Too Hard to Resist

Lapeni ve spárech reality show

30. dubna 2020

Reality show bezostyšně okupují mileniálské životy už od konce devadesátých let. Nekonečnou hitparádu odstartoval nizozemský celosvětově proslulý Big Brother, kterého v české verzi vysílala v roce 2005 televize Nova. Americkou drsnější „variací na téma“ se v roce 2000 stal Survivor, kterého pro větší sledovanost tvůrci zasadili do tichomořských ostrovů a jehož čtyřicátá (!) série běžela v loňském roce. Původní odkázanost na televizi dnes ale vystřídalo pohodlí Netflixu, který chrlí jednu reality show za druhou a už při otevření hlavní stránky je téměř nemožné se jim vyhnout.  Čerstvými lapači pozornosti jsou Too Hot to Handle a The Circle.

Každý chtě nechtě zhlédl alespoň jeden díl nějaké reality show. Pokud má někdo pocit, že je čestnou výjimkou, jen si patrně neuvědomil, že viděl přinejmenším někoho zhubnout ve Jste to, co jíte nebo protrhávat zalepený rám dveří v Jak se staví sen. Rozmanité formáty nám umožňují šmírovat životy cizích, zejména bohatých lidí (Keeping Up with the Kardashians, Štiky, Geissenovi: Těžký život milionářů nebo Paničky z Beverly Hills), jindy zase sledovat, jak si soutěžící hledají partnera (Farmář hledá ženu, Love is Blind), hubnou (Jste to, co jíte), mění svoji image (Vypadáš skvěle!), nechávají si uklidit byt (Máte doma uklizeno?, Velký úklid s Marií Kondo), zrekonstruovat ho (Jak se staví sen, Stay here) a nebo rovnou postavit celý barák (Jak se staví dům, Vítejte doma).

Navzdory různorodým formátům jsou ale stále nejpřitažlivější ty založené na vztazích. V lepším případě jsou členové skupiny, kterou několik týdnů pozorujeme, zajímaví a charismatičtí, hádají se, taktizují, milují, v horším pouze nudně žvaní. Většinou nás neoslňují inspirativními myšlenkami. Neříkám, že je nutně nemají, dost možná jen po úpravách ve střižně nedoputují až na obrazovky. V podstatě jde tedy o fikční příběhy, které se vydávají za realitu. Kromě pocitu ztotožnění tak zprostředkovávají i silné vzrušení, že se vše děje doopravdy. 

Diváci při sledování nedávají nic všanc, jsou schovaní za obrazovkou, soutěžícím se mohou beztrestně vysmívat nebo si představovat, co by bývali udělali oni sami, kdyby se v dané situaci ocitli. Zkrátka se staví do jednoznačně hierarchizované pozice sebevědomého boha vůči pozorovaným. Jsem přece lepší než oni, chytřejší, soudnější, neboť jsem se nesnížil k tomu, abych něco podobného absolvoval, a kdybych tak byl učinil, jednoznačně bych věděl, co dělat, a soutěž bych vyhrál. 

Jediné, v čem člověk pravděpodobně ve srovnání se soutěžícími nevyniká, je krása zevnějšku. Není náhoda, že v každém prostředí reality show nechybí bazén nebo vířivka. Některé z nich jsou pro jistotu umístěny přímo do letního resortu, aby se dívky mohly vystavovat rovnou v plavkách a chlapci ve svalovém brnění bez svršků. Pozornost diváků často přitahuje právě vzhled účinkujících (na tom je koneckonců založeno i spoustu nekonečných seriálů). Nadměrné potěšení ze sledování nahoty a lákavá představa autentického sexu v přímém přenosu ale nebezpečně podporují voyerismus. Dokladem budiž to, že většina pořadů se na svých webových stránkách pod kolonkami „erotických bonusů“, „nočního života ve vile“ či „vystřižených záběrů“ neštítí poskytnout všechny necenzurované sexuální hrátky, záběry ze skrytých kamer ve sprše a podobné. 

Blbost plodí zase jen blbost

Jedna z nejnovějších reality show Too Hot to Handle, která vyšla 17. dubna na Netflixu, z výše zmíněné charakteristiky vychází. Koncept je bizarně snadný: do zahraničního resortu je nahnán rovnoměrný počet mužů a žen, kteří v luxusní vile mají společně strávit část léta. Jediné, co je jim všem společné, je jejich záliba v sexu, respektive neschopnost a nechuť navazovat dlouhodobé vztahy. Jsou vybráni na základě euroamerické stereotypní představy o kráse (dívka = prsa, chlapec = svaly). Vypracované postavy, make-up, dlouhé nehty, gel na vlasy a záliba v neustálém převlékání jsou pro soutěžící stejnou samozřejmostí jako najít si na každý večer doprovod do postele. Zvrat ale přichází již po prvních dvanácti hodinách, kdy se od moderátorky (kuželovitý reproduktor jménem Lana zastupující umělou inteligenci) dozvědí, že na konci pobytu výherce obdrží 100 000 dolarů pouze pod podmínkou, že se všichni zdrží veškerých sexuálních praktik včetně sebeuspokojování a polibků. Za každý přestupek bude všem z celkové odměny stržena předem neurčená finanční částka. A strhává se o sto šest.

