Logika chaosu je večírek s mottem: Vemte své obavy s sebou!
14. dubna 2022
V rámci festivalu Malá inventura byla v experimentálním prostoru NoD uvedena autorská opera Logika Chaosu. Pět lidí a pět různých pohledů na jeden zdánlivě obyčejný večírek. Inscenace nevypráví jen příběh jednoho večera, ale skrze pět postav přibližuje každodenní příběhy těch, kteří se běžně ke slovu nedostanou.
Spolek RUN OPERUN funguje už od roku 2015 s cílem rozšířit operu i mezi lidi, kteří by si ji primárně jako svůj večerní program nezvolili. V jejich inscenacích se klasický žánr opery potkává s moderní hudbou a aktuálními tématy, především těmi opomíjenými. Často také využívají netradičních prostor a principů site-specific. Mezi nejúspěšnější projekty patří Rusalka a La Traviata na Stalinu nebo imerzivně pojatá opera Lidský hlas o ženské kráse i jejích nedokonalostech.
Poměrně intimním tématem se zabývá i autorská opera Logika chaosu režisérky Vilmy Bořkovec a dramaturgyně Barbory Pokorné. Přibližuje téma strachu a obsesí a jejich vlivu na běžné životní situace. Inscenace představuje čtyři vzájemně si neznámé osoby, které se setkávají na večírku v bytě hostitele Jana (Milan Vedral): Rózu (Eliška Gattringerová), trpící strachem z vlastní nedokonalosti, Heřmana (Martin Vodrážka), který svůj strach ze smrti zakrývá humorem, Václava (Raman Hasymau) s obavami ze špíny a bakterií a Lucii (Eva Esterková), která se ve strachu ze společenské interakce raději hned po příchodu ukryje do koupelny. Nečekané složení hostů se postupně začne objasňovat coby rozmařilost, nebo dokonce obsese hostitele.
Manipulace jako forma posedlosti
Diváci vstupují do sálu a už při příchodu se všichni nevědomky ocitají na jevišti skrz projekci, která na podlaze zachycuje vstup do sálu. Každý z nich se tímto způsobem stává účastníkem večírku, který má brzy začít. Operní pěvci, kteří představují čtyři pozvané hosty, už sedí na svých místech. Každý u jedné ze stran čtvercového jeviště, ztvárňujícího pokoj bytu. Tři z těchto stran obklopují diváci, čtvrtá náleží dvěma členům indie rockové kapely Please The Trees (Václav Havelka a Kryštof Kříček). Ti složili hudbu k libretu a zároveň celé představení živě doprovází na elektrickou kytaru a syntezátor.
U každého herce je lampa, jejíž světlo vymezuje jeho osobní prostor. Je jako soukromé vězení jejich hlav, ze kterého postavy neumí uniknout. Jediný, kdo je dokáže „osvobodit“, je hostitel. Muž, který přichází na vlastní večírek jako poslední, a určuje průběh večera. Usedá do rohu pokoje a už od začátku působí trochu znuděně. Pozoruje své hosty spíš obsesivně než se skutečným zájmem. Skoro jako by jimi pohrdal a zároveň se vyžíval v jejich nejistotě. Strojeně otevírá konverzaci, nabízí kávu, ale do celého dění zasahuje jen minimálně. Jeho pohyby jsou pomalé a jisté, stejně jako jeho řeč. Každá věta je cílenou manipulací s hosty a průběhem večera, který se zdá být plně pod jeho kontrolou.
Diváci sledují průběh obyčejného večírku. Konverzace hostů i jejich společnou zábavu. Nicméně už jen kontrast operního zpěvu hostů s činoherním projevem hostitele vnáší do místnosti napětí. Každý z přítomných (dost možná i diváků) se potýká se svou vlastní obsesí a jejich setkání na večírku vyúsťuje v často nesrozumitelný proud promluv a myšlenek. Čtyři hosté mluví, ale vzájemně se neposlouchají. I ve chvílích, kdy na sebe zdánlivě reagují, směřují své promluvy vždy pouze na hostitele. Mezi sebou neinteragují. Zůstávají od sebe odpojeni a uzavřeni se svými problémy.
V jisté chvíli hostitel zastaví konverzaci a zahajuje „party time“. Hosté opouští svá místa a tančí, nenuceně konverzují nebo hrají společenské hry, jako například Twister. Do těchto aktivit jsou vedeni svým hostitelem, který s nimi nakládá jako s loutkami. Hosté se mu nebrání, opojeni zábavou a hudbou, náhle osvobozeni od svých vnitřních problémů a ze svých osobních vězení se nechávají strhnout a ztrácejí nad sebou kontrolu. Po doznění hudby se znovu schovají do světla lampy.
