Traumata ukrytá za dveřmi Discolandu

17. května 2022

Inscenace Discoland v pražském Divadle Na zábradlí se ohlíží za fenoménem ikonického nočního klubu. Po spirálách autentických výpovědí se představení postupně stáčí nejen do hlubin jednotlivých postav, ale i kolektivní paměti. Za vzpomínkami na zašlé mládí se tak postupně odkrývají osobní traumata, která byla bezděčně vytěsněna. Hutný scénický tvar jdoucí na hranu surrealismu vypráví nejen o devadesátých letech, ale především o klamech, které před nás vlastní vzpomínání staví.

Discoland Sylvie, nacházející se v pražské Libni, se stal jedním z hlavních symbolů „divokých“ devadesátých let. Mimo jiné i kvůli propojení byznysu s kriminálními praktikami, které se pro tehdejší kuponovou privatizaci stalo signifikantní. Do kolektivní paměti se otiskly fotografie, na nichž si tehdejší hvězdy tuzemského showbyznysu připíjejí s otylým podnikatelem ověnčeným zlatými prsteny a pyšnící se ikonickým muletem. Přestože Jonák byl v minulosti odsouzen za objednání vraždy své manželky Ludwiky, jeho extravagance a laciná pompéznost dokázaly překrýt obraz kriminálníka a pro veřejnost zůstává známý jako veselý kuplíř v bílém saku s velkými ramenními vycpávkami. Zvláštní iracionalitu vztahování se k „prohřeškům“ nejen porevoluční dekády, ale i osobní minulosti ohledávají Petr Erbes a Boris Jedinák ve své inscenaci Discoland.

Traumatizující euforie

Scénář vychází z rozhovorů vedených s bývalými zaměstnanci a návštěvníky nočního klubu. Režijní tým k rekonstrukci událostí využívá dva vzájemně si blízké dramaturgické postupy. Kromě zpřítomnělé postavy reportéra, který na počátku scény vchází do dialogu s jednotlivými postavami, je inscenace rámována přípravami divadelní hry samotné. Obojí nabízí prostor pro rekonstrukci konkrétních scén, ale i postav a jejich vzpomínek. Novinář je neustále pozastavuje, doptává se a obrací výpovědi proti pamětníkům.

Výchozím bodem představení, ale i objektem jeho kritiky se stává generační vzpomínání, v rámci kterého je porevoluční éra často popisovaná jako divoká, nezapomenutelná nebo zlatá. Euforie, přítomná ve vzpomínání na devadesátá léta, se ale stává terčem zesměšnění. Na začátku představení Johana Matoušková několik dlouhých minut křečovitě vyřvává mantry o tom, jak byly „devadesátky“ skvělý a jak je nemůže pochopit ten, který je sám nezažil. Režiséři se nás nicméně v průběhu představení snaží přesvědčit o opaku; že euforie nemusí vždy být vyjádřením pravdivých pocitů, ale může sloužit k potlačení nepříjemných vzpomínek.

Scénář umně propojuje několik témat: od individuálních až po společenská. Například postava vyžilého podnikatele (Jiří Vyorálek) se od vzpomínek na Jonáka a jeho podnikatelskou neschopnost dostává k úvahám o národní historii a smyslu listopadové revoluce. Avšak nedochází dál než ke klišé o národu švejků, který s minulým režimem spolupracoval takřka do posledních dnů a z klidného předání moci si udělal piedestal hrdinství. „Národem, který si snad ani nezaslouží demokracii,“ tak na konci svého afektovaného výstupu obhajuje zejména své černé svědomí.

Čtěte také:

Kdo zabíjí Daniela Krejčíka?

Holky těžší to maj

Dalším důležitým tématem inscenace je reflexe toho, kdo má právo vzpomínat a účastnit se utváření kolektivní paměti. Postava bývalého provozního (Václav Vašák) potměšile naznačuje, že jeho prací „bylo starat se o tanečnice“. Když začne vyprávět „humornou“ historku o Američanech, kteří si zaplatili několik striptérek, aby se na ně vymočily, dostane náušnice a boty na podpatku a vyslýchající policista ho vybídne, aby sám šel zatančit k připravené tyči, kde perverzní historku dokončí. Scéna názorně ukazuje privilegovanost těch, kteří mají možnost historii vyprávět, na úkor těch, o kterých je vyprávěno, a právě pohled žen bývá ve vzpomínání na Discoland silně upozaďován. Scéna převrací dominantně mužský narativ tím, že nechává provozního vžít se do pozice těch, které se dennodenně setkávaly s obdobným druhem ponížení.

