Konec terapie: Pop letos pochopil, že o jeho rady nikdo nestojí
12. listopadu 2020
Pop jako by se sebou v roce 2020 ztrácel trpělivost. Motivačních sloganů a tlačených úsměvů má po krk stejně jako ubrečených ploužáků. Právě proto se ale populární hudbě letos dařilo mluvit na rovinu o smutku a úzkosti i se vyrovnat s faktem, že ne všechny emoce budou nakonec k něčemu dobré. Mechem obrostlá chalupářka Taylor Swift i omylem úspěšná pop star Benee ukazují, že jinakost se dá najít i na předních příčkách hitparád a ani mainstream není ve skutečnosti jenom jeden.
„Cítím, že se blíží popová renesance,“ prorokovala Lady Gaga letos v srpnu ve svém proslovu na předávání Video Music Awards, které udílí MTV. Odkud přesně Lady Gaga vidí obrodu přicházet, zůstalo bohužel nevyjasněno, každoroční opulentní oslava popu totiž letos svým fanouškům jinak moc naděje nedodala. Organizátoři byli nuceni najít kvůli pandemii nový, bezpečný formát. Rozhodli se proto nechat interprety vystupovat na různých místech v New Yorku, od střechy mrakodrapu Hudson Yards až po prázdné drive-in kino. Scéna sice večeru dodala zajímavý postapokalyptický nádech, zachránit ho ale nedovedla.
Bez originality se pop občas obejde, bez zábavy ale nikdy. V době, kdy labely kontrolují všechno, od textů až po komunikaci s fanoušky na sociálních sítích, jsou to právě živé události jako třeba předávání cen, které dokážou připravit nečekané a nepřipravené momenty. Na letošních, z velké většiny předem nahraných Video Music Awards, jsme sice mohli obdivovat precizní choreografie, Kanye West by se ale nemohl vyškrábat na pódium po půl lahvi whiskey a vytrhnout z ruky mikrofon šokované Taylor Swift. Nicki Minaj by si nemohla dovolit poslat ironický pozdrav „tý mrše, co toho měla o mě tolik co říct“ Miley Cyrus. Britney by asi nepolíbila Madonnu.
Právě po téhle ikonické době popu se tesknilo celý večer. Lady Gaga svoje vlastní vystoupení odehrála v šatech schválně připomínající svůj slavný model ze syrového hovězího, Miley Cyrus se houpala na demoliční kouli, a dokonce i Doja Cat, jejíž vystoupením bylo jinak osvěžením, odzpívala svůj hit Say So na vzdálené planetě až příliš podobné scéně z klipu Britney Spears Oops!... I Did It Again.
Jako otevřená kapitulace se potom dalo chápat finální vystoupení večera: kapela Black Eyed Peas. Apl.de.Ap, Will.i.am a Taboo vběhli na scénu z nepochopitelného důvodu s rozsvícenými rozkroky a spolu s J. Rey Soul, která v kapele převzala místo uvolněné po Fergie, odzpívali svou až bizarně hloupou skladbu Vida Loca a se znatelnou únavou i hit I Gotta Feeling. Za pět minut bylo naštěstí po všem a divák byl zanechán přesvědčený, že pop už má opravdu to nejlepší za sebou.
ČTĚTE TAKÉ: Old Town Road a nové cesty hudby
„Boty na nohy, hrnek mléka, jedeme rock´n´roll,” blábolí jihokorejští BTS ve své první skladbě čistě v angličtině.
