Příběh netflixové generace
2. ledna 2020
V tomto článku se nedozvíte nic, co byste už sami nevěděli.
Tak to ostatně s mainstreamovou kulturou bývá.
329.1k Likes, 2,430 Comments - Strange Planet (@nathanwpylestrangeplanet) on Instagram: "c o n t r a s t"
Trocha volného času po večerech, v neděli, nebo třeba mezi Vánoci a realitou prvního všedního dne po Silvestru se zdá být ideální pro sledování nějakých filmů a seriálů. Co nejvíc seriálů. Co nejrychleji! Uf. V nekonečném proudu nových, Netflixem chrlených sérií prakticky není možné se zorientovat, natož držet krok. Jako by dříve odpočinková činnost měla být novodobou obdobou maratonu. Ze všeho toho závodění se na mě ale nakonec valí hlavně pocit, že naše společnost začíná být vyhrocenější a vyhrocenější.
Do kina za efektem
Nechme raději úplně stranou otázky extremizace v jiných, například politických, oblastech a podívejme se na vyhrocení čistě filmové, tedy superhrdiny.
Hrdinové amerických pohádek pro dospělé se pomalu ale jistě přesunuli do centra divácké pozornosti a vydobyli si místo mezi hlavními trháky roku, od kterých lze očekávat rekordní návštěvnost i umístění na Oscarech. S tím jde ruku v ruce i vývoj žánru. Zatímco délka jednotlivých filmů i hvězdnost obsazení téměř exponenciálně vzrůstají, s obsahem už to tak dobře nevypadá. Jak nedávno poznamenal na adresu Marvelu americký režisér Martin Scorsese, z kinematografie se posouváme někam do oblasti zábavního parku.
Captain Marvel spálila v plamenech poslední limity toho, kam až mohou sahat nadpřirozené schopnosti – vedle ní vypadají Superman s Batmanem jako děti na pískovišti –, Avengers: Endgame zase úspěšně oslnili gigantickou závěrečnou scénou, jejíž jednotlivé souboje by klidně vystačily na tři samostatné filmy. Po veškerých kolosálních záběrech ale zůstává neurčitá pachuť toho, že už nejde o příběh. Jde o efekt. Do kina si jdeme nechat sebrat dech. Očekáváme show, podbarvenou vypjatými emocemi a zakončenou happy endem.
Na tom, že jsou hlavní hity (nejen) filmové sezony tvořeny jako oddechová záležitost pro širokou veřejnost, není nic nového. Nebudeme si ani nalhávat, že nejde v první řadě o výdělek. Přesto se ale s rostoucími rozpočty i technickými možnostmi, a hlavně s laděním většinové společnosti vkrádá pocit, že se řítíme do nepříjemného extrému. Základem je šokovat. Je jedno, jestli třeba zastřelením moderátora talk show v „přímém přenosu“, nebo jednoduše hromadnou scénou s téměř čtyřiceti superhrdiny naráz.
Nejjistějším způsobem, jak diváctvo oslnit (a udržet u sledování), prozatím zůstává právě velikost. S příchodem kvalitního techniky, a zejména počítačové úpravy obrazu (CGI), schopné vytvořit celý film v podstatě virtuálně, se staly možnosti existence nejrůznějších tvorů, měřítko bitev i velikost efektů v podstatě neomezenými a umožnily vzniknout nejen superhrdinským filmům, ale také dosud zcela neznámému typu seriálů.
Hra o trůny otevřela novou seriálovou etapu, která nás z malého filmového studia s umělým smíchem přesunula k natáčení velkofilmu s externími sety v rozsahu epičnosti Pána prstenů. A že nešlo o případ ojedinělý, je vidět i na Zaklínači, který se (zatím) sice ohromné sáze nevyrovná, ale přesto byl mnohými s vděčností přijat jako příjemná chvilková náplast na prázdné místo v seriálových srdcích. Hra o trůny se jednoduše usadila na seriálový trůn (mrk, mrk) a vzhlíží k ní jak nově vznikající seriály, tak především diváci, připravení k nemilosrdnému srovnávání.
Po dobu zejména posledních let běhu GoT se, i u nás, definitivně potvrdila role streamovacích služeb, jako je HBO GO, Amazon Prime nebo (a to především) Netflix. To s sebou ovšem přináší několik dalších extrémů. Pomiňme dostupnost nepřeberného množství seriálů legálně, v dobré kvalitě a bez půlhodinového honu na použitelné titulky – to vše lze považovat za vítaný a nijak výrazně překvapivý pokrok. Specialitou Netflixu je vedle nekonečného streamovacího proudu – přiznejte se, kdo vypnete seriál po jednom dílu, když se vám automaticky pustí další? – také fakt, že se celá série obvykle objeví naráz. První týden vyskakují reklamy, další už recenze a všeobecná reakce veřejnosti. Okénko pro „bezpečné zhlédnutí“ bez spoilerů se zmenšuje na minimum.
Běž s davem!
Nátlak na okamžité sledování nových dílů však není osamoceným fenoménem Netflixu. Naopak u seriálů, které postupně každý týden vypouštějí do světa další díl, je tlak ihned zhlédnout novou dávku snad ještě větší. Většinou se toleruje pravidlo 24 hodin od odvysílání, než se vypustí spoilery na sociální sítě. Pokud nestíháte, nezbývá než dozvědět se věci předem, nebo se na pár dní odstřihnout od internetu – což zní skvěle, ale dovolit si to může málokdo.
Opět se nejedná o nic nového – dokud běžely seriály podle pevného televizního programu, neexistovala prostě jiná možnost než sledovat je přímo ve vysílacím čase. To bylo ovšem spojeno s omezením na výrazně menší počet seriálů, kratší vysílací časy a nepřítomnost internetu, primárního to minového pole spoilerů.
Pokud se tedy nechceme odstřihnout od aktuálního (seriálového) dění, nezbývá než držet krok, plánovat si vlastní sledovací pseudoprogramy s čím dál tím většími časovými úseky a nechat se dál víc a víc oslňovat.
Sejdeme se u Přátel
Přes všechny grandiózní celovečerní záležitosti to ale stejně vypadá, že nakonec všichni společně skončíme u nekonečné smyčky právě s tou jednou červenou pohovkou a smíchem publika. Zatímco Marvel (DC snad už konečně v závěsu) se snaží zařídit nám občasné vytržení z reality se vším všudy, Netflix vzkřísil lifestylový seriál, který rezonuje s dnešní mladou generací stejně, ne-li ještě víc, než rezonoval s tou vlastní. Zdá se, že po všech ohromujících efektech je přeci jen potřeba nějaký klasický, jednoduchý mainstream, s jehož hrdiny, a hlavně jejich neschopností vypořádat se se životem se divák snadno sžije. Protože se zkrátka potřebuje ujistit, že ne všichni v tom šílenství každodenního světa prostě stíhají všechno.