Je až neuvěřitelné, že by někomu mohlo působit problémy vydržet měsíc bez sexu, ještě když za to má být finančně odměněn. V Too Hot to Handle je ale vybrán záměrně takový vzorek soutěžících, aby  to pro ně byl nadlidský úkol. V průběhu hry přicházejí o více než polovinu rozpočtu. Horší než totální absence vůle jsou možná jen dojemné řeči, jak jsou ostatní pyšní, když už se někomu výjimečně podaří sexuální nástraze ubránit a v noci se s příležící dívkou nevyspat. 

Hledal jsem upřímnou odpověď, proč jsem osmidílnou sérii dokoukal. Tvrdit, že to bylo kvůli rešerši pro tento článek by bylo ušlechtilé, nicméně nepravdivé. Kromě krásy, respektive spíše jejího očekávání (do resortu přicházeli i noví soutěžící), to jistě byl pocit nadřazenosti vyvolaný představovaným panoptikem. Cítit se intelektuálně na výši opravdu není nic těžkého, když jedna ze slečen ani neví, kde se nachází Austrálie. Spíš než můj zájem pozorovat soutěžící, kteří opravdu mají spíš problém udržet penisy v kalhotách, než aby jim zbyla energie na taktizování, jsem se soustředil na taktiky a cíle tvůrců, kteří koncept vymýšleli. 

Reality show se totiž primárně netváří jako sexuální zoo, v níž divák uspokojí své voyerské potřeby, nýbrž se schovává za osvětovou činnost a snahu tyto nebožáky napravit. Jedinou motivací, která by je ale měla odradit od sexuálního styku, jsou peníze. Celkem logicky se těmi „nejsympatičtějšími“ ihned stávají ti, pro něž má vyšší hodnotu materiální uspokojení než sex a dodržují jediné stanovené pravidlo. Výše pokut za jeho porušování však nejsou ani divákům, ani účastníkům známy, což vyvolává pocit, že tvůrci tvoří pravidla na koleni v průběhu show a přizpůsobují je vždy tomu, co se jim zrovna hodí. 

Kromě popíjení, cvičení a pomlouvání soutěžící absolvují i řadu workshopů zaměřených na rozvoj osobnosti. Ale z dívek, které během hodiny a půl nalézají své ženství a vnitřní sílu tím, že zrcátkem pozorují, co mají schované pod kalhotkami, nebo z náhle zranitelných mužů, kteří malují na plátno své největší strachy z „nepochopení“, „odmítnutí“ či „samoty“ a následně je mužně za pomoci dřevěných kopí masakrují, mi bylo naráz smutno a do smíchu. Jestli dané techniky mají něco do sebe, rozhodně ne v takovéto zkratce. 

Pochybuji o tom, že je to opravdu jediná cesta, jak se pokusit pomoci těmto lidem, kteří schovávají své komplexy za fasádu sexuálních predátorů. Navíc jestliže je hlavní motivací tvůrců pomoci soutěžícím nalézt „hlubší spojení“, jak je v show dokola omíláno, proč je motivují k tomu, aby si je hledali s lidmi, kteří pocházejí z různých částí světa, když se po skončení soutěže navrátí do svých zemí (Kanada, Nový Zéland, Austrálie, Anglie, Spojené státy)? A co teprve ti, kteří se zapřou, pravidla dodrží kvůli penězům, ale s nově nabytou odměnou si mohou nadále v reálném světě užívat do sytosti, poněvadž žádné spojení nenavázali, a neměli se tak možnost něco naučit? 

Osamoceni v kruhu

Druhou, inovativnější reality show není o mnoho starší The Circle. Ve třech verzích (původní americké, následující francouzské a brazilské) premiérovala taktéž na Netflixu v lednu 2020. Tvůrci této společenské hry zkoumají mezilidské vztahy z druhé strany. Místo aby soutěžící uzavřeli do jednoho prostoru a „děj se vůle boží“, uzavírají je do samostatných bytů v jedné budově. Po celou dobu soutěže jsou od sebe izolováni a potkávají se až na jejím konci. The Circle je zároveň název komunikační platformy, jejímž prostřednictvím spolu udržují kontakt. Každý z nich si vytváří vlastní profil, který odráží buďto jeho autentickou (ve smyslu, že se na fotografiích objevuje on sám), nebo smyšlenou osobnost (mohou použít předvybranou sadu fotografií libovolné osoby). Takto vybudovaná identita je jediným obrazem, na jehož základě si ostatní soutěžící vytváří o dalších hráčích představu. 

Prostřednictvím soukromých konverzací, skupinových chatů, organizovaných her a výzev si mezi sebou vytvářejí vztahy: spojenecké, „přátelské“, či dokonce „milostné“. Po vzájemném hodnocení svých profilů jeden soutěžící po druhém vypadává, až zůstane pouze poslední, který opět vyhraje 100 000 dolarů (člověk si říká, že se vůbec kdy mořil s brigádou za barem). Nic víc se v podstatě neodehrává. 

