Topecká škola hledá jazyk v ruinách lingvistického kolapsu
18. listopadu 2022
Třetí próza amerického básníka Bena Lernera se vrací k postavě Adama Gordona, básníkova alter-ega, známého už z románu Opouštění stanice Atocha. Tentokrát nás zavádí do Adamova dospívání v konzervativním kansaském městečku Topeka a skrze hlasy Adamových rodičů Jane a Jonathana pojednává o rodině, traumatu, maskulinitě, politickém pokrytectví, a především o jazyce.
Když Adama v noci probudí přerušovaný křik a vzlyky jeho hádajících se rodičů a následně se nedočká žádného srozumitelného vysvětlení, zasedne k počítači. Začne psát úryvky jejich slov, řadí je a rozděluje podle slabik a přízvuků. „V přetváření jazyka, přerozdělování hlasů, měnění zavedených vzorců, ve slabém jiskření jiného významu ve stínu toho původního“ nachází určitou, byť chabou moc, „takové znamení v dáli“. O 20 let později píše Ben Lerner Topeckou školu, v níž trasuje genealogii populistického blábolu pozdního liberalismu, nechává prolínat se čtyři autorské perspektivy, jež hledají cestu ven z transgeneračního opakování vzorců agresivní americké maskulinity a v ruinách triumfálního kapitalismu hledá záchvěv oné „chabé moci“.
Krajní polohy jazyka
Ústředním a opakujícím se motivem knihy je lingvistické selhání, okamžik dotlačení jazyka na hranu srozumitelnosti, kdy se význam hroutí. Zkoumání krajních poloh jazyka představuje jednotící linii, která narativně propojuje příběh Adamova středoškolského zápolení s vlastní identitou, se vzpomínkami a úvahami jeho rodičů psychoterapeutů a s popisem střípků života kognitivně nevyvinutého Darrena, Adamova spolužáka. Jednou z podob zkoumaného selhávání jazyka je tzv. zahlcování, strategie absurdně rychlého vrstvení argumentů v debatních soutěžích o geopolitice a socioekonomických otázkách, jichž se Adam účastní. Zahlcením se usiluje o zničení soupeře, nejde o to ho přesvědčit o obsahu, nýbrž formálně přesytit tak, že nestihne na některé argumenty zareagovat, a tím pádem je nevyvrátí. Destrukce soupeře je ovšem zároveň sebedestruktivní, domněle naprosté ovládnutí jazyka se převrací v mechanickou vycvičenost, které nikdo kromě mluvčího nedokáže porozumět.
Paralelu zahlcování představuje jiný jazykový problém: stínování, technika psychologického testu kognitivní způsobilosti, kterou používá Adamův otec, psycholog Jonathan. Spočívá v konstantním zvyšování rychlosti poslouchaného úryvku, jenž klient nahlas opakuje a po překročení určité hranice již nesrozumitelně brebtá, a přesto považuje svou mluvu stále za artikulovanou. Stínování a zahlcování zrcadlí jeden druhého. Zažíváme-li společně s Adamovou matkou Jane šok při sledování tělesné extáze zahlcujících řečníků, pak Jonathan nabízí vysvětlení o sto stránek dříve. Budoucnost mluveného slova, zdá se, spočívá v kvantitě. Lernerova formální metoda naznačuje jinou odpověď: vrstvení zrcadlících se motivů v kontextuálních změnách narozdíl od zahlcení osvětluje. Když Adam ve finále řečnické soutěže namísto odrážení soupeřových argumentů proti základnímu nepodmíněnému příjmu přejde k formální kritice a „rozvíjí analogii mezi zahlcováním a slepou oddaností hospodářskému růstu“, čtenářstvo tuší, že tuto analogii ve skutečnosti rozvíjí především Lerner sám napříč Topeckou školou.
