Kateř Tureček: Dokument dokáže přesáhnout naši šedivou realitu
16. listopadu 2022
Dokumentarist*ka Kateř Tureček na MFDF Ji.hlava již v minulosti představilx několik svých studentských snímků. Předposlední film Proč se cítím jako kluk?, jenž vypráví o šestnáctiletém Benovi a jeho nově objevené transidentitě, vzbudil silný mediální ohlas a otevřel mimo jiné otázku dostupnosti sexuologů*žek mimo velká města. Na letošním ročníku představilx svůj absolventský film s názvem Lidi, jenž má reprezentovat „upřímný vhled do života trans* lidí v Česku“.
Lidé jsou oproti tvým jiným snímkům dramaturgicky méně sevření: autobiografický portrét střídá jízda králů na Slovácku a představa queer prezidentky Mili Zemanové. Proč?
Ve svém uměleckém projevu jsem se vždycky pokoušelx o mozaiku. Vlastně už v mém filmu Lenko, je tahle tendence viditelná. Potom jsem zkoušelx Iluzi – měla původně být víc rozbitá, a ne rozdělená na jednotlivé levely. Bohužel se to nakonec nepodařilo, jelikož jsme mělx málo času ve střižně. Lidi jsou výsledkem tohohle typu formálního zpracování a jedná se o nejvíc autorský počin, i když jsem původně začalx u tématu sterilizace. Film se skládá z volných střihových a významových asociací. Marek Mareček to hezky přirovnal k listování v knize, při kterém vznikají volné návaznosti. Můj předešlý film Proč se cítím jako kluk? měl úplně jiné zadání, šlo o televizní dokument. Rovnou jsem přemýšlelx o takovém tvaru, aby ho pochopila například i moje máma, když žehlí.
Jaké je tedy ústřední téma Lidí?
Řeklx bych, že ohledávání trans identity, ale skrze mě. Ve výsledku jsem ústředním tématem já sám*a.
Scéna z Netflixu
Pro tvoji tvorbu je typické míšení observace a fantaskně stylizovaných scén. Co pro tebe jako tvůrce*kyni obě polohy nabízejí?
Myslím si, že v Lidech nikdy jen neobservuju. Kromě zcela stylizovaných a hraných pasáží je vždycky cítit moji participaci. Dokonce si myslím, že jsem ani nikdy neobservovalx. Pro mě je to jiná metoda. U Proč se cítím jako kluk? jsem mělx totálně nakoukaný Benův život. Dopředu jsem vědělx, jak vypadá jejich kuchyň a co se v ní může dít. Observace je opravdu náročná a mě to upřímně ani moc nebaví. Naopak do reality rádx vědomě vstupuju a přijde mi to i mnohem etičtější. Jelikož se svými sociálními herci a herečkami komunikuju svoje záměry, chovají se nakonec v připravených scénách autenticky. I když to na první pohled může vypadat jako observace, celá scéna je předem připravená.
Ve filmech dost výrazně vystupuješ i osobně – myslím psaní si zpráv s Benem, tvoji přítomnost v Lidech.
Pracuju s médiama, který z principu nejsou realitou a vždycky jima na ni musím nahlížet. V Proč se cítím jako kluk? jsem vůbec nefigurovalx. Naskočil na mě ale můj štáb a vedoucí dílny Alice Růžičková a říkalx: Vy jste se zbláznilx, vy tam musíte být, vy ten svět spojujete! Naposledy jsem se ukázalx fyzicky ve svých prváckých filmech: v Bezobratlých, ale hlavně ve Stripu. Moje přítomnost v Lidech je ale v něčem ojedinělá. Jde vlastně o můj vztah k sobě. Bylx jsem hodně úzkostný člověk, než jsem začalx chodit na terapii a Lidi vnímám jako pomyslné zakončení mého terapeutického procesu: můžu se ukázat, neubližuje mi to.
Scény s prvky animace mají často za cíl ztvárnit vnitřní světy queer protagonistů. Proč ses rozhodlx využít 3D prostředí?
Často tím řeším nějaký technický problém, ke kterému došlo během natáčení filmu. Už v Proč se cítím jako kluk? jsem potřebovalx, aby tehdy šestnáctiletý Ben jel na motorce. V Lidech animaci využívám ve dvou scénách. U Mili Zemanů jsme přemýšlelx nad tím, jak ji znázornit, aby se dotkla českého srdéčka. Po společném brainstormingu jsme se rozhodlx využít 3D vizualizaci a zrekonstruovalx jsme vystoupení Miloše Zemana na Letenské pláni na podzim 1989. Další scéna je remediací seriálu z Netflixu, kterou kvůli autorským právům nemůžeme použít. Nakonec jsme původní dialog přeložilx do češtiny a upravilx ho pro nás s Lenkou. Jíme místo hotdogů sýr v housce, kterej tam ale není moc poznat, což mě mrzí. (smích)
Znamená pro tebe queer identita prostor rozšířených možností – ve filmové tvorbě, ale i obecně – oproti heteronormativní realitě?
