Nakrm mě v digitální sluji
11. dubna 2022
Výstava Digitální blízkost v Národní galerii mluví o internetové kultuře analogově. Sochy, obrazy i videoart mají k tématu virtuální zkušenosti co říct, mohl by jim však také pomoci teoretický rámec.
Mezanin Veletržního paláce patří až do června výstavě Digitální blízkost. Pro Národní galerii ji připravil kurátor Michal Novotný, ředitel sbírky moderního a současného umění. Je skutečně tím „nejsoučasnějším“, co program přední české výstavní instituce nabízí. Představuje mezinárodní umělce mladší generace a jejich nejnovější díla, čímž splácí alespoň část dluhu, který Národní galerie vůči současnému umění má. Zároveň otevírá velmi aktuální téma: s postupným koncem pandemie přichází doba se ptát, jací jsme ve svých „digitálních slujích“ byli a jací budeme teď, když z nich pomalu vycházíme. Ambice i načasování projektu jsou proto chvályhodné, stejně jako „dekonstruované“ architektonické řešení Tomáše Moravce.
„Obrazovka je to, co držíme nejčastěji v ruce, první, po čem často saháme ihned po probuzení. Technologie a intimita, dvě tradičně protikladné oblasti, jsou dnes pevně propojené a vzájemně jedna druhou transformovaly,“ píše se v úvodu průvodce výstavou, a právě obrazovky, interaktivní instalace nebo umělecká díla ve virtuální či augmentované realitě jsem v expozici očekával. Byl jsem tedy překvapen, že nejpokročilejší technologií bylo stažení průvodce do smartphonu skrze QR kód. Na ochozu funkcionalistického paláce jsem potom obrazovku potkal až v polovině prohlídky, přehrávala krátký videoart umělkyně Loly Gonzàlez. Její hlavní představené dílo, delší snímek Veridis quo o skupině přátel, kteří se učí být slepí, už bylo promítnuto projektorem v zatemněné místnosti připomínající kinosál. Ani námětem, ani způsobem vystavení mi o digitálním světě příliš nepovědělo. „Tak kde jsou ty internety?“ ptal jsem se v expozici plné soch, obrazů, kreseb a projekcí.
(Post)digitální (post)pandemie
Moje očekávání snad nemusel sdílet anglicky mluvící divák. Pro mezinárodní návštěvníky se totiž výstava jmenuje Post-digital Intimacy a právě v češtině se chybějící předložka pro interpretaci mnoha vystavených děl ukázala klíčová. Teoretik Florian Kramer v textu What is post-digital? představuje post-digitální svět, ve kterém se digitalizace stala tak samozřejmou a všudypřítomnou, že záměrně volíme analogová média a fyzické aktivity pro jejich nedigitálnost, pro jejich materialitu a smyslovost. Naše zkušenost s novými médii je však protknuta i v interakci s analogovým prostředím. Jinak řečeno: kdo z nás nezačal v karanténě péct chleba nebo vyšívat podle YouTube tutoriálů?
Prizmatem návratu k smyslovému prožití materiálu lze chápat monumentální sochařské instalace Daigy Grantiny. Zavěšené textilní konstrukce popisuje výstavní katalog následovně: „Důležitá v tomto pohledu není jednotlivá věc a její vlastnosti, ale naopak vztahy, které vystupují do popředí a jakoby jednotlivé body mezi sebou zastiňují. Možná podobně jako si představujeme provázané ekosystémy i necentralizované informační sítě, například internet.“ Podobné prohlášení, že jsou v kompozici důležité vztahy, by šlo vztáhnout stejně dobře na dílo Mondriana nebo Kupky, přirovnání k rhizomatické síti internetu může platit pro obrazy Sýkory nebo abstraktních expresionistů. Při prohlídce na mě dílo litevské umělkyně zapůsobilo především svými materiály a rukodělností, samotnou fyzickou přítomností zavěšených objektů. K post-digitální i post-pandemické době tak jistě promlouvá, jen trochu jinak, než je postaven narativ výstavy.
Obdobně působí zmutované oblečení Hendrickje Schimmel, která vystupuje pod jménem Tenant of Culture. Její sochy komentují nesmyslný koloběh módního průmyslu, umělkyně páře nikdy nenošené oděvy a v rámci veřejných workshopů z nich znovu sešívá bizarní kolážovité modely. Pražská výstava představuje „kolekci“ strašidelných bot z kousků pásků, kabelek a jiné obuvi. I zde mi přijde smysluplnější uvažovat o záměrném odmítnutí virtuálního světa, např. skrze kolektivní tvorbu. O vztahu rychlé módy a internetu, trendech z TikToku nebo aplikaci SHEIN by totiž šlo vyprávět něco mnohem děsivějšího.
Za základní rozpor výstavy považuji to, že není dostatečně jasné, zda se vztahuje k „digitální sluji“ virtualizovaných kontaktů a vztahů, nebo k post-digitálnímu „vyjití ven“, ve kterém se naopak navracíme k prožitkům fyzických materiálů a sdílení se skutečnými lidmi. Obě možnosti jsou na místě a také se mohou dobře doplňovat, jen bych k nim chtěl být srozumitelněji přiveden. Ušetřil bych si zmatení, co polovina děl ve výstavě dělá.