V úvodní scéně plují Adam se svou přítelkyní Amber na loďce, Adam vede sáhodlouhý monolog o jejich vztahu a nevšimne si, že Amber odplave. Vydává se ji hledat na břeh a po chvíli s hrůzou zjišťuje, že se vloupal do cizího domu, protože jsou všechny stejné – konstatuje „působivost identických půdorysů“. Motiv uniformity se zanedlouho vrací v supermarketových regálech s nekonečným množstvím zaměnitelných přípravků na regeneraci svalů. Posedlost kvantitou, hromaděním, unifikací a souměřitelností entit, které lze vyčíslit a proměnit v komodity, to jsou hnací principy kapitalismu. Stínování nám však o tomto zahlcování / maximalizaci zisku prozrazuje ještě něco: přesvědčení o vlastní artikulovanosti, zaposlouchanost do sebe sama, v níž liberální humanismus nepostřehne, že konec dějin se nekoná. Adam se v prvé řadě musel vydat Amber hledat, protože se nechal pohltit vlastním monologem, k regálům s kreatinem zavítal, protože jako správný chlapák zvedá těžké váhy na benchpressu. Kromě růstového paradigmatu a naivitě liberálního humanismu tak Ben Lerner nastavuje zrcadlo normativům americké maskulinity.
Obalení těla řečí
Adam, syn liberálních psychologů z New Yorku, již přijeli do kansaské Topeky pracovat na progresivní psychiatrickou instituci Nadace, je v baště rudého konzervativismu jaksi rozerván mezi dvěma identitami. Na jednu stranu nadaný básník, intelektuál a takřka protofeminista, který studuje techniky orálního uspokojení ženy, na straně druhé freestylový rapper, rváč a pařmen. Tenkým pojítkem mezi těmito dvěma póly je pro Adama jazyk, který chrání i ničí zároveň. Účast v debatních soutěžích lze před svým okolím obhájit pouze jako lingvistický souboj – ozbrojení výřečnosti.
Přenos agrese do jazykové sféry vyučuje Adama jeho trenér Evanson. Jeho rady k občasnému zařazení lidových hlášek do politického projevu nápadně připomínají Trumpův styl. U nás v Praze tomu říkáme populismus. Naopak léčivý rozměr jazyka zosobňují Adamovi rodiče, kteří učí svého syna naslouchat, pojmenovávat své emoce a vybavují ho jazykovými strategiemi ke zvládání vzteku, konfliktů i úzkostných zhroucení. Jednou z nich je říkanka Rudá kráva, která alegoricky varuje před tím stát se zvráceným, pokud se se zvráceností v okolí setkáváme. Jako by se snažili zabránit, aby se z Adama stal Chlap.
Tak zvaní Chlapi, Lernerovy devadesátkové verze dnešních twitterových trollů a autorů nenávistných komentářů na sítích, jsou muži, kteří po telefonu vulgárně útočí na Jane a mnohdy ji vyhrožují násilím v reakci na slávu její psychologické, feministické knihy Tanec Hněvu, která podle nich „rozvrací rodiny“. Komickou scénu, v níž si malý chlapec Adam obalí přirození žvýkačkou, vykládá psycholožka Jane jako pokus o symbolickou kastraci, odmítnutí být Chlapem. Ve svém dospívání tak Adam balancuje na kastrační hraně, z čehož mimo jiné trpí úzkostmi, migrénami a náhlými výbuchy vzteku.
Ben Lerner ohledává jazyk ze všech různých stran a hlasů, ale v pozadí pracuje se zjednodušující dualitou tělo vs. řeč, násilí vs. logos, Adam vs. Darren. Tři autorské hlasy (Adamova matka Jane, otec Jonathan a Adam) jsou mezi každou kapitolou prokládány pasážemi psanými v kurzívě, bez názvu. V er-formě vyprávějí o Darrenovi, kognitivně nevyvinutém chlapci, jehož dějová linka kulminuje v násilí, resp. čtenářstvo se na začátku dozvídá, že kulečníková koule, kterou mrští po spolužačce Mandy, „ještě než jí hodil (…) visela ve vzduchu celý jeho život“. Ben Lerner tímto předznamenává, že bude trasovat určitou genealogii této události, která nebyla jednoduše Darrenovu volbou, ale tragickým výsledkem šikany a výsměchu ze strany spolužáků.