Jedinou opravdovou novinkou letošních Video Music Awards byla přítomnost stále ještě relativních nováčků mezinárodních hitparád: jihokorejského boy bandu BTS, ti měli cestu do amerických televizí a rádií dlouho zavřenou. Odmítli se totiž vzdát korejštiny a zpívat čistě anglicky. Ačkoliv se nechali členové kapely několikrát slyšet, že korejština je pro ně součástí identity, xenofobnímu tlaku nakonec podlehli. Ve spolupráci s britskými producenty tak vznikl jejich první hit s čistě anglickým textem: Dynamite. Taneční melodii a prosluněnou náladu v něm kombinují s bizarním mišmašem slov, který mohl vzniknout leda tak, že spolu sedm Korejců a dva Britové půl hodiny asociují na téma USA. LeBron James pije ice tea s King Kongem a celé to zní jako parodie na americký pop. Americká rádia i žebříčky ale Dynamite přijaly s otevřenou náručí, hit přinesl BTS pozvání snad do všech sledovaných amerických talk show a dost možná jim vynese i nominaci na Grammy. Jak si všimla i hudební publicistka a skalní fanynka BTS Aja Romano, hned pár úvodních veršů textu Dynamite zní jako jakási surreálná ozvěna jednoho z prvních virálních videí vůbec: písničky Friday od Rebeccy Black. Zatímco banální text o cestě do školy tehdy třináctileté zpěvačce málem zničil život, o sedm let později stačí jeho špatná kopie na to, aby udržel BTS nevídaných šest týdnů na prvním místě žebříčku Billboard 100.
V těchto nejistých časech… víc pracujte
I když jedna část popového establishmentu nad sebou v posledních pár měsících dělala křížek a modlila se, aby to v příští reinkarnaci vyšlo lépe, jinde byla vidět snaha místo v pandemickém světě najít. Alicia Keys, kdysi dávno dítě drsné newyorské čtvrti Hell's kitchen, dnes milionářka z Kalifornie a něco jako Matka Tereza s kruhy v uších, zkusila světu přinést trochu naděje svou skladbou Underdog. V každé sloce zúčastněně soucítí s jiným smyšleným tragickým životním příběhem: jednou s mužem bez domova, jindy zase s imigrantkou na útěků ze země „kde vás zavřou do vězení za to, že jste žena a říkáte, co si myslíte“. Každému z těchto lidí věnuje Alicia Keys čtyři řádky a jednu dobrou radu: „Když budeš tvrdě pracovat, nakonec to dokážeš.“ Moudrost jistě k nezaplacení, obzvlášť pro miliony Američanů, kteří letos přišli na to, jak rychle může člověk přijít o všechno, nehledě na to, kolik přesčasů si zvládne vzít.
Už několikrát jsme se dost bolestivě přesvědčili, že hymna volající po jednotě a empatii nezastaví hurikány, neotestuje vakcíny a nakonec ani nikoho nepovzbudí. Konejšivé na celé skladbě tak nakonec bylo jenom zjištění, že i po třech měsících v izolaci budete v užším kontaktu s realitou, než je Alicia Keys posledních pět let.
V popu, stejně jako v celé kultuře, se ale naštěstí nikdy neděje jen jedna věc. Zatímco na jedné straně se teskní po zmizelých zlatých časech, jinde už vyhazují šlahouny nové nápady. Anebo ještě spíš, prorůstají na povrch kořeny, na které jsme stihli zapomenout. Snažit se porozumět popu je vždycky nutně dobrodružství s mnoha různými konci. Každá skladba, každé album může být součástí různých časových os a příběhů. Jde jenom o to, který si vyberete.
„Zamakej a zvládneš to,“ povzbuzuje Alicia Keys pandemickou Ameriku.
Pojeď se mnou na chatu
Na opačnou stranu než spasitelka Alicia Keys se vydává Taylor Swift. Na své nové desce Folklore odhazuje strach ze ztráty relevance, který ji v poslední době pronásledoval, a vrací se k tomu, co jí jde nejlépe: k příběhům. Taylor Swift vždycky uměla psát texty a šestnáct tracků desky Folklore je toho dalším důkazem. Z téměř mluvených slok plných slovních hříček přechází do procítěných refrénů, ideálních pro soukromá vystoupení věnovaná vaší kočce. Kudrnatá holka v kožených botách a s kytarou, jakou známe třeba z jejího prvního alba Fearless, je zpátky. Taylor Swift pořád věří na velkou lásku, jenom o deset let později už nikoho nežadoní, aby ji pozval na ples místo hlavní roztleskávačky, raději nám uvaří čaj do konvičky po babičce a poví nám to v klidu.