Obecná představa o transidentitě je negativita a utrpení. Na konci netflixové scény jsem se snažilx zachytit pocit euforie, který mi dlouhodobě chybí ve ztvárnění trans* postav, ať už u dokumentárních, nebo hraných filmů. Na téma ztvárnění transpostav v dokumentech jsem napsalx i diplomku. Kromě dalších čtyř v Česku dostupných dokumentů šiju i do svého filmu Proč se cítím jako kluk?, protože z mého současného pohledu jsem bylx transfobní. Bena jsem rámovalx a hledalx jen negativní rozměr jeho identity.
Lidi jsou specifický v tom, že jsou spojený s mou nově nabytou identitou, která prostupuje i do mýho uměleckýho vyjádření. Vlastně to pro mě bylo hodně důležitý. Zažívám emoce, o kterých jsem vůbec nevědělx. Otevřelo mi to vědomí. Může to tak fungovat i pro většinovou společnost, jelikož se film dotýká některých témat, o kterých možná většina cis lidí ani neví. Dokument dokáže přesáhnout naši šedivou realitu. Zároveň ji každý z nás prožívá úplně jinak. Například moje kameramanka je Indka a prostor vnímá absolutně kulturně jinak než já. Uvědomuju si, že každý z nás má jiný diskurz a já zvýrazňuju ten, co je pro mě důležitý, a to je to trans vnímání reality.
Od folkloru k rituálu
V Lidech používáš záběry z jízdy králů na Slovácku. Jak se ve tvém filmu nebo šířeji chápání vztahuje folklor ke queer identitě?
Já se vztahuju k folkloru dlouhodobě, hlavně přes ritualitu. Vyrostlx jsem v tom, poznám každý kroj. K barvám krojů se hodně vracím, je mi příjemná silná červená a černá, zdobnost v kyjovským kroji. Čím dál tím víc si uvědomuju, že si to nechci nechat vzít konzervativním přemýšlením. Folklor je totiž i můj, jsem z tama.
Hlavní argument proti nebinárnosti v českým kontextu je, že není tradiční. Přitom v jízdě králů vystupuje kluk v ženským kroji a je to tradice chráněná UNESCEM. Mě příběh Matyáše Korvína fascinoval. Ale původně jsem k tomu přišelx jako děcko, když jsem stálx na Slováckým roku a projížděla chasa ze Skoronic. Při rešerši jízdy králů jsem zjistilx, že v 19. století si moravští intelektuálové vzali tuhle tradici stejně jako v dalších zemích a začali pravděpodobně hledat potenciál, jak z té tradice udělat něco nacionálního. Tak si vymysleli Matyáše Korvína a Jiřího z Poděbrad, kterýho honí, a proto se Korvín musí převléct za ženu. Což je už z podstaty hrozně transfobní story: pokud se muž oblíká do ženských šatů, tak je to jen z důvodu, že potřebuje někam uniknout nebo chce někoho znásilnit či zabít. Je o tom výbornej dokument Disclosure (česky v Záři reflektorů) na Netflixu, který natočilx trans* lidi. Potom vás vyděsí, jak jsme ve filmové a televizní kultuře zahlcení trans* postavama jen jako lidma, který nás ohrožujou.
Rozhodlx jsme se jízdu králů natáčet v Hluku, jednom z těch asi čtyř posledních míst, kde probíhá. Mamka Marka, krále, říkala, že nejsilnější moment byl, když chasa přijela. Postavili se za sebou s koňma a předávali jí jejího syna, kterej je v tu chvíli dospělej. Byla tam jen chasa a ona. To je přesně chvíle, kdy je folklor silnej: když se obracíš k sobě, když je to tvůj svátek. Ale současný folklor se obrací ven, je to turistická záležitost. Pocházím z Kyjova, kde na úkor folkloru neprochází financování i jiné kultury. V Kyjově nemůžete být stárka nebo stárek, když nemáte socioekonomicky dobrej status. Prožívat folklor je pořád hodně privilegovaná pozice.
S ritiualitou se pojí další motiv. Proč jsi pro zpověď trans* osob zvolilx pravěkou stylizaci?