Tkanivo Matrixu
Sochy Ivany Bašić „ve sluji“ rozhodně zůstávají. Zavěšená těla mrtvolně bílé barvy připomínají probuzeného Nea v „lidské elektrárně“ Matrixu, postavy psychedelických videoklipů zpěvačky Arca nebo mě samotného při páté online přednášce pandemického dne. I zde je důležitá materialita, vrstvy silikonu napodobující maso však vedle dokonalého skla a oceli působí nechutně. Lidská tělesnost je třeba vylepšit, překonat, kybernetizovat.
Operační sál pro tvorbu kyborgů nabízí instalace Virtual Care kolektivu Pakui Hardware. Na čtyřech stolech z průhledného plastu leží jakési orgány určené snad k transplantaci. Sci-fi nemocnice je však přívětivá, pacienty vítají pastelové barvy a měkké tvary. Každý se konečně může stát skutečně tím člověkem, kterým se prezentuje na sociálních sítích.
Instagramové výjevy maluje (a pak postuje na Instagram) Louisa Gagliardi. V grafickém programu vytváří obrazy, které tiskne a dále domalovává, např. lakem na nehty. Zvláštní dialektika mezi digitálním a fyzickým obrazem je ještě umocněna, když umělkyně volí pohled přístupný jen fotoaparátu, třeba skrze dno skleničky, ze které zrovna pije. Výsledek připomíná airbrushovou výzdobu pouťových atrakcí, přesto by byl v před-digitálním věku nemyslitelný.
Díla Darjy Bajagić také překládají mediální snímky do „vysokého umění“, ze zavražděných pornohereček dělá ikony křesťanských mučedníků. Souvislost s tématem výstavy jsem zde však hledal nejobtížněji, ač zrovna pornografie je s internetem propletena v nejrůznějších podobách, od revenge porn po pornohvězdy-influencery.
Nejlepší znázornění „digitální sluje“ naopak přinesla vedlejší instalace Dog Viktora Timofeeva, ve které se snažíme rozluštit dialog dvou figurantů. Jejich latinkou psané zprávy jsou kódovány nepochopitelnou hrou, jejíž vizualizaci vidíme na „ciferníku“ na stěně. Frustrace z neznámých znaků roste s každým novým kolem, přestože tušíme, že si sdělují banality typu „Jak se máš?“. Vztek si pak umělec post-digitálně vybíjí v pastelkami kreslených výjevech chaotických postav, kterým se nedaří napasovat se do narýsovaných plánů jejich prostředí.
Sto deset procent
Za vrchol výstavy osobně považuji zhruba hodinové video Feed Me skotské umělkyně Rachel Maclean. Sama napsala a zrežírovala psychedelický výlet do postapokalyptického světa ovládaného firmou na stále hladové panenky („Nakrm mě!“), ve kterém navíc hraje všechny role. Cukrkandlové prostředí pastelových barev, roztomilých holčiček a usměvavých smajlíků se hned v další scéně proměňuje v hororovou počítačovou hru s lidožravými dětmi, aby ji vzápětí vystřídalo melodrama z ústředí korporátu nebo talentová show. Nejde o narativní film se zápletkou, ale o sled obrazů v nejrůznějších žánrech a náladách, ve kterých se vrací stejné postavy a motivy. Ostré střihy mezi emocionálním nábojem scén připomínají scrollování feedem roztomilých koťátek, smutných utečenců a tanečních memů.
Video jako by bylo horečnatým snem tvůrců Teletubbies: vše je naprosto přehnané, upištěné a neskutečné, přitom dílo až nepříjemně jasně mluví o (post)digitálním světě. Na dětských počítačích Happychat kontroluje CEO hračkářství spokojenost dětí, 50 % mu nestačí, vše musí být na 110 %! Mrkací panenka v muzikálovém čísle roztahuje nohy a tančí u tyče. Korporát vlastní veškerou infrastrukturu a média. Maclean vytváří (ne tak) přehnaný obraz společnosti dohledu, jejíž členové jsou si navzájem především zdrojem zábavy, na které vydělává všudypřítomný moloch.
Dílo z roku 2015 nepříjemně předvídá pandemickou situaci: nehostinný venkovní svět ostře kontrastuje s plyšovými interiéry budov. Také v prostoru galerie je projekce instalována v narůžovělém budoáru s fatboyi, na kterých se k hodinovému videu můžeme uvelebit. K projektu patří tři digitální tisky, jakési plakáty s hlavními postavami snímku. Portréty plné smajlíků a popisků fontem Comic Sans návštěvníka výstavy vítají i se s ním na konci loučí. Rachel Maclean nás zve do svého cukrového světa – budeme se v něm hodně bavit, ale příjemné to nebude.
Digitální blízkost. Kurátor: Michal Novotný, Mezanin Veletržního paláce, 11. 11. 2021 – 10. 7. 2022
Zdroj fotografií: Národní galerie Praha
