Dějiny ve jménu mytizace a lyrického kýče

5. ledna 2020

Jiří Padevět, Sny a sekyry. / Zdroj: Host

Kniha Sny a sekyry Jiřího Padevěta formou krátkých příběhových črt navazuje na Ostny a oprátky (Host, 2018), jež se rovněž soustředily na tragické události 20. století posuzované z osobní perspektivy historických aktérů. Dílo znovu otevírá mnohými již nastolené téma vztahu jedince a „velkých“ dějin. Místo nových obohacujících pohledů nám však po přečtení knihy vyvstanou otázky tázající se po funkčnosti vybrané formy. Co nového nám nabízí možný fikční pohled historických aktérů na dějinné zvraty? Pomůžou nám nabízené příběhy pochopit bezpráví konané v minulém století? A možná nejobecněji: jaký cíl si kniha vlastně klade?

„Okamžiky na první pohled banální, ale už na ten druhý osudové,“ píše se ve Snech a sekyrách a toto motto vystihuje výstavbu, atmosféru a celkové vyznění díla. Některé příběhy prožíváme očima známých historických osobností, ale optika je často přesunuta od dějinných aktérů směrem k „obyčejnému“ pozorovateli. Dynamika příběhů poté spočívá v lyrickém vykreslení všednosti předznamenávající osudový zvrat pro jednotlivé postavy a potažmo celý národ. Osudnými jsou zde velké dějinné události 20. století, od 28. října 1918 po 17. listopad 1989,  jež jsou v Padevětově podání pouze řadou tragických příhod. Největší pozornost je přitom věnována období od Protektorátu až do roku 1953, kdy vrcholily politické procesy v komunistickém Československu. Autor se této etapě věnuje rovněž ve svém internetovém seriálu Krvavá léta, jenž má za cíl seznámit širší obecenstvo s bezprávím konaným během minulého století. Obdobně je tomu i v beletrizujících Snech a sekyrách.

Čtenáři, googluj!

Kniha už však rovnou předpokládá, že dané dějinné epizody a postavy, z jejichž osudů Padevět vychází, jsou dopředu známy. Zde je klíčový a zároveň i problematický bod jednotlivých příběhů. Autor klade na čtenáře nároky na obsáhlou znalost faktografie. Ten, pokud nezná konkrétní jméno či datum, které je spolu s místem napsáno na konci příběhu, nedokáže zpětně rekonstruovat a zhodnotit budovanou atmosféru scén. Na vyvstalou problematiku můžeme pohlédnout z širšího kontextu Padevětovy tvorby, kterou se zejména snaží poučit a seznámit širší veřejnost s více či méně známými dějinnými aktéry 20. století. Některá data a osobnosti jsou učebnicové a většině budou známé ze školních lavic, ale mnohé pojednávané události jsou pouze dílčími epizodami, které se nestaly tolik významnými. Méně znalí čtenáři proto budou muset sáhnout po internetovém vyhledávači či rozšiřující příručce, aby si mohli dopřát pointu příběhu.

20. století jako panorama tísně

Při výstavbě jednotlivých črt Padevět vykresluje zejména vnější svět, který je ve vzájemném vztahu s prožíváním jednotlivých postav. Na úkor rozvržení myšlenek a prohloubení vnitřního světa postav se autor často soustředí na jejich fyziologii a tělesný stav. Světy vnitřní a vnější se do sebe navzájem vpíjejí a dohromady vytvářejí náladu neklidu, tísně a očekávání. Nepříjemný pocit hladu pak například odráží tíživou atmosférou okolního prostředí. Autor pracuje se záměrnou zastřeností a nedokreslením dané scény. To je způsobeno i rozsahem jednotlivých črt, které zpravidla nepřekračují délku jedné strany. Díky strohosti scény však jasně vystupují jednotlivé motivy. Ty bohužel nejsou dále rozvíjeny a nepřekračují hloubku svého vlastního, implicitního významu. Spíše dohromady vytvářejí panorama stísněnosti napříč celou knihou. 

Vedle samotného textu příběhu se vždy nachází krátký odstavec z novin, úryvek z básně nebo z osobních deníků. Ty mají jasnou funkci – podtrhnout banálnost každodennosti. Vstupují tak do kontrastu se zlomovým okamžikem, kterému čelí jedinec nebo pak synekdochicky celý národ. Další zprávy mohou uvádět událost do širšího dobového či politického kontextu. Tato práce s intertextualitou se projevuje i v četném odkazování na další umělecká (zejména literární) díla, která vkládají do příběhů nový symbolický rozměr a zároveň se stávají určujícími pro jejich vyznění.

V úvodu starších Ostnů a oprátek Padevět píše: „Většina z nich [příběhů, pozn. autora] má reálný základ nebo alespoň pravděpodobné kulisy. Podobných příběhů se odehrály tisíce.“ Mezi črtami s reálnými historickými postavami se tak objevují i příhody s čistě fikčními hrdiny, které podtrhují právě jejich zástupnost a neojedinělost. Autor tím znovu utvrzuje hlavní téma knihy, jímž je konfrontace všednosti a zdánlivé banálnosti s hrozícím přílivem velkých dějinných událostí.

Kde končí zbabělost a začíná hrdinství?

Sny a sekyry se snaží vytvořit nově konstruovaný symbolický, fikční řád, jenž by měl dějinné epizody obohatit o novou rovinu významu. Jak už jsem naznačil výše, Padevětovi se to ne vždy podaří, jelikož symbolika není natolik výrazná, aby přinesla nové ozvláštňující hledisko. Osobní hledisko historických jedinců nám nabízí zejména ztotožnění se s tragičností osudů 20. století. Padevět nevytváří jasné rozhraní mezi hrdiny, zbabělci a zločinci. Tyto polarity rozpouští v lyrizované stylizaci a pro moralizování není v knize místa. V rozhovoru s Mirkem Topolánkem v jeho Topol show říká, že se snažil „pochopit, jak bych se v té chvíli zachoval já. A problém této otázky je ten, že se odpověď dozvíte až v tu chvíli.“ Později tamtéž dodává, že chtěl nastavit zrcadlo všem „mudrlantům“, kteří dnes nad pivem debatují, jak by se zachovali líp. 

Dílo tak apeluje na čtenáře, aby projevil ochotu zamyslet se a dojmout se nad bezprávím, jež se dělo za minulého století. Avšak budovaná atmosféra jednotlivých črt se slévá v jednu nekončící melancholii a motivy nejsou natolik osobité, aby dokázaly příběhy výrazně významově oddělit, a tak slouží pouze k nastínění jednotvárné pochmurné atmosféry. Nabízená stylizace po chvíli začne čtenáře nudit mimo jiné i kvůli jednotvárné narativní výstavbě. Může se při čtení zejména poučit, pokud si dá tu práci a dohledá si jednotlivá data a události. Mimo to však kniha žádný další intelektuální stimul neskýtá.

PADEVĚT, Jiří. Sny a sekyry. Brno: Host, 2019.