Tatiana Ţîbuleac staví Skleněnou zahradu z lahví od koňaku
16. prosince 2022
Moldavsko-rumunská spisovatelka a žurnalistka Tatiana Ţîbuleac zasadila svou v pořadí třetí knihu do svého rodného města, Kišiněva. V minulosti napsala ještě další dvě prózy, a to sbírku povídek Fabule Moderne (2014), po níž následoval román Vara în care mama a avut ochii verzi (2017). Druhý román Grădina de sticlă (2018), za který získala Cenu Evropské unie za literaturu, letos vyšel v nakladatelství Větrné mlýny v překladu Jarmily Horákové pod názvem Skleněná zahrada.
Skleněná zahrada zobrazuje jedno desetiletí ze života Laštočky (rus. vlaštovka), sirotka, kterého si na počátku osmdesátých let z dětského domova v malém městě vezme postarší podivínská Ruska Tamara Pavlovna, jež žije v Kišiněvě a živí se sbíráním skleněných lahví a jak později dívka zjistí, tak i pašováním. Je posedlá bohatstvím, ale neutrácí a peníze shromažďuje s vidinou toho, že po sobě zanechá velký majetek. Pro Laštočku, jak ji Tamara pojmenuje, se nový domov zprvu zdá být únikem od šikany a chudoby. Rozčarovaná a zmatená dívka je odhodlaná udělat vše pro to, aby si ji Tamara oblíbila, velmi rychle ale zjistí, že jediné, čím se jí může zavděčit, jsou vydělané peníze. Zamýšlí se také nad tím, proč si ji k sobě Tamara vzala, jestli je pro ni jen levnou pracovní silou a nástrojem k vybití osobní frustrace, anebo jí na ní alespoň trochu záleží, jejími city si totiž nikdy není jistá. Tamara dívku často bije a nutí pracovat do sedření, ale poskytuje jí domov a přístup ke vzdělání. Laštočka se jejímu způsobu života rychle přizpůsobí, nebo se o to alespoň snaží.
Porozumění jako potvrzení existence
Prvotní bariérou mezi Laštočkou a Tamarou je jazyk. Ten nepřímo vyjadřuje hierarchii jednotlivých národností v multikulturním městě a je jedním z hlavních motivů prózy. Když se dívka dostane z dětského domova, přichází do prostředí, kde na ni všichni mluví rusky, přestože ona umí jen moldavsky. K ruštině si vytvoří zvláštní vztah, a i když je v průběhu života vlivem politických a jiných změn nucena přizpůsobovat se jazykovému prostředí, ať už je ruské, moldavské nebo rumunské, ruština jí nakonec přiroste k srdci a nedá na ni dopustit. Potřeba rychle se adaptovat a učit se řeč v první řadě proto, aby se dorozuměla, ji dostává do mnoha komických, ale především nepříjemných situací.
Hlavní linka vyprávění, která zahrnuje mnoho retrospektivních i prospektivních odboček, pokrývá období zhruba deseti let od chvíle, kdy se sedmiletá Laštočka dostává z dětského domova k Tamaře, do doby, kdy udělá maturitu a odchází na medicínu, ke které se odmala upíná. Moldavsko osmdesátých let stále ještě jako součást Sovětského svazu procházelo řadou proměn, které v knize nejsou nahlíženy jako historické a politické milníky, ale spíše jako součást životních událostí vypravěčky. Pomáhají jí se lépe rozpomenout a čtenáři umožňují zasadit si vyprávění do kontextu posledních pár let sovětské éry. „Na televizní obrazovce se jeden za druhým objevovaly grafy a opilí lidé. Tlumočník z dolního rohu – pro hluchoněmé – spínal prsty, jako by nás všechny žádal o odpuštění. I hluší to slyšeli, i němí slyšeli to, co slyšet nechtěli. Suchoj zakon (suchý zákon).“ Mnohdy naivní či nezúčastněný pohled dětské vypravěčky doplňují v několika případech poznámky pod čarou, jež některé historické události v krátkosti vysvětlují, stejně jako všechna cizojazyčná (ruská, moldavská, ukrajinská, rumunská a anglická) slova a věty, kterých je próza plná.
Jazyk Skleněné zahrady je upřímný, lehký, ale i realisticky syrový. Spolu s tím, jak dívka dospívá, se mírně mění; ne ani tak způsobem vyjadřování, ale ve vnímavosti k okolí a také v uvědomění si, kolik toho musí snášet. Vyprávěcí linky, ve kterých je Laštočka už dospělá, se s těmi z dětství prolínají a motivicky na sebe navazují. Právě v těchto pasážích je nejvíce patrné, že vypravěčka nahlíží na své mladší já a pojednává o své minulosti s odstupem. Jakmile se ale vrátí zpět do doby, kdy ještě žila v Kišiněvě, perspektiva se mění a její hlas se opět jeví jako dětský či mladistvý. Dospělá Laštočka je samostatná, vystudovaná lékařka a má dítě, malou Tamaru, jež se narodila s nemocí skleněných kostí a vyžaduje matčinu soustavnou péči. Z jejího projevu čiší zklamání, skepse a nenaplněné ideály, které si v mládí vysnila, a také vztek vůči muži, který se nepřenesl přes nemoc dítěte a opustil je; a neméně vůči Tamaře Pavlovně a dalším lidem, kteří jí ublížili během dospívání. Na druhou stranu pro ně ale má i pochopení.
