Apocalypse now: Podle Pavla Barši se budoucnost odehrává už nyní
17. října 2022
Na začátku léta vydaný Román a dějiny představuje společenskovědní sondu do dějin literární vědy 20. století. Pavel Barša v publikaci pojednává vztah mezi teoriemi románu a myšlením o dějinách, jejich aktérech a smyslu. Na pozadí sporů o románovou formu Barša formuluje svůj příspěvek do debaty o západních dějinách a propojení individuální a kolektivní temporality.
Za časů dávných bohů, hrdinných náčelníků a králů neklidem zmítaná země zrodila románového hrdinu. Byla to doba, kdy dějiny národů a mas spěly vpřed ke svobodě a časovost jednotlivců obíhala v kruhu každodennosti. Neklid, z nějž povstal román a jeho hrdina, pramenil z potřeby propojit kolektivní a individuální temporalitu.
Na pozadí této scény představuje kniha Pavla Barši Román a dějiny (2022) evropské myšlení o románu jako myšlení o dějinách, jejich aktérech a smyslu.
V dlouhém 19. století evropské dějiny přestaly být výhradně hřištěm aristokratů: musely do sebe pojmout příběhy a perspektivy mnohých hrdinů, kteří se najednou stali dějinnými aktéry. Román jako dynamicky se rozvíjející literární forma ztělesňoval probíhající společenské proměny a postavou hrdiny, který svým jednáním participuje na pohybech společnosti, v sobě spojoval lineární velkopříběh kolektivních celků, národů či tříd s cyklickým časem každodennosti, v němž žil jednotlivec.
Baršova společenskovědní sonda do literární vědy 20. století vychází z rozdělení teorií románu na základě toho, jakým způsobem se staví k tomuto skloubení individuální a kolektivní časovosti v dějinách.
Protichůdné chiliasmy
grafické zpracování: Martin T. Pecina
Myšlení Georga Lukácse a mladého Kundery v české verzi Umění románu z roku 1960 staví na hegelovském pojetí románu, které vychází z představy lineárních dějin směřujících k určitému cíli: svobodě. Čas každodennosti je zde sekundární vůči dějinám, jejichž smysl spočívá v třídní emancipaci v transcendentní, utopické budoucnosti, a role jednotlivce je podružná kolektivním celkům. Oba autoři píší pod vlivem historické zkušenosti střední Evropy v první půli 20. století, kdy komunistický projekt ještě sliboval univerzální emancipaci. Vystřízlivění z utopických vizí, které přinesl osmašedesátý rok, se Lukácse už nedotklo, Kunderu však přimělo k odchodu z dějin.
Ve francouzském L’art du roman (1986) jsou kolektivní dějinné velkopříběhy dekonstruovány a centrální místo zaujímá jednotlivec a individuální každodennost. Protikladnost komunistické a neoliberální vize dějin je však pouze zdánlivá: Barša demaskuje konec dějin a jeho specifickou podobu z konce 20. století jako milenaristickou ideologii. Jedná se o utopii každodenního osobního života jednotlivců, ‚planetárního panství lidských práv‘ a nekonečného pokroku.
Komunistická utopie vidí smysl bytí v kolektivním dějinném pohybu a jeho vyústění. Do individuální každodennosti projikuje osamění, bezcílnost, nedostatek smyslu a nudu. Neoliberální utopie naopak odhaluje, že kolektivní smysl dějin je chiméra, za niž jednotlivec platí vlastním životem. Jejím snem je individuální každodenní blahobyt, ovšem jen pro vybrané: jde o vykoupení osobního blaha utrpením mnoha méně šťastlivých.