Na první pohled se může zdát absurdní, že se má někdo chuť dívat na gauči sedící, chatující lidi. Všichni si ale někdy představujeme, co se člověku honí hlavou, když nám odepisuje na zprávu. The Circle v podstatě kopíruje naši každodenní realitu, neboť chatování je součástí života opravdu každého z nás, a následně ji obnažuje. Soutěžící jsou vedeni k tomu, aby neustále verbalizovali svoje myšlenkové pochody, a my z jejich vnitřních monologů abstrahujeme pociťované emoce a vyhodnocujeme je.

Tvůrci The Circle si explicitně nehrají na to, že by se snažili soutěžící jakkoli napravit. Ve výsledku ale poskytují daleko více prostoru k zamyšlení pro všechny zúčastněné. Geniální na celém konceptu je, že se nesnaží upoutat divákovu pozornost nějakým vyprázdněným efektem, ale že čerpá z něčeho pro fungování každého člověka tak běžného, jako je chatování. Všichni chatují: ať už na seznamce, ve fórech, online strategiích nebo obyčejných textových zprávách (mileniálové, pamatujete si ještě na ICQ a QIP?). Divák tedy nejen pozoruje, nýbrž pozorované může následně konfrontovat s vlastní zkušeností a je pro něj snáze představitelné, že by se v dané reality show sám ocitl. Začne o ní uvažovat jako o něčem reálnějším a potenciál, že si z toho opravdu „něco odnese“, je daleko vyšší než slintání nad svalstvem a prsy. 

Se zvědavostí jsem navíc sledoval, zda nad catfishingem (falešnými profily, jejichž prostřednictvím se člověk vydává za někoho jiného) zvítězí autentické profily účastníků, kteří si nepřišli na nic hrát, alespoň co se jejich identity týče. A opravdu se nakonec do finálových kol dostali v drtivé většině právě ti „autentičtí“, kteří za sebou nechali kopu vymazlených fotogenických fešáků, za nimiž se schovával jak zakrslý, oplácaný všeználek, tak dokonce i dvě seniorky. 

Stylizace se zpočátku jeví jako snadnější cesta, poněvadž o sobě soutěžící může prozradit jen to, co chce, může se ukázat v lichotivém světle, a zůstává tak skrytý v bezpečí svojí bubliny. (Nepřipomíná vám to něco?) Ale právě to působí nervy a stres, že se o pravé identitě spoluhráči dozvědí a že se to následně stane důvodem vyřazení ze hry. Nebo strach z přiznání v závěru, kdy dojde k přímé konfrontaci a ukáže se, že navázané vztahy byly od začátku založené na lži. (Opravdu nepřipomíná?) Kromě toho, že autentické profily ve finále zvítězí (jak v americké, tak ve francouzské verzi), mají podporu i od diváků. Vypovídá to něco o touze po upřímnosti? Že před vystajlovaným profilem na Tinderu dáme přednost profilu upřímnému? Nebo nedáme, ale rádi si to o sobě alespoň myslíme? Upřímnost vítězí nad taktikou a falešným obrazem, nad budováním si vysněné představy o sobě samém. 

Instantní vztahy

Oba naprosto odlišné koncepty však mají více společného, než se na první pohled zdá. Too Hot to Handle ukazuje jednotlivce, kteří nejenže nejsou schopni navazovat dlouhodobé vztahy, ale po jejich navázání ani netouží. The Circle zase poukazuje na degeneraci vztahů prostřednictvím komunikace výhradně online. Jedni schovávají svoji zranitelnost a strach za plastiku prsou, jiní za vyladěný profil na sociální síti. Nevím, zda jsou pro mě strašidelnější rádoby vztahy mezi keny a barbínami v rajském hotelu, které vznikly doslova ze dne na den, a nebo ty vytvořené prostřednictvím hashtagů a emotikonů ze sedačky izolovaného pokoje. Ve chvíli, kdy se na konci soutěžící potkají tváří v tvář, to totiž opravdu vypadá, že pouze skrze zprávy vůči sobě pocítili sympatie, a někteří se dokonce spřátelili. 

Z rojení se nových variant lze soudit, že popularita reality show stále roste. Kvůli vzájemné konkurenci musí tvůrci neustále vymýšlet nové koncepty, aby jen neopakovali již použité a hojně vytěžené vzorce. Proto přicházejí stále s většími extrémy (prostředí vily už dnes nestačí, musí být navíc zakázán sex; izolace soutěžících do bytů za účelem chatování) a reagují na aktuální společenské problémy, jakými promiskuita a závislost na sociálních sítích bezpochyby jsou: prostřednictvím aplikací je dnes stejně tak snadné si jedním kliknutím obstarat instantní sex, jako vytvořit si libovolnou identitu, jejíž pomocí si hledáme partnery, které vybíráme podle vzhledu a pár katalogových informací v profilu. Tím, že se nás to bezprostředně týká, je to i divácky atraktivní, a má to tak v konkurence plném prostředí šanci obstát a udržet člověka u obrazovky.