andělská Micka a ďábelský Reidhold jakoby sváděli souboj o duši setrvale pasivního Francise. S orientací na osobní příběhy a vztahové peripetie jde stranou politická rovina příběhu, která z knihy napsané na sklonku existence Výmarské republiky dnes vystupuje snad ještě víc než v době jejího prvního vydání. Partu zlodějů, šejdířů a (proto)nacistů nahradil gang drogových dealerů, trávících dny v parku a noci ve striptýzových klubech. Vzdor emancipačnímu potenciálu uchopení klasické látky je výsledek na jednu stranu apolitický a plytký, na druhou stranu melodramaticky přepjatý – stejně jako životy jeho hrdinů.
Slepá aktualizační ulička
Veškeré zárodky (sociálního) realismu, které lze v Qurbaniho filmu tu a tam zahlédnout, tvůrci spolehlivě zadusili tlakem na jednorozměrnost postav i náhodným střídáním prostředí a kostýmů – od lavičky v parku k luxusnímu hotelovému pokoji, od mikiny a obnošených džínsů k večerním robám. Ve zmíněných striptýzových barech i dalších klubech se pak už docela rozpíjí kontury mezi bohatstvím a chudobou, přičemž obojí prodává režisér coby přepychový produkt vyleštěnou estetikou televizní reklamy. Či ještě spíš apartního videoklipu, jenž film, složený z dlouhých kamerových jízd i těkavě nespojitých záběrů, podkreslených dramaturgicky květnatou hudbou, připomíná nejvíc. Čím víc svádí oči diváků všudypřítomnými neony, tím dál se ubírá od mnohovrstevnaté, čtenářsky vyčerpávající předlohy, nespoléhající se na laciné triky.
Co si z ní Berlín Alexanderplatz naopak ponechal, je atmosféra nezadržitelného morálního úpadku. Zasazením děje do světa kriminálníků a uplatňováním sytých barev obrazů dává chvílemi vzpomenout na filmové básně Kar-wai Wonga Chungking Express (1994) a Padlí andělé (1995), které jsou však křehké, melancholicky zádumčivé, ale zároveň i radostně konzumní. Ve srovnání s nimi působí Berlín Alexanderplatz vážností svého výrazu zoufale archaicky – jako by se dnes, pod tíhou současných globálních problémů, už nešlo bavit jako kdysi. V tom případě se nabízí srovnání s typologicky bližším filmem Strahinja (2021), který taktéž využívá pozadí migrační krize k reinterpretaci literární klasiky, středověké srbské poémy o titulním šlechtici. Jeho tvůrcům se nicméně citlivě podařilo zaujmout angažovanou pozici i přesvědčivě odvyprávět tragickou romanci. Na rozdíl od něj představuje Berlín Alexanderplatz v otázce aktualizace klasických literárních děl slepou uličku.
Berlin Alexanderplatz. Režie: Burhan Qurbani. Scénář: Martin Behnke, Burhan Qurbani. Hrají: Welket Bungué, Albrecht Schuch, Jella Haase, Annabelle Mandeng, Joachim Król ad. Kamera: Yoshi Heimrath. Hudba: Dascha Dauenhauer. Produkce: Leif Alexis, Jochen Laube, Fabian Maubach. Střih: Philipp Thomas. Německo, Nizozemsko, 2020.
