MYSLET ŽENSKOST VÁŽNĚ. DESET LET BORN TO DIE A ELECTRA HEART
24. května 2022
V první polovině roku 2012 ovládla scénu alternativního popu dvě alba: Electra Heart Mariny Diamandis a debutové Born to Die Lany del Rey. Obě desky by tragicky selhaly v Bechdel testu, přesto si je oblíbilo zejména publikum dospívajících žen a v internetové maskultuře je jejich úspěch mezi teenagery zřetelný dodnes. O deset let později se jejich obliba v podstatě nesnížila, namísto nekritického přijetí se dnes ale zejména u Mariny mluví o satiře a ironickém odstupu. Dnešní feministicky uvědomělé publikum jako by si od svého zalíbení v archetypální toxické femininitě, kterou obě zpěvačky ve své době představovaly, chtělo vytvořit distanc, nic to ale nemění na tom, že obsah dekadentních a psychoanalyticky bohatých písňových textů zůstává stejný.
Obě interpretky přitom v průběhu posledních deseti let prošly zásadní proměnou estetiky i obsahu. Lana del Rey se na základně své první desky a nezdařené debutové živé show stala jednou z nejnenáviděnějších hudebnic popové scény a skrze své mediální kontroverze v podstatě neměla jinou možnost než přesunout svou poetiku od kýče a konzervativních amerikánových utopií k intimním výpovědím o každodenním životě. Marina se nikdy nestala masovou hvězdou a jednou z možných příčin její menší obliby je její politicky radikálnější trajektorie. Lovesongy neopustila, je z nich ale zřetelný do důsledku feministický a veskrze soucitný úhel pohledu. Právě její současná tvorba možná přivádí k albu Electra Heart poučenější a kritičtější posluchačstvo, jež si neumí poradit se zálibou, kterou nachází v její zásadně odlišné minulosti.
HRÁT VEDLEJŠÍ ROLI
Alba Electra Heart a Born to Die mají odlišný rukopis, v podstatě ale říkají to samé téměr identickým způsobem. A jak ověřila proměnlivá, ale neutuchající recepce alb během poslední dekády, jejich obsah musí být v něčem zásadní a víceméně nikým neopakovatelný. Záměrem obou umělkyň je popsat fatální, toxické a bolestné romantické vztahy, a pro naléhavé téma si volí výrazně archetypální popkulturní identity, které jim umožňují vysokou míru odosobnění. Lana del Rey na debutové desce představuje svou uměleckou personu, v jejíž roli setrvává víceméně dodnes, i když ve znatelně menší míře: nepochopenou umělkyni neustále balancující na hranici šílenství, jehož původem i jedinou možnou útěchou je romantická láska. Marina oproti tomu prozkoumává o něco běžnější ženské archetypy: kromě Elektry v titulní skladbě alba se stylizuje do znuděné teenagerky, sériové lamačky srdcí, milenky rozvracející manželství, narcistní primadony i nedostupné samotářky. Všechny zmíněné archetypy jsou dobře známé z filmové popkultury i západního literárního kánonu, mimo jiné se pro jejich interpretace v hudbě Lany i Mariny zažil pojem hollywoodcore.
Nástroj, který obě zpěvačky zvolily, nutně musel pozornost diváků, ztotožňujících se s jakoukoli formou ženskosti přitáhnout. Vedlejší postavy mužských dobrodružství ožily v roli magnetických vypravěček, které si zachovávají pozlátko velkolepých příběhů a zároveň se nestávají nikým jiným: ponechávají si svou plochost i unylost. Absurdní postavy, ve kterých se mísí hypersexualita s cudností, potřeba kontroly se submisí a obsesivní láska s povýšenou lhostejností, vytvořené původně jako fantazie většinově mužských tvůrců, žijí své vlastní životy a více nebo méně se tváří, že si takovou identitu samy zvolily nebo že je dokonce autentická. Marininy verše „TV taught me how to feel, now real life has no appeal“ popisují zjevný původ zájmu o takové výpovědi: generaci žen „vychovaných“ televizí a následně internetem byly archetypální femme fatale postavy předkládány za vzor s takovou frekvencí a intenzitou, že by těžko mohly neovlivnit formování identit většiny z nich.
LOLITA, ELEKTRA, JÁ
Alba nicméně nezůstávají u pouhého zviditelnění tématu, využívají je jako příhodný nástroj ke zkoumání řady z nejtemnějších vědomých i nevědomých myšlenkových procesů, které si lze v kontextu romantické lásky představit. Kromě explicitního ztotožnění se s Lolitou nebo Elektrou se i méně krajní a tabuizované příběhy nahlížejí z těch nejextrémnějších úhlů. Ve videoklipech písní Primadonna i Born to Die se zpěvačky vynořují z barokního šerosvitu, aby romantizovaly fantazie o úmrtích sebe sama i svých milenců, s teatrální lhostejností snily o zraňování druhých nebo se dožadovaly objektivizované sexualizace vlastních těl. V obtížných tématech nacházejí zalíbení i excitaci, které umocňují opulentním popovým zvukem i výrazně kýčovitou estetikou doprovodné vizuální složky. Podstatou obou alb je tak zejména konflikt, ať už mezi nadšením a smutkem, vlastním chováním a protikladným prožíváním nebo okouzlující fasádou méně krásných osobností. Vypravěčky písní se snaží nalézt jakoukoli moc nad nekontrolovatelnými romantickými vztahy a hledají ji na těch nejhorších místech, ať už je to hypersexualita, absolutní izolace, obklopení se materiálním bohatstvím, nebo hledání radosti někde, kde se jim ji nedaří najít. Celkový patos a intenzita obou desek se na první pohled často jeví směšně a přestřeleně, při zvážení obsahu textů se ale nabízí otázka, zda bylo možné tak těžká, absurdní a tabuizovaná témata umělecky zpracovat umírněnějším způsobem.
Mluvit o tvorbě Mariny a Lany del Rey jako o satiře nebo vyprázdněném kýči má opodstatněná východiska: fabulace extrémních příběhů, intenzivní stylizace a braková estetika jistě na první pohled mohou vyvolat úsměv. Tíha společenského problému, kterému se věnují, je ale záležitostí podvědomých procesů a důsledné sebereflexe, a je tudíž těžko zkoumatelná, pokud by se skutečných žen stojících za hudebními projekty hluboce nedotýkala. Ze stejného důvodu jsou ochotní jejich tvorbě věnovat pozornost posluchači, kteří už deset let v internetových memech opakují, že právě tyto kulturní počiny zásadně formovaly jejich osobnost i pohled na svět. Imperativ feministického přehodnocování dosavadní kultury intuitivně vede k odstupu od žen, jejichž umění mluví pouze o lásce k mužům a pocitu vlastní nedostatečnosti, Born to Die i Electra Heart ale představily unikátní způsob vyprávění ženské identity a sexuality, který i o deset let později naléhavě vyžaduje pozornost a nutně vyvolává sporné přijetí.