Mezi jednotlivými kapitolami se nahodile objevují básně, které jinak poměrně věcnému textu přidávají na poetičnosti. Rozbíjí tvrdou realitu a často ji zveličují, někdy jsou na pomezí snu nebo připomínají deníkové záznamy či zdánlivě banální myšlenky, jejichž kouzlo spočívá v hravosti, ironii a jazykové hře.
Vyprávění o Laštočce je příběh neprivilegované ženy, která je po celý život utlačovaná a je nucená adaptovat se na své okolí. Lze ho taky ale číst jako příběh někoho, kdo od dětství ví, čeho chce dosáhnout, a mocenským strukturám se přizpůsobuje jen do té míry, aby mu to bylo umožněno. Snaží se vybalancovat požitky a bolest, vůči které se časem stává rezistentní vzhledem k množství traumatizujících zkušeností, které zažívá – ať už se jedná o vzpomínky na týrání z dětského domova, nejistotu ohledně původu a toho, proč ji rodiče odložili, znásilnění v mladém věku, o kterém je schopná promluvit až po několika letech, nebo každodenní násilí a ponižování z Tamařiny strany.
Sdílené trauma
Próza obsahuje kratší i delší odbočky, které líčí osudy dílčích hrdinek a hrdinů z jejího blízkého okolí, na něž je vypravěčka schopná poměrně věcně a pragmaticky nahlížet. Jedná se především o několik výrazných žen, jež Laštočce pomáhají orientovat se ve světě, který jí nikdy nikdo nevysvětlil. Ženská zkušenost je v podání Ţîbuleac nevyhnutelně spjatá s bolestí a násilím. Jednou z klíčových postav, které umožňují Laštočce sdílet její utrpení a zároveň s ní do určité míry sdílí i to své, je mezi lidmi oblíbená mladá žena Jekatěrina Andrejevna. Laštočka ji zbožňuje a závidí jí její krásu a to, že je samostatná. Z růžového oparu ale vystoupí poté, co se Káťa rozhodne jít na potrat, který ji radikálně promění a přiměje ji stáhnout se do sebe. Další výraznou postavou je Maričika, Laštoččina nejlepší kamarádka a spolužačka, která náhle zemře na zánět slepého střeva, nebo stará Šuročka, žena ze sousedství. Nikdo nevěděl, jakou nemocí trpí, ale když po ní chtěli důkaz o invaliditě, hrdě si vyhrnovala nohavice a ukazovala gnilyje nogi (shnilé nohy). Různorodým ženským postavám je v próze věnován značný prostor a spolu s Laštočkou lze z jejich osudů vytvořit plastický obraz zkušenosti, zahrnující násilí, nemoci či porod, nátlak na vzhled, ale i velkou míru vzájemné ženské solidarity a pochopení.
Čtěte také:
Mužských postav se oproti tomu v knize vyskytuje jen několik, vůči Laštočce jsou zpravidla v nadřazeném postavení, ať už strukturálně, anebo z hlediska věku. Výrazným aktérem je Tamařin mladší bratr Michail, do kterého se Laštočka při prvním setkání zamiluje. „Byl mladý a kouřil. Záda si tiskl k horkému radiátoru a měl bosé nohy. Je zvláštní, jak člověk přemýšlí. I po tolika letech si pamatuju, že bych mu pohladila chodidla.“ Michail se míhá celou prózou, vždy se objeví a zase rychle zmizí. Naposledy se s ním Laštočka setká po Tamařině pohřbu, když jí sdělí, že zdědí byt zesnulé. V protikladu k němu stojí Pavlík, Laštoččin spolužák, který si v dětském věku při hře vypíchne oko a skončí napůl slepý. Kvůli zranění je jeho postavení v chlapeckém kolektivu oslabené a právě to ho s Laštočkou patrně spojuje.
Kniha začíná „zrozením“ Laštočky poté, co si ji Tamara odvede k sobě domů, a symbolicky končí Tamařinou smrtí. Ţîbuleac se podařilo jednak vytvořit výpověď o životě v proměnlivém, mnohonárodnostním státu, který v dětství sama zažila, a jednak do tohoto fikčního světa zasadit širokou škálu působivých a věrohodných postav, kterým dominují dvě hlavní hrdinky, jejichž vztah se na pozadí celého příběhu utváří, proměňuje a postupně se zase vytrácí. Z doslovu autorky, která aktuálně žije v Paříži, je patrné, že se jí mnoho témat z knihy osobně dotýká. Především otázka jazyka, konkrétně moldavštiny, která časem v podstatě splynula s rumunštinou a ztratila se. Nejen v doslovu, ale i prostřednictvím Skleněné zahrady Ţîbuleac reflektuje, do jaké míry jazyk utváří identitu a co moldavština znamenala pro generaci jejích rodičů, prarodičů, a potom i pro ni samotnou – „jsem příslušnicí generace mezi – generace, která je na cestě k zániku.“
ŢÎBULEAC, Tatiana: Skleněná zahrada. Přel. Jarmila Horáková. Brno: Větrné mlýny, 2022. 224 s.