Přišlo mi důležitý to spojení s potřebou kmenovosti, která je teď pro trans* lidi aktuální. Emancipovat se úplně sám*a mezi cis lidma je prakticky nemožný. Jako jedinec na to musíte být strašně vyspělý. Trans* komunita podle našich výzkumů z Trans*parentu nejvíc trpí kvůli tomu, že dostává špatnou péči a lidi v pečujícím prostředí jsou vůči ní transfobní.
V Lidech jde cítit, že dosáhneme mnohem hlouběji než cis člověk a než kam jsem se já dostalx s Benem v Proč se cítím jako kluk?: jdem totiž k blízkosti, sdílení. S ní vznikla estetičnost kolem ohně, každá z postav obdržela svoji vlastní kameru, se kterou může vnímat realitu. Šlo o emancipaci v prostoru, demokratičnost toho, co kdo snímá. Natáčení pravěku bylo úžasný, na celým filmu byly stoprocentní kvóty, pracovalx na něm jen ženy a trans* osoby. Po každém natáčení jsme mělx speciální debriefingy, nikdo neopustil set, dokud jsme si všichni nesedlx a nedalx si zpětnou vazbu. Často když děláte film, tak je to vyšší věc a lidi se pak potlačujou a jsou kurvy, vůči sobě i ostatním. Reflexe byla mojí potřebou, protože film je práce a v každé práci je nutný dostávat zpětnou vazbu.
Ve filmu Lidé jedna z postav říká, že nebinarita je pro většinu lidí spojená s androgynností. Z čeho tenhle předsudek pramení a proč tomu tak není?
Protože genderová identita není postavená jenom na tom, jak někdo vypadá. Přestože se jedná o komplexní soubor různých znaků, nejdůležitější je, jak se daná osoba cítí. Takže i lidi, který kladou důraz na svou feminitu nebo maskulinitu, můžou být nebinární. Zároveň se ani nedivím, že většina lidí má genderovou identitu spojenou se vzhledem. Od malička jsme tlačený do těch dvou výrazných škatulí. Říkají ti: „Seš muž, takhle máš vypadat, takhle se budeš chovat k ostatním ženám a mužům a takhle se budeš cítit sám se sebou.“
Dobře to popisujou Alok. Už od mala reaguješ na to, jak se k tobě chová společnost. Nejenže se v ní nějakým způsobem zrcadlíš, ale zároveň i řešíš, abys bylx v bezpečí. A Alok říkají, že si vybíráš mezi tím, jestli se budeš cítit v bezpečí, nebo ne. Když si například malý tříletý chlapec na sebe vezme sukni, tak mu máma s tátou řeknou, ať tohle nedělá, čímž cítí jistý nebezpečí. Chceme se cítit v bezpečí, ale tím pádem musíme potlačit naši autenticitu.
Ve tvých filmech se mísí politická témata s osobní rovinou protagonistů i tou tvou. Jak vnímáš tohle prolínání ve svojí dokumentární tvorbě, je nevyhnutelné?
Politiky jsem se nikdy nebálx. Teda bálx jsem se být otevřeně aktivista*ka, než mi časem došlo, že to je přesně to, co po mně chce konzervatismus: stydět se za to, že dělám aktivismus. Ten je potřebný, když tady nemáme lidský práva. Takže politický otázky byly vždycky součástí mých filmů, myslím si ale, že v Lidech jsou naopak spíš moje polohy, který jsou víc umělecký a mnohem míň politický. Třeba ve scéně, když euforicky pluju ve vodě. Zároveň se v ní ale objevujou všechny barvy nebinární vlajky, takže to vlastně začíná bejt politický. Je to pro mě inherentní, nejde to oddělit.
Autorka: Dorota Franková
Dosavadní posloupnost tvojí tvorby naznačuje obrat ke queer tématům. Hodláš v ohledávání tématu queer identity pokračovat?
Pro mě tvorba musí být autentická. Když to je umělecká tvorba, musí být napojená na mě. Teď vůbec nevím, co budu točit, jsem úplně zahlcenx Lidmi. Vím ale, jakej bude můj systém ve štábu. Na to se můžu připravit, vytvářet takový principy, abych šelx ke svým ideálům. V Česku není prostor vytvářet queer obsah pro veřejnost. V queer tématech je toho k ale ohledávání hrozně moc. Dlouhodobě mě zajímají třeba intersex lidé, protože jejich právní situace je mnohem horší, do jejich fyzické integrity zasahuje stát v momentě, kdy se narodí, a většina rodičů ani neví, že se to nesmí. Přesně kvůli tomuhle případu vznikl v Německu institut třetího genderu. Intersex lidí je tolik jako zrzavých lidí, jde o velkou komunitu. Musím se ale po FAMU nejdřív rozkoukat, ta instituce byla dost náročná i v tomhle ohledu.