V dokumentu Miss Americana, který vyšel letos v lednu, vidíme Taylor při práci na jejím předchozím albu Lover. Taylor se ve filmu potýká s neúspěchem, mluví o své poruše příjmu potravy i o tlaku, se kterým se musí interpretky vyrovnávat. Podle ní ženy v hudebním průmyslu musí změnit svou image, přístup k tvorbě i výraz dvacetkrát častěji než jejich mužští kolegové. Pokud se rozhodne na jednom albu být citlivá a melancholická, na příští desce se musí vrátit jako sebevědomá diva. Hlavně se neopakovat. „Cítila jsem se jako vytahaný svetr, ty sis mě ale vzal a řekl, že mě nosíš nejraději,“ zpívá Taylor ve skladbě Cardigan. Na albu Folklore Taylor Swift hází konečně nerealistická očekávání za hlavu a svou vlastní radu z loňské skladby You Need to Calm Down (Potřebuješ se uklidnit) si bere k srdci. U Taylor Swift bylo ostatně jenom otázkou času, kdy skopne podpatky, smyje třpytky a chopí se zase kytary. Nemohla si pro to vybrat lepší rok než 2020.
Maloměstská vypravěčka, štvaná laň. Na albu Cardigan nachází Taylor Swift svojí zatím nejopravdovější pózu.
Zatímco Taylor Swift se potuluje po lesích nebo vypráví náhodným cizincům v maloměstském baru o svém zlomeném srdci, na sociálních médiích se rozmáhá cottage core. Estetika cottage core je eskapistický sen o zahození telefonu do potůčku a pomalé přeměně v něco mezi Jane Austenovou a mumínkem. Cottage core sní o světě, jenž nepočítá čas na minuty, a vy tak klidně můžete strávit celý den čtením poezie v trávě, pletením košíků nebo háčkováním. A pokud zrovna nemáte srub, do kterého městu utéct, nevadí, hashtag cottage core je plný nápadů, jak z vašeho 2+kk udělat Bilbovu noru.
I když vizuálně se cottage core vrací minimálně o sto let nazpátek a vypadá jako apel na návrat k tradičnímu pojetí ženskosti, je překvapivě dost feministický. „Nejde o to předstírat, že rasismus, sexismus nebo homofobie neexistují nebo proti nim přestat bojovat,“ říká youtuberka Rowan Ellis, „jde o to zkusit si na chvíli představit svět, kde takový boj není nutný.“ Cottage core je chvilkový útěk do utopie, kde se mohou ženy realizovat svobodně od tlaku společnosti. A když se tuhle svobodu rozhodnou využít k háčkování, co je vám po tom.
Taylor Swift nikdy nebyla ve svých názorech příliš progresivní. Dlouhou dobu se, dost možná z obavy ze ztráty konzervativních fanoušků, zdráhala o své politické orientaci mluvit úplně. Na albu Folklore ale mimoděk vytváří ženský prostor, který je daleko autentičtější než nucený sloganový feminismus, jímž nás trápila poslední dva roky.
„I ženy mají rády hony na čarodějnice,“ zpívá ve skladbě Mad Woman, „dělají za vás tu nejšpinavější práci. Je vidět, že přání abych byla mrtvá, vás dva dost spojilo.“ Ani víc než dekáda na vrcholu nepřesvědčila Taylor Swift o tom, že není psanec. Přiznání, že ženám věří stejně málo jako mužům, je ale daleko příjemnější než umělý apel na univerzální sesterství. Ve Folklore svoji romantickou stylizaci štvané laně prožívá Taylor Swift naplno. Samota jí proto nejenom přijde vhod: aby Taylor objevila svoji zatím nejopravdovější pózu, musela všem utéct.
