Kde zpívají raci a chudoba není problém
21. říjen 2022
Záhadná fráze „tam, kde zpívají raci“ má původ v Jižní Karolíně a mluví o přírodě tak divoké, že je v ní možné zaslechnout račí zpěv. Letošní filmová adaptace stejnojmenného bestselleru přitom vypouští z příběhu právě jeho podstatu, tedy osamělý život v bažině daleko za okrajem společnosti. Původní příběh o poustevnictví a ostrakizaci přepracovala produkční společnost Reese Witherspoon do romantického melodramatu a díky digitálním animacím volavek a atraktivnímu castingu se jí daří prodat jeden z nejvýraznějších mainstreamových filmů uplynulé sezóny.
Novela Delie Owens Kde zpívají raci vyšla v roce 2018 a představila na první pohled běžnou hrdinku: Kya je v dětství postupně opuštěna matkou, sourozenci i násilnickým otcem a dospívání prožije v bažinách pár kilometrů za městem v klasickém rousseauovském stylu. Její teenagerská každodennost spočívá ve vyhýbání se sociálce, sběru mušlí a pěstování zeleniny, protloukání se za pomoci místní černošské komunity a v těch nejsvětlejších momentech také v nabývání gramotnosti za pomoci jediného kamaráda. Prvotní čtenářská tendence romantizovat dobrodružné dospívání ale skončí s uvědoměním, že zatímco v našich myslích ustrnula Kya jako svobodná dívka žijící v souladu s přírodou, Delia Owens píše dál a text rozpracovává do psychologické studie dospělosti v kontextu dětského traumatu.
Kyin život totiž nemůže být ničím jiným než pouhým důsledkem její minulosti. Městem Berkley Cove se léta šíří zvěsti o tajemné holce z bažin, kterou je možné občas zahlédnout v místním obchodě nebo krmit racky na plážích. Mýtus vlčího děvčete funguje v komunitě jako silný ostrakizační nástroj a samota se tak stává nepřekonatelnou bariérou, která Kyu odsuzuje k poustevnickému životu. Jedinou spojkou se světem tak pro ni jsou psané texty a skrze svou znalost téměř nezmapované oblasti Jižní Karolíny se postupně stane uznávanou autorkou knih o zoologii a botanice bažin.
Obsesivní vědecká práce a občasná umělecká tvorba jsou tak v podstatě jedinou náplní jejího života, dokud blízkým městem neotřese záhadné úmrtí jednoho z občanů. První výpovědi všech, kdo jsou v případu vyslýcháni, prozradí tušené: na koho jiného vraždu hodit než na holku z bažiny? V průběhu soudního procesu se ukazuje, že ačkoli se Kye nikdy nepodařilo začlenit se do společnosti (ať už se pokoušela chodit do školy, nakupovat, nebo se s někým spřátelit), neunikla tomu nejprimitivnějšímu způsobu, jakým se svět vztahuje k ženám: fetišizaci. Obětí zločinu je totiž jeden z jejích dvou bývalých romantických partnerů (zároveň jedna z mála osob, které s ní kdy chtěly být v kontaktu) a retrospektivní vyprávění jejich toxického vztahu začne pokládat neodbytné a provokativní otázky o morálce vraždy.
Chudá holka odvedle
Filmová adaptace si z textu vypůjčila zejména romantickou zápletku a jako vyprávěcí strategii zvolila tu nejhorší metodu, po jaké šlo sáhnout: v příběhu o samotě se všechny informace předávají dialogem. Výsledkem pak je, že původně uzavřenou hrdinku vidíme na filmovém plátně pouze v kontaktu s jinými osobami, a její poustevnický život si tak můžeme jen domýšlet. K tomu by mohly sloužit kulisy bažiny, ta je ale překvapivě kultivovaná: zdá se, že divočina se skládá hlavně z dobře osvětlených a upravených trávníků, malebných cestiček (po kterých je možné nechat si domů donést gauč stěhovací firmou) a zátok, na kterých lze téměr neustále potkávat lodě sousedů. Chatrč, jejíž údržba je stěží financovatelná ze sociálních dávek Kyina otce, má najednou několik dobře vybavených místností a prosklenou terasu. Tam, kde bychom čekali archivované stohy badatelské práce, se povaluje trocha ptačího peří a stěny jsou ověšené neumětelskou naivní kresbou, která bije do očí a vyvolává otázku, proč si film takového rozpočtu nenajal ilustrátora odpovídající kvality.
