Lukas Dhont ve svém filmu Blízko nabízí terapii empatií
21. prosince 2022
Do české kinodistribuce vstupují v prvním lednovém týdnu roku 2023 hned dva filmy, které soutěžily o Zlatou palmu v Cannes, ale z festivalu se vrátili „jen“ s cenami poroty. Grand Prix (Velkou cenou poroty) byl vyznamenán divácky vřele přijatý snímek Blízko (2022), který provází pověst díla mimořádně emotivní a křehkého. Dostává druhý film Lukase Dhonta této pověsti?
Mladý belgický filmař Lukas Dhont se mezinárodnímu i českému publiku představil roku 2018 celovečerním filmem Dívka, v němž nezaujatě, leč empaticky zachytil proces změny pohlaví protagonistky Lary. Recenzovat jeho druhý film, který natočil s obdobným tvůrčím týmem (spoluscenáristou, kameramanem, autorem hudby i střihačem), je úkol stejnou měrou půvabný jako nevděčný. Blízko se totiž vyznačuje nezanedbatelnou měrou umělecké originality, aniž by pozbylo potenciálu oslovit široké publikum různorodých demografických parametrů, jeho sílu ale dost dobře nelze zprostředkovat popisem, neboť vyplývá z bezprostředních kinematografických kvalit fotogenie obrazu, pocitu plynutí času a diváckého přilnutí k příběhu. Nadto film půlí důležitý dějový zvrat, který je lépe neprozrazovat.
K ději tedy jen tolik, kolik nabízí i distribuční materiály: Dhont s Angelem Tijssensem vypráví příběh dvou nejlepších kamarádů Léa (Eden Dambrine) a Rémiho (Gustav De Waele), kteří vyrůstají s rodiči na venkově a (snad odjakživa) tráví veškerý volný čas spolu. S právě končícím létem ale jako by se uzavírala i bezstarostná kapitola jejich dětství. Po prázdninách nastupují do nové třídy a průraznějším členům kolektivu se zdá, že Léův vztah k Rémimu přesahuje rozměrem běžné chlapecké přátelství. Každý z nich se s nekomfortní situací snaží vyrovnat po svém, v labilním období přechodu mezi dětstvím a pubertou ale může i banální gesto způsobit nevratné šrámy na duši i těle. Vzpomínaný zvrat je natolik vypjatý, že první ohlasy z Cannes nadšeně hovořily především o jímavosti filmu a tíži jeho dopadu, stejnými slovy jej nicméně lze napadnout jako manipulativní a vypočítavý. Snadno by tak šlo dělit diváky na ty, kteří Blízku podlehnou, a kteří trik prohlédnou, nebo na ty, kteří jsou schopni jej procítit, a kteří zůstanou vně. Hodnota Dhontova filmu se ale nachází za hranicemi cito-sféry.
Mezi realitou, mýtem a vzpomínkou
V mnohokrát viděném příběhu o dospívání, sebepoznání a životních tragédiích Dhont s Tijssensem nachází a podtrhují jeho základní, mytickou rovinu. Pozemský život vykreslují v nekonečně širé metafoře jako neutuchající pohyb a „běh po dlouhé trati“. Snad proto nechávají kameramana Franka van den Eedena snímat postavy převážně v pohybu, jak běhají, jezdí na kole, zápasí, perou se a přesouvají z místa na místo. Pohyb mezi prostory pak odráží individuální vývoj člověka – od prenatálního neznáma prostoupeného imaginací (zšeřelý „herní“ bunkr v první scéně), přes rajskou zahradu dětství (květinová pole Léových rodičů, intimita domovů) k dospělosti vtělené do veřejných areálů školy, koncertní síně či sportovišť. V nich je konec volnému pobíhání, život se stává soutěží s jasně danými pravidly, která někdy ani nemají psanou podobu, ale lidská společnost se jimi neomylně řídí. Rozdíly mezi první a druhou etapou vývoje se promítají i do volby barevné palety – zatímco dětskému přátelství náleží hřejivá žluť a červeň, zimní stadion, kde Léo bez Rémiho účasti začne hrát hokej, je ocelově šedý a modrý. Jen nebe zůstává lhostejné, univerzálně bílé.