Taylor Swift nebyla letos jediná, koho popadla tulácká nálada. Na útěku i na barové stoličce v malém klubu jí dělaly společnost třeba kritiky vychvalovaná alba Are You in Love? od kanadské folkařky Basii Bulat nebo Fetch the Bolt Cutters od americké písničkářky Fiony Apple. Právě druhé jmenované album vzbudilo letos na jaře rozruch, když se mu, jako jedné z velmi málo desek vůbec, podařilo získat od hudebního magazínu Pitchfork plné skóre. Před Fetch the Bolt Cutters získal naposledy plný počet bodů Kanye West s albem My Beautiful Dark Twisted Fantasy před deseti lety. Svoji desku, plnou experimentů a rušení tradičních popových schémat, nahrála Apple celou v karanténě u sebe doma. Samota vede Apple do vzpomínek, ale zároveň i k porozumění: „Vím, že na ničem z tohohle nebude nakonec záležet,“ zpívá ve skladbě I Want You to Love Me, „ale vím také, že zvuk je pořád zvukem, i když ho nikdo neslyší.“ Některé emoce se nedají porazit, ani použít k ničemu lepšímu. Za chvíli si je nebudeme ani pamatovat. Teď tu jsou ale s námi, tak uděláme nejlépe, když před nimi nebudeme zavírat oči.
Smutné bangery, ofiny a TikTok
Tanečním hitům předpovídali s příchodem pandemie někteří hudební publicisté smrt nebo minimálně delší kóma. K čemu nám jsou skladby o potu kapajícím na parket a úletech s neznámými lidmi v čase, kdy je pro nás dobrodružstvím týdne cesta pro cigarety do večerky? Netrvalo ale dlouho, než se ukázalo, jak byl pocit, že nebudeme poslouchat nic jiného než Adele nebo Lofi Beats to Study, nesmyslný. Karanténě navzdory i letos dominovaly hitparádám skladby plné energie. Zpěvák The Weekend se svým hitem Blinding lights i Dua Lipa s úspěšným albem Future Nostalgia navíc vrátili do módy osmdesátá léta a disco bylo slyšet ze všech stran. Koneckonců když tančíte při vytírání podlahy nebo ve sprše, můžete stejně dobře snít o svém oblíbeném klubu jako o tom, že se s Dua Lipou projíždíte na bruslích v blikajících světlech diskotéky. I když se tedy předpovídaná „popakalypsa“ nekonala, samota, kterou ve stejnou chvíli prožívalo najednou víc lidí než kdy předtím, za sebou nechala stopu.
Že jenom proto, aby tekly slzy, není potřeba zpomalit ani zklidnit, ví pop už dávno. Když se ale ještě loni psalo, že se nacházíme ve zlatém věku sad bangers (tedy smutných pecek), mysleli se tím skladby, které svým posluchačům (a tanečníkům) pomůžou se z bolesti vykřičet a někdy mezi druhým refrénem a bridgem najít sílu vstát z popela a jít dál. Takovou katarzi, jakou nás prováděla Miley Cyrus ve Wrecking Ball nebo ještě o pár dekád před ní Gloria Gaynor ve svém hitu I Will Survive, od letošních smutných pecek nikdo chtít nemůže. Se svojí depresí se totiž vypořádávají o dost nenápadněji. Toho si všimli i tvůrci podcastu Switched on Pop, a k rozhovoru si proto pozvali zpěvačku Benee, jejíž hit Supalonely, se skoro pěti sty miliony přehrání na Spotify, přesně ukazuje, jak nový „sad banger“ vypadá.
„Vím, že jsem to zvorala, jsem prostě jenom loser,“ zpívá Benee. Dvacetiletou Novozélaňďanku potkáváme v hotelovém pokoji v Los Angeles, kde se trochu nudí, zároveň se snaží dostat přes rozchod, a má-li být upřímná: je jí hrozně. Sladkou funky melodii doprovází tichý zpěv, Benee se s ničím nepere a jediné, co jinak k harmonickému celku zůstává v kontrastu, je upřímný a prozaický text.