Katarze nepřichází
Celý tento proces se odehraje ještě několikrát jako opakující se smyčka. Hostitel vrací děj vždy na začátek a my opět sledujeme celý dosavadní průběh večírku. Opakováním jako by se snažil nalézt a objasnit logiku v chaosu představené počáteční situace. Vždy je totiž akcentován pohled někoho jiného ze zúčastněných. Tím se divákům odhaluje to, co v první chvíli neviděli – pohled toho druhého. Pokaždé máme možnost nahlédnout do nitra jednoho z hostů a vnímat pocity, které ho ovládají. Rozdílnost hostů a jejich přemýšlení udržuje diváka zaujatého. Každý z nich se se svou obsesí vypořádává jinak. Jedna se odosobňuje od sebe sama a mluví o sobě jako o své sousedce, jiný se snaží přehlušit nepřetržitý sled myšlenek mluvením o něčem jiném. Divák může cítit, jak složité je komunikovat s okolním světem, když je člověk zatížen některou z duševních poruch či obsesí. Hostitel se účastní opět převážně jako pozorovatel, jako postava mimo čas a prostor. Volně se pohybuje pokojem a v daných okamžicích opakuje své věty, aby nenarušil běh událostí. Působí laxně, jako by pohrdal i diváky pro to, že nezpozorovali hned, co je jemu jasné od začátku. A zároveň jako by si užíval svou moc.
Každá z postav má vlastní hudební motiv, který ji doprovází. Zpěv občas přechází v mluvené slovo a promluvy se často opakují, a tím demonstrují zacyklenost, která panuje v myslích hostů. Kontrast řeči a zpěvu a zesilující hudba postupně gradují v pocit zoufalství. Zoufalá nemožnost zbavit se svých vnitřních obav a vystoupit ze své hlavy vyznívá snad nejsilněji v momentě, kdy je situace nahlížena z pohledu Václava. V jeho hlavě se zesilují zvuky okolí, které tak zastiňují konverzaci a postupně splývají v jeden mohutný chaotický hluk.
Čtěte také:
Jak uvádí autorky v anotaci, s obsesemi se za svůj život setká 80 % populace. Inscenace nabízí pohled na tuto nepříliš diskutovanou, ale evidentně poměrně častou zkušenost. S takovými lidmi se pravděpodobně setkává většina z nás, ale často nevidíme, co se za jejich pohyby a slovy odehrává v jejich hlavě. Operní zpěv zde slouží jako účinné zvýraznění myšlenek jednotlivých postav. Spojení s hudbou dovoluje umocnit jejich prožitek, který se stává viditelnějším a tím i lépe pochopitelným pro diváka.
Závěrečná scéna nenabízí rozhřešení, naopak dává tušit, že uvolnění a odpoutání postav od jejich strachů během večírku je dočasné, a až tenhle večer skončí, vše se vrátí do starých kolejí. Hostitel odchází, snad spokojen se svou rolí na tomto poněkud znepokojivém závěru. Na jevišti se opět objeví projekce a diváci sledují hostitele odcházet až k posledním dveřím. Pro diváka tím inscenace ponechává spíš víc otázek než odpovědí. Cílem inscenace není dojít ke spásnému řešení, ale především otevřít důležité téma, se kterým se může každý ztotožnit nebo ho alespoň lépe uchopit. Vybrané typy poruch nejsou pro závěrečné vyznění díla podstatné, ale zastupují široké spektrum různých úzkostí. Symbolickým přizváním diváků na večírek jako by autorky naznačovaly, že obsese se týkají všech přítomných. Ať už jako pouhých pozorovatelů, nebo těch, kteří se s problémy musejí dennodenně potýkat.
Logika Chaosu. RUN OPERUN. Námět: Vilma Bořkovec, Barbora Pokorná a kolektiv. Režie: Vilma Bořkovec. Dramaturgie: Barbora Pokorná. Hudba: Kryštof Kříček, Václav Havelka. Libreto: Vilma Bořkovec. Hudební spolupráce: Anna Novotná Pešková. Koučka hudební improvizace: Bella Adamova. Účinkují: Milan Vedral, Eliška Gattringerová, Raman Hasymau, Eva Esterková, Martin Vodrážka. Scénografie: Anna Pospíšilová. Choreografie: Helena Štávová Ratajová. Kostýmy: Vojtěch Hanyš. Premiéra 1. 9. 2021