Propojený svět
Spor těchto ideologií před nás zdánlivě staví složitou volbu: buď dějiny a emancipace, nebo každodennost a individuální blaho. Barša však ukazuje, že toto dilema je falešné. „Nelze stavět soukromé proti veřejnému, přírodu a každodennost proti duchu a dějinám, neboť druhá strana je vždy již zahrnuta v prvé […] Vstupem do éry antropocénu, v němž lidská činnost způsobuje nezvratné kvalitativní proměny přírodního osvětí, se dějiny Země a jejích ekosystémů stávají neoddělitelnými od dějin člověka.“ (s. 157) Oba chiliastické projekty mají společný dualismus bytí a vědomí, vizi atomizovaného světa, kde je člověk oddělen od přírody, hmota od ducha a dějiny od každodennosti. Tato vize světa, charakteristická pro evropskou novověkou vědu v kontextu klimatické krize a s ní spojené humanitární katastrofy, již není udržitelná.
Protichůdné milenaristické ideologie chápou dějiny transcendentně, společným jmenovatelem jim je „[t]ouha osvobodit se z relativity dějin a vidět lidskou realitu z nadhistorického stanoviště, jež nemůže být samo relativizováno […]“ (s. 31). Tuto absolutní perspektivu vytváří tak, že se přiklání k jedné ze dvou časovostí: k utopické dějinnosti nebo k individuální každodennosti, a vidí v nich nesmiřitelné protiklady. Tuto protikladnost je podle Barši třeba relativizovat. Spor ideologií minulého a předminulého století nám v současnosti už nic nenabízí. Zdánlivě protikladné temporality je třeba propojit, smířit dějiny a každodennost, kolektivní a individuální, aniž bychom se přiklonili na jednu stranu.
K nástinu vektoru tohoto propojení jednotlivce a dějin Barša používá literární teorie Ericha Auerbacha a Michaila Bachtina. Auerbach stírá rozdělení na vysoké a nízké umění a obrací se k momentům každodenní, konkrétní imanence, skrze něž se zjevuje obecné; a Bachtin zpochybňuje dichotomii mezi jednotlivým a obecným svou vizí mnohohlasí, prostupné tělesnosti a neuzavřenosti románu. Barša tvrdí, že „[n]euzavřenost románu odpovídá otevřenosti dějinného času zbaveného naděje na zjevení finální pravdy“ (s. 32) a že taková temporalita chápe budoucnost nikoli jako transcendentní pravdu o smyslu, ale jako možnost otevřenou „v lůně přítomnosti“ (s. 209). Rozlišuje tak mezi transcendentními dějinami, lineárně stoupajícími ke zjevení pravdy ducha, a imanentní dějinností, která představuje každodenní časovost otevřenou vůči možnostem budoucnosti a poučenou spory minulosti. Každodennost, k níž se Barša skrz Bachtina a Auerbacha obrací, však není neoliberálním pramenem zjevených pravd o světě – je sama dějinná. Musíme ji proto „pochopit […] nikoliv jako protiklad dějin, nýbrž jako místo realizace dějinnosti.” (s. 187)
Místa myšlení
Jedním z klíčových momentů Auerbachovy i Bachtinovy pozice je přesvědčení o tom, že není možné zaujmout onu transcendentní pozici, z níž lze přehlédnout smysl a směr dějin, typickou pro chiliasty Lukácse a Kunderu. Místo, z nějž nahlížíme dějiny, společnost i teorie románu, je nutně relativní, závislé na nezměrném množství proměnných a pro každého jiné: „[j]sme vrženi do nepřekonatelné časové relativity, jež se vzpírá každému pokusu o zkrocení a uzavření transcendentním rámcem, na nějž by se svým jednáním a myšlením byli schopni napojovat velcí politici a myslitelé.“ (s. 32) Každý na svět pohlížíme zevnitř, ze svého těla, domova, sítě vztahů, institucí a osvětí, do níž jsme zapleteni. Ani zjevení svatého Jana, ani sladký příslib beztřídního milénia, dokonce ani západní věda neumožňují se z této relativní perspektivy vyvázat, přestože to slibují.