Projev většiny herců je založen na záměrné křečovitosti až pokřivenosti, předznamenávající neutěšený psychický stav postav. Jiří Vyorálek coby podnikatel například neustále švihá jazykem, drmolí a brunátní. Kateřina Císařová v roli barmana se při rozhovoru s reportérem záměrně zakoktává, prodlužuje koncové hlásky slov a odbíhá od otázek, čímž na jevišti vytváří drásavý pocit trapnosti.

Motiv potlačení a všudypřítomné nepříjemnosti není pouze součástí hereckého projevu, ale doplňuje se s přízračnou atmosférou celé inscenace, která je s citem budována od samotného začátku. Petr Čtvrtníček s hrabalovskou náturou vypráví zážitky Jonákova osobního kuchaře. Mile zavzpomíná na podnikatelův oblíbený pokrm – „číničku“ s hranolky –, ale během škrábání brambor se dostane k vyprávění příběhu o zanedbaném krokodýlovi, kterého zbohatlík umístil do nevyhovujícího akvária. Z mísy během trpkého vyprávění vytáhne lidskou ruku, kterou jakoby nic začne také loupat. Postup, kdy rekvizita nabourává očekávané plynutí scény, je v první části představení použit několikrát a vytváří nepříjemné pnutí, které vrcholí po krátké divadelní přestávce.

Klub Silencio

Rozdělení představení má jasné dramaturgické opodstatnění. První část je více analytická: jsou v ní rekonstruovány konkrétní události a osobnost Ivana Jonáka. Snaha dobrat se pravdy graduje v poslední scéně, ve které muž odsouzený za vraždu Ludwiky chce dosáhnout očištění svého jména. Přes veškeré alibi a nasbíraná fakta jeho snažení přichází nazmar. Po přestávce jakákoliv možnost prokázat skutečnost mizí. Surreálné motivy nabírají na intenzitě. Narušuje se hranice mezi jednotlivými postavami a divák jako by se propadal do hlubších pater nevědomí.

Discoland se z reálného místa stává prostorem nadreálna, ovládaným skrytými tužbami, nevěrohodnými vzpomínkami a zašlými sny. Ve finální scéně bývalá tanečnice (Magdaléna Sidonová) sedí v polstrovaném křesle, na hlavě má šátek a svým vnučkám stylizovaným stařeckým hlasem vypráví, jak byly její spolupracovnice závislé na pervitinu. Přes traumatizující události, které prožila, jsou pro ni její vzpomínky stále hřejivým místem, kam se může uchýlit. Dívky jí pomohou obléct se do kovbojského kostýmku s barevnými třásněmi, aby se alespoň duchem vrátila zpátky do nočního klubu a vybavila si momenty opojení, které při tanci zažívala.

Atmosféra druhé poloviny představení zcela evidentně čerpá z tajuplné nálady filmů Davida Lynche. Citována je například i slavná scéna z Mullholand Drive, ve které protagonistky přicházejí do poloprázdného kabaretu poslechnout si procítěnou árii, o které později zjistí, že je celá nahraná. Možná právě tato aluze nabízí jeden z klíčů k pochopení mnohovrstevnaté inscenace: více útěchy nám poskytuje klam, který jsme ochotni přijmout, než traumatická skutečnost. 

Discoland Sylvie mohl být ve své době projekčním plátnem divokých představ o tom, co se za černými dveřmi dělo; jaké nejtajnější touhy mohl klub, zosobňující možnosti nové doby, naplnit. Režiséři však nenahlížejí Discoland jako metonymii porevoluční doby. To by bylo až příliš prvoplánové. Autorská inscenace, která je prokázáním ojedinělého režijního talentu, spíše poukazuje na obecný rozpor mezi minulostí, pamětí a aktem vzpomínání. Jak dříve bílá fasáda zešedivěla a popraskala, tak se rozevřela trhlina mezi vzpomínkami a realitou. Erbes s Jedinákem tuto průrvu ohledávají a vyzývají diváka k tomu samému.

Discoland. Scénář, dramaturgie a režie: Petr Erbes a Boris Jedinák. Scéna a kostýmy: Klára Fleková. Hudba: Ivo Sedláček. Premiéra: 29. a 30. dubna 2022.

Autorem fotografií je KIVA.