Tlustou vrstvou autotune, která na zpěvaččině hlase leží ve slokách, se podle svých slov inspirovala u rapera Travise Scotta. Ten sice častěji mluví z opulentního večírku než z prázdného hotelového pokoje, i na něj ale dopadá melancholie a strach. Travisovi Scottovi pomáhá robotický zvuk autotune disociovat a povznést se nad hlavy lidí v přeplněné místnosti. Benee díky stejnému efektu získává odstup od svojí vlastní deprese a zároveň i ironický hrot. Je to vlastně trochu legrační, být takhle patetická, říká nám.
Klip, kde Benee vidíme neobratně tančit v neonově nasvíceném obývacím pokoji, zase připomíná, čemu skladba za svůj úspěch vděčí především: sociální síti TikTok. Benee by možná až provokativní jednoduchost jejího textu přes rádia neprošla, pro patnáctivteřinové video je ale povzdechnutí „I'm a lonely bitch“ (Jsem osamělá mrcha) přesně to pravé.
Skladby jako Supalonely, které na pozadí chytlavé melodie přiznávají osobní krize, vedou už několik měsíců žebříčky, obzvlášť Viral 50 nebo Social, jež reagují na novinky rychleji. Sad bangery se s pocitem samoty vyrovnávají přesně naopak než Taylor Swift na útěku z reality. Sdílí ale schopnost vzít těžké emoce tak, jak jsou: nevnucují posluchači lék, ani se neutápí v beznaději.
Hitem Supalonely dobyla Benee hitparády, teď se chystá vydat svoji první desku. Objeví se na ní prý i britská zpěvačka Lilly Allen nebo artpopová hvězda Grimes.
Jedno album za všechny
Pouze čtyři skladby potřebují newyorští Bumper, aby vystihli všechno, co se letos v popu stalo. LP Pop songs 2020 vyšlo na začátku září a svému jménu dostálo dokonale. Duo Bumper, které za deskou stojí, tvoří Ryan Galloway a Michelle Zauner. Oba jsou sice z Brooklynu, LP ale vzniklo kvůli karanténě přes e-maily.
Desku otvírá skladba You can get it, která naivitou i sladkými bublavými synťáky odkazuje na osmdesátá léta. Ve stejné dekádě zůstává i nejúspěšnější skladba desky Black light. Michelle Zauner v ní popisuje večer u sebe v pokoji, dívá se do cizího okna, kde se střídá modré a růžové světlo. Někdo jiný si stejně jako ona v tu chvíli užívá svoji soukromou party. Ve spícím městě spolu dva lidé tančí oddělení bezpečnou vzdáleností ulice. Red bricks je zase smutný banger ve stylu Supalonely jako vyšitý. Bezstarostné intro, ke kterému se postupně lehce přidává funky basa, postupně přerůstá v upbeat skladbu o totální ztracenosti a pocitu, že je toho na člověka zkrátka moc. „Fall back, let it happen, let it hit you,“ (ustup o krok, nech, ať se to stane, nech se tím udeřit) poskakuje depresi vesele naproti hlas Michelle Zauner.
Poslední track alba, baladu o nevyprchávací romanci, která zůstává, ať už člověk projede kolik chce malých měst a vypije kolik chce bezedných hrnků kafe, by zase klidně v jiné produkci mohla zpívat Taylor Swift. Přesně takový byl i rok 2020 v popové hudbě, mezi tancem v mlze a neonech, vyprávěním balad o první lásce a všudypřítomným znechucením z dramatických výlevů, našel svou odpověď na to, co se dá dělat se smutkem a samotou: nic moc.
Tanec v černém světle: duo Bumper poskakuje depresi naproti ve funky rytmu.