Kya je zkrátka hlavně taková, jakou ji mainstreamový romantický film potřebuje mít: krásná. Nehledě na to, že je všechno její oblečení darované z charity, jí vždy perfektně padne, daří se ho udržet v perfektní čistotě a nijak ji neodlišuje od ostatních maloměšťáků. Makeup a upravené vlasy jsou každodenní samozřejmostí a hrdinčin vzhled ve spojení s neustálým kontaktem s okolím nás nutí se ptát, o čem že příběh vlastně je. Uspokojivou odpovědí by mohlo být, že sledujeme romantický film na pozadí detektivní zápletky, ani v této kategorii ale příliš neobstojí, protože výkony většiny herců nedostačují na to, aby utáhly dialogové drama. V tomto žánru je přitom produkce Reese Witherspoon dlouhodobě úspěšná, z jejích dosavadních počinů stojí za jmenování zejména Gone Girl, Big Little Lies nebo Little Fires Everywhere. Ty se ale odlišují právě tím, že stojí na výjimečně kvalitním herectví.
Zpracovávat knižní příběhy o samotě je bezpochyby jedna z největších výzev, které film může čelit, i tak ale není obtížné si vybavit řadu děl, které v ní uspěly. Jeden z nejznámějších, Wild, také pochází z produkce hello sunshine, a za jeho oblibou stojí právě herecký výkon Reese Witherspoon. Nejkultovnější snímek žánru, Into the Wild, se naopak opírá o velkolepé záběry aljašské krajiny a absenci dialogů nahrazuje dobře známým soundtrackem Eddieho Veddera. Ani hudební stránku se ale adaptaci Kde zpívají raci nepodařilo vytěžit, ačkoli na soundtracku spolupracovala jedna z nejvýraznějších hudebnic dnešní scény, Taylor Swift. Její tísnivá balada (která paradoxně zachycuje podstatu knihy mnohem výstižněji než celovečerní film) zaznívá jen při závěrečných titulcích.
Kde zpívají raci je ve filmové verzi trochu prázdný příběh, hlavně se na něm ale ukazuje, jak nepochopitelný je pro jeho tvůrce koncept chudoby. Život původní Kyi se neustále točí okolo hladu, shánění prostředků a snahy přežít za okrajem ekonomicky funkčního města, které ji odmítá pustit za své hradby. V pozdější ekologické lince knihy čelí také strachu z developerů, kteří si nárokují její netradiční a právně neprokazatelný domov, nebo paralyzující hrůze z těhotenství, které by znamenalo (kromě předání údělu vyhnanství dál) nutnost pečovat o další osobu, přestože lze stěží pečovat sama o sebe.
Z tísnivého textu o traumatu, chudobě a neschopnosti se začlenit tak vzniká další pohádka o tom, že nic z uvedeného vlastně není problém. Případně jde o problém pouze teoretický, který je potřeba párkrát zmínit, aby se divákům v multiplexech dokreslily důvody, proč je právě sledovaná romantická situace složitá. Jinak se z původního příběhu těží zejména cottagecore estetika a dialogy, které v knize ani nejsou nijak skvěle napsané (protože její podstata je zkrátka někde jinde).
Text se mimo jiné zaobírá morálkou vraždy a tím, jestli lze aplikovat zákony společnosti na někoho, kdo v ní nežije, a ve filmovém zpracování si stěží všimneme, že někdo někoho zabil, protože se pozornost neustále stáčí ke klišé romantických scén. Adaptace má zkrátka tolik nedostatků, že v recenzi ani nezbývá prostor se pozastavit nad největší kontroverzí kauzy okolo Kde žijí raci: její autorka Delia Owens je hledaná v Zambii pro podezření z vraždy. Přečíst předlohu trvá asi podobně dlouho jako zhlédnout film, a tak nezbývá než doporučit první z možností, případně si s sebou do kina pro jistotu přinést knížku.
Where the Crawdads Sing. Režie: Olivia Newman. Scénář: Lucy Alibar. Knižní předloha: Delia Owens. Hrají: Daisy Edgar-Jones. Taylor John Smith. Harris Dickinson. Hudba: Mychael Danna. Taylor Swift. Produkce: hello sunshine, 2022.
Zdroj fotografií FALCON.
