Literatura nejvíc září ve tmě

28. října 2019

Co oči nevidí, to hlava nevstřebá. Tak nějak bych pojmenovala svůj vztah k autorským čtením prozaických děl, na která jsem v posledních letech z čisté rezignace přestala chodit. Čestnou výjimkou je snad jen Jáchym Topol, který svými komediantskými lstmi dokáže porazit mou poruchu pozornosti, takže se vždycky skvěle bavím. Nějakou zvláštní náhodou jsem se ale v neděli 20. 10. ocitla v prostorách Senátu a četla se tam próza.

V rámci letošního ročníku Festivalu spisovatelů Praha se totiž uskutečnilo autorské čtení dvou pozoruhodných současných českých prozaiků Jana Němce a Davida Zábranského. A protože oba v nedávné době vydali nové romány, které se dostaly do mého literárního hledáčku (byť jsem ještě ani jeden z nich nepřečetla), dospěla jsem k rozhodnutí, že je to ideální příležitost dát roztržitému vztahu s tímto formátem novou šanci.

„Krása spasí svět,“ říká letošní motto festivalu, které se před začátkem programu objevuje na promítacím plátně, a v nádherném prostoru hlavního sálu Senátu se mu podléhá opravdu snadno. Pozornost přísedících se však brzy přesouvá o něco níž na malé pódium, kde už si moderátor celého pořadu, literární kritik Ladislav Nagy zve prvního hosta Davida Zábranského. Postup je následující: moderátor položí pár otázek, autor přečte něco ze své tvorby a nakonec dostanou prostor diváci a jejich dotazy. Ladislav Nagy je člověk na svém místě a jeho znalost minimálně posledních Zábranského (a následně i Němcových) knih mu umožňuje nezůstávat na povrchu a klást zajímavé otázky, které podněcují ještě zajímavější odpovědi. S cizojazyčným posluchačstvem si hlavu dělat nemusí, celý pořad je simultánně tlumočen do sluchátek. Ať žijou moderní technologie!

David Zábranský vydal v červnu román Logoz aneb Robert Holm, marketér dánský. 

S prvním z autorů se mluví o nesnesitelnosti turismu, o krizi společnosti, o nutné revoluci (Zábranského favoritem jsou v tomto ohledu myšlenky slovinského filozofa Slavoje Žižeka) – „Ne krása, revoluce spasí svět,“ říká rozhodně. Při jeho tvorbě je pro něj mnohem podstatnější imaginace než fakta. Přiznává se, že přepisování Wikipedie ho nebaví. Jde o to, vyvolat přesvědčivý dojem – a dokládá to historkou, jak i kritici, kteří mají k jeho novému románu Logoz jinak velmi rezervovaný vztah, ocenili jeho přesné vystižení Německa. Přestože v něm všehovšudy strávil asi tři dny. Následuje čtení z jeho staršího románu Za Alpami, které s překvapivým nadšením není úmorně dlouhé, a první blok uzavírá pár diváckých otázek. „Jaká je role umělce v téhle krizové době?“ „Umění je příprava na to, co všechno je možné,“ uzavírá David Zábranský a Nagy umně vytváří kontinuální linku k druhému z hostů a zve si do křesla Jana Němce.

Ten se ve své nejnovější próze Možnosti milostného románu věnuje tématům velmi osobním, takže i otázky a celková debata jsou trochu jiného rázu. „Literatura, nebo život?“ ptá se na úvod Nagy poslední větou Němcova románu a autor přiznává, že bez nešťastného konce jeho vztahu by kniha pravděpodobně nevznikla. Baví se o roli vypravěče, paměti, autenticitě, o možných podobnostech románu s Danteho Božskou komedií.

V kontrastu s Davidem Zábranským se tu začínají vykreslovat dvě velmi pozoruhodné polohy. Zatímco pro prvního z autorů hraje klíčovou roli imaginace, pro druhého je to jakási niternost a vlastní zkušenost. „Literatura musí přesahovat nějakou intelektuální rovinu, aby to nebyla jen zamaskovaná publicistika,“ říká Němec a padá tak druhá teze, pouze zdánlivě protikladná k tomu, co řekl před ním Zábranský, o přidané hodnotě spisovatele a literatury obecně. Přichází druhá zkouška ohněm a Jan Němec stvrzuje doposud řečené přečtením dvou kratších úryvků. Skoro mi připadá, jako by si chtěl na konci vydechnout, jako by to v něm při čtení znovu ožívalo. Úsměv mu však navrátí dotaz týkající se potenciálního vlivu jeho otce, spisovatele Ludvíka Němce na vlastní tvorbu. „Mezi spisovateli existují duchovní vazby, nikoli pokrevní příbuzenství,“ uzavírá s tím, že mají společné akorát tak téma milostných vztahů.

Sálem se ozývá závěrečný potlesk a i má duše spokojeně zaplesá, kolik krásného toho bylo řečeno, přestože je jasné, že krása svět určitě spasit nedokáže. Není však nutné propadat panice, slovy Davida Zábranského, literatura je taková paliativní péče. A až přijde nějaký ten blackout, a on určitě přijde, tak se všichni vrátíme zase k papíru.

Celé čtení můžete zhlédnout zde.

Fotografie:  Festival spisovatelů Praha, Tereza Kunderová