Abstraktní myšlenky a akademické texty také nevznikají v transcendentním vzduchoprázdnu. Spor o román a dějiny, ale i jeho recepce a proměnlivá relevance, se odehrávají na partikulárních pozicích napříč časem. Vy o něm právě teď z nějakého důvodu čtete, já o něm zrovna dnes píšu z červeného gauče v panelákovém bytě, abych si nemusela kupovat výtisk Románu a dějin sama… Ze své situovanosti a pod tlakem své vlastní historické zkušenosti však promlouvají i dávno mrtví ‚velikáni‘ jako Auerbach nebo Bachtin; i Lukács a Kundera měli své červené gauče, na nichž zrovna „dnes“ něco přečetli, vymysleli, napsali. Baršovi se daří trefně upozorňovat na historickou podmíněnost a konkrétnost sporu o dějiny. Zříká se sice nároku na literárněvědní přesnost výkladu, zato však citlivě usouvztažňuje myšlení traktovaných autorů s jejich dějinnými, třídními, etnickými i lokálně danými východisky.
Dějinotvorné identity a červené gauče
Jedním z nejsilnějších momentů Románu a dějin je způsob, jakým Barša reflektuje svou vlastní pozici v tomto myšlenkovém dialogu. Napříč textem propojuje své teze s osobní zkušeností, odhaluje tak konkrétní místa myšlení a ukazuje, že participuje na stejných dějinách jako Kundera, Bachtin nebo já. Na pozadí Auerbachových a Benjaminových literárněvědních tezí tak můžeme skrze propojení s Baršovou žitou realitou pozorovat proměny středoevropské židovské zkušenosti napříč generacemi ve 20. století; přes táhlé tóny Lukácsovy stalinské linky se s revolučním brnkotem baskytary ozývají Odvážní bobříci. Textu se daří plasticky zpodobnit tezi, že myšlení (nejen) o románu, dějinách a jejich smyslu je ve skutečnosti mezigeneračním dialogem vedeným napříč konkrétními životy a více či méně sdílené dějinné zkušenosti.
Všechny vlastní identity a „místa myšlení“, které Barša tematizuje, jsou však dějinotvorné. Židovská zkušenost, komunistické rodinné prostředí i undergroundová kapela představují z dnešního úhlu pohledu pražské intelektuální scény důležité uzlíky na pletivu dějin 20. století. Červené gauče, z nichž se píše, a cigára, která se při psaní kouří, na tváři transcendentních dějin nezanechají žádnou stopu – a podle všeho pro Baršu nehrají zásadní roli. Zdá se, že Barša sice vstupuje do mezigeneračního dialogu s otevřeným koncem, jedná se však o dialog duchů v knihách na abstraktní rovině společenských a literárních věd. Nutnou vtělenost myšlení, které tvoří texty a vědy, nejspíš do Románu a dějin včítám já z jiné generační perspektivy a jiného gauče. Myšlení je konkrétní nejen ve své historické a intersekcionální situovanosti, ale především tím, že nutně myslí konkrétní těla nějaký konkrétní den. Jinými slovy, pro Baršu je otevřená temporalita každodennosti každodenností myšlení; mohli bychom však říci, že každodennost myšlení je každodennost myslících těl.
Převázat vlákna, co nás pojí se světem
Stopy marxistického osvětí na Románu a dějinách lze rozeznat v tom, že se Barša nevzdává možnosti emancipační vize. Na základě čtení Latourovy filozofie však emancipaci redefinuje: nechápe ji jako osvobození z vazeb, které nás pojí s tímto světem, nýbrž jako jejich smysluplné převazování (s. 285). Ve chvíli, kdy jsme si uvědomili, že na dějiny nelze pohlédnout z perspektivy shora a vně, musíme začít usilovat o emancipaci založenou na relativních perspektivách zevnitř. Jedním z kroků na cestě k takovému přelátání našich sítí může být právě vize propojení individuální a kolektivní temporality. V tomto duchu Román a dějiny vybízí k prožitku dějinnosti v každodennosti, k uchopení budoucnosti jako možnosti zakotvené v přítomnosti, ke zjištění, že apokalypsa – ve smyslu odhalení budoucnosti – se odehrává nyní.
BARŠA, Pavel: Román a dějiny. Brno: Host, 2022. 296 s.
