Litera za prózu: Kvalitu poznáš po citu

4. dubna 2019

Magnesii Literu každoročně provázejí nějaké rozpaky – stačí zmínit loňské volání po chybějícím Citlivém člověku Jáchyma Topola. I letos se literární kuloáry opět rozšuměly výhradami k nominacím a ani prozaickým dílům se diskuse nevyhnula. V neděli se veškeré rozpaky rozplynou, vítězové se v knihkupectvích ověnčí výherní páskou a bude na chvíli opět trochu času nechat literární senzory odpočinout, než se zase budeme pídit po smyslu této ceny. Klacek se proto rozhodl shrábnout názory literárních fajnšmekrů, akademiků, a dokonce i porotců a podívat se tomu na zub.

Nejprve si připomeňme, s čím vlastně pracujeme. Nominace se letos ke všeobecné radosti všech gender-aktivistů korektně rozdělily mezi obě pohlaví rovnoměrně. Ženskou spisovatelskou obec zastupuje Radka Denemarková s románem Hodiny z olova (Host), Pavla Horáková s Teorií podivnosti (Argo) a Tereza Semotamová s prózou Ve skříni (Argo), tu mužskou Petr Stančík s knihou Nulorožec (Druhé město), Jiří Kamen se souborem próz Elvis ze Záluží (Argo) a Michal Šanda s povídkovým souborem Hemingwayův býk (Milan Hodek).

Máme tu tedy velký román i romány menší, detektivku i povídky či kratší texty – pestrost žánru, formy, obsahu. Je možné z nominací vyabstrahovat nějaké tendence v současné české próze? Emil Hakl, jeden z porotců prozaické kategorie, jich spatřuje hned několik – jednak konec opomíjení žánrové literatury a její ostrakizace mimo pole vážné literatury, jednak také zvyšující se počet textů od spisovatelek-žen. Není však nutné chodit daleko pro názor opačný – další z porotců, Petr A. Bílek, totiž tvrdí: „Tendence utvářejí spíš díla konfliktní, která umějí rozhýbat stávající rozložení sil na literárním poli. Fakt, že se na díle musí shodnout kolektiv porotců, vede k tomu, že se spíš prosazují díla bezkonfliktní, která nikomu nevadí, než díla, za něž někdo vehementně bojuje.“

Další z tendencí, o kterou jsme na Klacku už párkrát zakopli, a na kterou bych proto ráda upozornila, je totéž, s čím jsme se setkali již u letošních Českých lvů – Kamil Fila ve svém komentáři vyzdvihl vítězství filmů se současnou tematikou, zatímco historické snímky ostrouhaly v čele s Tomanem, který z nadějného počtu nominací neproměnil ani jednu. Je až milé, že se víceméně všechny prózy, každá po svém, dotýkají témat současné společnosti – nejviditelnější to je zejména u Denemarkové a jejích Hodin z olova. Román vzbudil skutečně velké naděje, přesto se však na účet jeho nominace s kritickým sarkasmem ozvala například Eva Klíčová. „Že letošní zimu hlavy pomazané louskaly programově nedějovou bichli (752 str.) Hodiny z olova Radky Denemarkové? Nebo se spolehli na vnější umělecký dojem z obálky, kvalitního nakladatelství, čínského (!) námětu a věhlasu autorky? Někteří možná nahlédli dovnitř a opravdu – na první pohled velká slova, tedy jistě i velká literatura – dokonce na každé páté straně Václav Havel, tady zkrátka nominací nelze udělat chybu,“ píše ve svém komentáři pro server Heroine.cz.

Andrea Králíková z ÚČLK FF UK, která se současné české próze věnuje, hodnotí nominace jako obecně nepřekvapivé. „Román Pavly Horákové Teorie podivnosti byl poměrně hojně recenzován i diskutován. Hodiny z olova a osobnost Radky Denemarkové pak v nominacích zastupuje dle mého soudu pozici vysoké literatury, kterou v minulosti zastaly třeba Točité věty Daniely Hodrové a která by se v tomto typu ‚mainstreamové ceny‘ měla rozhodně objevit.“ Co naopak vyvolává pochybnosti, je nominace Stančíkova románu – oproti Mlýnu na mumie, který Magnesii Literu získal v roce 2015, či Andělímu vejci v něm nespatřuje nic nového, a není jediná. 

I z jiných stran se (i když ne tak silně jako u zmiňovaného Topola) ozvaly hlasy, které některé tituly mezi nominacemi postrádají. Petr Nagy ve svém článku zmiňuje třeba Neptunovu jeskyni Marka Tomana a Ženu v závorce Ludvíka Němce (s čímž mohu z vlastní čtenářské zkušenosti jedině souhlasit) či Místa ve tmě Lidmily Kábrtové. Také Králíková nabízí další možné alternativy: „Tak jako je nominován titul Ve skříni Terezy Semotamové, tak klidně mohly být ve výběru například Hodinky od Ašera Zuzany Dostálové, Dědina Petry Dvořákové nebo Kábrtové Místa ve tmě,“ říká s tím, že se tyto knihy mezi nominacemi nemusely nutně objevit, ale jde o prózy porovnatelné svou kvalitou.

Jaká kritéria teda nakonec u porotců rozhodují o nominaci, a snad pak také o konečném vítězi? „Mělo by se říct, že kvalita textu, ale protože ne každý text vyzáří naplno své kouzlo hned při prvním čtení, patří sem i jiné proudy, a sice nadhled a souznění,“ odpovídá na otázku Emil Hakl. Že jde o posuzování na vícero úrovních potvrzuje i Petr A. Bílek: „Ta kniha by měla být hodnotná, měla by být něčím zvláštní a měla by být pozoruhodná, protože kromě samotného ocenění je jediným evidentním dopadem cen typu Magnesia Litera i zviditelnění – jak mediální, tak i na knižních pultech, kdy nakladatelům stojí za to dovyrobit přebalový proužek upozorňující na ocenění,“ a dodává, že by se tedy primárně mělo cenou zviditelňovat to, čemu se pozornosti tolik nedostává. V úvahu pak podle něj vstupují i kritéria týkající se množství již vydaných románů či dosavadní získané ceny. „Je ale těžké říci, jak přesně ta kritéria fungují, protože nakonec je to stejně pocitová záležitost a zvažování individuálních a navzájem nesouměřitelných případů,“ doplňuje.

Ve finále tak možná nebude ani takový problém se samotnými nominacemi – máme zde „velký román“, ženy, žánry, trochu intelektuálství a každý z textů očividně dosahuje rovněž jistých kvalit. Kolize nastává ve chvíli, kdy má kolektiv lidí, již mají každý své různé představy o hodnotících kritériích a o tom, co by mělo být zviditelňováno, vybrat šest (a to na rozdíl od ostatních kategorií má próza s takovým počtem téměř výsostné postavení) a následně jednu knihu.

Magnesia Litera se zdá být jednou z mála cen, jíž je skutečně věnována pozornost jak v médiích, tak na sociálních sítích či v podobě autorských čtení, která proběhla v Knihovně Václava Havla – nemluvě o následném protežování vítězným pásečkem v knihkupectvích. Vedle sebe však stojí nadějní konkurenti, mezi nimi mimo jiné 800stránkový zázrak české literatury a obecně podceňovaná žánrová literatura. Snadno by kterýkoliv z těchto šesti ambiciózních textů mohl ztroskotat na tom, že není jasné, podle jakých kritérií se má volit – a že se to nakonec vždy zvládne nějak pocitově.