Darren je negativním limitem, hrozbou regrese, která pronásleduje jeho vrstevníky. Navenek namakaný splňuje tělesnou normu maskulinity, ale svou nereflektovaností za ní zároveň vždy zaostává, chybí mu jazyk, výsostně lidská moc, jímž by převzal své mužství. Darren se nachází v jakémsi liminálním limbu a tím je pro své okolí matoucí. Adam se svými kamarády jej zčásti ironicky přiberou do party, skrze tuto pseudo-inkluzi se vůči němu ale současně vymezují a stvrzují se jako jeho opak. Tu se za něj ochránářsky postaví při rvačce, tu ho nechají poblitého ležet na poli, když se vracejí z pařby, tu ho hecují, aby políbil Mandy. V jedné ze závěrečných scén, kdy se Adam, již jako proslulý básník, vrací do Topeky na básnické čtení, protestují proti němu Phelpsovci, skupina podporovatelů homofobního reverenda Phelpse, kteří svého času protestovali proti Adamově matce Jane, „Chytrolínce“. Mezi protestujícími spatří Darrena, na hlavě má červenou kšiltovku. Rudá kráva.
Svrchovanost diskurzivity?
Zrod trumpismu se s vydáním Topecké školy často skloňuje. Číst tento mnohovrstevnatý a formálně brilantní román jako zprávu o zrodu bílých naštvaných mužů by nicméně bylo zkratkovité. Ovšem zkratkovitě, neřknu-li odfláknutě, působí i zakončení Darrenova příběhu. Ve stínu lingvistického kolapsu slabě jiskří absolutizace diskurzivity, která opomíjí, že Darren pochází ze zcela jiné sociální třídy, jeho matka samoživitelka pracuje jako zdravotní sestra v topecké nemocnici a není to pouze léčivý jazyk, kterým Darrena nedokáže vybavit. Kontrast básníka Adama Gordona a násilníka Darrena Eberhearta koreluje s kontrastem Jane Gordonové a Holly Eberheartové. Zdravotní sestra ošetřuje mladého Adama po otřesu mozku a pro kontrolu jeho mozkových funkcí jej vyzve, aby identifikoval písmeno abecedy na jejím svetru, zatímco psycholožka přemýšlí, zda Adam místo „to je A“ neodpoví „prsíčko“. Jazyková vytříbenost doplněna o psychoanalytickou posedlost oidipovským trojúhelníkem jednoduše vyznívá blahosklonně a elitářsky. Nelze si tak nepoložit následující otázku: nezaposlouchal se Ben Lerner do své řeči, tak jako Adam v úvodní scéně na loďce?
Odpověď lze hledat v žánrových vodách autofikce. V rozhovoru s básníkem Oceanem Vuongem Ben Lerner prohlásil, že psát příběh inspirovaný vlastním životem pro něj znamená odmítnout vševědoucí pozici univerzalismu, právě takovou, kterou by si nárokoval bílý, mužský, heterosexuální subjekt. Není to výtka z narcismu, ale z jisté absence pokory. Svrchovanost a sebe-oprávněnost amerických mužů Topecká škola mistrně diagnostikuje, přesto sama jistý suverénní tón, především v závěru, nese. I to lze ovšem brát jako projev formální geniality dotažený do krajnosti. Předvádí-li Topecká škola další extrémní jazykový akt, pak nejenže vyjadřuje onu dvojsečnost jazyka, ale rovněž vyzývá čtenářstvo k vlastnímu přeskládávání jazyka a hledání nových významů.
Lerner tyto námitky anticipuje, a proto na posledních stránkách nechává již otce-Adama vyslovit, že nad svými dětmi nemá plnou kontrolu a autoritu. Promlouvá tím jak ke čtenářstvu Topecké školy, tak k svému mladšímu já a ke svým rodičům, Jonathanovi i Jane, a opět tak vrství významy: Topecká škola je román o jazyce, ale také o rodičovství, rodinné paměti a osobních i společenských traumatech, která mohou být jazykem nejen přiživována, ale také uzdravována. Jazyk sám o sobě není traumatizující, ani samospásný. Zatímco Jane se skrze terapeutické rozhovory podaří uvědomit si a zpracovat trauma ze sexuálního zneužívání vlastním otcem, Jonathan naopak pitváním se ve vlastních citech k cizím ženám rozdmýchává a následně omlouvá svou nevěru. Přestože tak jazyk nepochybně patří mezi aspekty života, které je nutné zhodnotit v prostředí všeprostupující kompetitivity, kterou zažíváme s Adamem, lze v něm nalézat záblesky poetických možností.
LERNER, Ben: Topecká škola. Přel. Olga Bártová. Praha: Argo, 2022. 320 s.