Univerzalismem i tklivostí se Blízko liší od tvorby belgických klasiků realismu, bratří Jeana-Pierra a Luca Dardennových, kteří svými nejlepšími filmy dokázali navodit pocit čistého záznamu reality, beze stopy po sentimentu (viz například Dítě, 2005). Spolu s nimi jej naopak pojí francouzská herečka Émilie Dequenne, zde zosobňující Rémiho matku, a Dhontův neobyčejný cit pro vedení neherců, kteří v rolích obou chlapců působí zcela přirozeně. Navozeným pocitem autenticity ale tvůrci nesměřují k popisnosti a objektivitě, stejně jako střídáním ročních období neusnadňují orientaci v tom, kolik času mezi jednotlivými událostmi uplynulo – opět se jedná spíše o mytický rámec. Strukturou a tempem Blízko nejvíc připomíná tok vnitřního proudu vzpomínek, v němž si Léo rekapituluje formativní zkušenosti z dětství. Přitom se Dhont neuchyluje ke klasických prostředků subjektivizace, jakými jsou hlediskové záběry, sekvence snů a představ; nevydává se za hranice běžně pochopitelného světa.
Empatie nad originalitu
Cílem Dhontova filmu je vybídnout k prohloubení schopnosti empatie. Popsané subjektivizační postupy se snadno mohou stát čistou atrakcí, estetickým ornamentem, jež by v případě Blízka diváka paradoxně vzdálil od postav a jejich prožitků. Protilék je nasnadě: netřeba s filmovými postavami splývat, lépe je stát se jejich pečlivým pozorovatelem. Vystavit je stejnému drobnohledu, pod kterým je nazírají tvůrci, stejným pohledům, kterými se ve filmu vzájemně samy dlouze zkoumají. Výsledek je dvojí. Zaprvé se tak zprůhlední ideologické mříže, které rozdělily Léa s Rémim, což je perspektiva, kterou samotný film bezezbytku přijímá. Jeho vyznění šlo snadno zpolitizovat vyzdvižením Léovy homosexuality, ale tvůrci tento motiv – stejně jako mnohé další – nevyužili. Ponechali je k domyšlení, vzdali se doslovnosti, a namísto toho pojali příběh Léa a Rémiho jako čistě lidskou tragédii. Druhým důsledkem je jednoduše osobní zážitek ze sledování Blízka, kterým se snímek odmění divákům s vyšším prahem sensitivity.
Snadno se pak ocitnou na hraně dojetí z vlastního dojetí, tedy kýče, jak jej definoval Milan Kundera. Blízko není radikálním uměleckým filmem, ani vybroušeným žánrovým klenotem, jimž mimo jiné konkuroval v canneské soutěži. Vedle jednoduché jímavosti lze odmítat i jeho nedořečené dějové linie coby neochotu tvůrců přistoupit k hlubší analýze zvolených témat a problémů, ona jednoduchost a tendence meandrovat mezi různými přístupy ale může být stejně tak dobře předností filmu. V době, kdy veřejný prostor ovládá potřeba kategorizací udělat pořádek mezi myriádou dostupných informací, narativů a produktů, představuje empatické dílo, v němž lze bezpečně bloudit, vítanou anomálii a necelé dvě hodiny s ním strávené až terapeutickou zkušenost.
Blízko. Režie: Lukas Dhont. Scénář: Lukas Dhont, Angelo Tijssens. Hrají: Eden Dambrine, Gustav De Waele, Léa Drucker, Kevin Janssens, Émilie Dequenne, Igor van Dessel ad. Kamera: Frank van den Eeden. Produkce: Michiel Dhont, Dirk Impens, Michel Saint-Jean. Střih: Alain Dessauvage. Belgie, Nizozemí, Francie, 2022.
Zdroj fotografií: Artcam Films
