Milostný dopis Berlínu
… aneb Městu currywurstů a opojných večerek
7. dubna 2020
Berlín: techno, sex a drogy. Evropská metropole s pověstí Mekky hipsterů a nejlepších techno parties, kde je sice tma, ale foťáky mobilů se raději přelepují i tak. Tyto berlínské „tradice“ vás sice můžou lákat, ale nemusí být jediným důvodem, proč si město užijete plnými doušky. Je totiž tak rozsáhlé a natolik rozmanité, že vám může nabídnout tolik, že na to všechno nebude stačit ani půl roku.
Že je to v německé metropoli s cenami hrůza? Záleží na tom, jaký budete turista. Není nic levnějšího než si koupit ve Späti (zkratka pro der Spätkauf = večerka, pozn. aut.) pár piv a posadit se přímo v obchodě ke stolu, jimiž většina z nich příhodně disponuje. K tomu můžete narazit i na fajn prodavače, který vám nejenže dovolí oživit si obchod vlastní hudbou, ale také vás nechá odskočit si do rádoby útulného skladu na jeho soukromou toaletu, kde se vám třeba poštěstí i hrdě přiopilý, vlastenecký pohled na prázdné basy od českého piva.
Pokud nejste chudí jako český student, který v Berlíně bydlí, a chcete si sednout do baru, má jich Berlín přehršel – čtvrť Neukölln skrývá mnoho útulných míst, od poeticky nazvaného Das Gift (nenechte se zmást, v němčině Gift neznamená dárek, ale jed) přes very queer friendly B-Lage po jednoduché Ä (vyslovuj jako „E“). Všechny jsou cenově velmi dostupné, a tudíž i často plné. Berlín je různorodými podniky proslulý a každá čtvrť jich má požehnaně, takže někam se vrtnete vždycky. Málokdo taky ví, že v Berlíně se v hospodách a barech ještě kouří, takže čeští, během zimy promrzlí kuřáci mají pro jednou pré.
Alespoň krátkou zmínku o proslulých klubech Berlína si nedovedu odpustit – s politováním nedávno zavřelo slavné Griessmühle na Sonnenallee, kde se pořádaly nejen párty, na které se stály několikahodinové fronty, ale během dne a brzkých večerů i jóga, blešáky, kino a další akce, utvářející komunitní atmosféru, jež se v tak velkém městě často hledá jen těžko. A v létě by byla škoda nenavštívit podnik ipse, spojující techno parties s příjemným posezením u vody.
O historii zadarmo
Pokud jste více na historii než na parties a pivo, možná vás bude trochu dráždit, že pivní lahve jsou na veřejnosti rozesety skoro všude. Město se ale dobře stará o své památky a nabízí spoustu historicky zaměřených výstav, kam se lze před flaškami od piva ukrýt, a mnoho z nich je dokonce zadarmo. Jde o významné gesto a velký krok k překonávání nepříjemného studu za svou minulost nebo snad o splácení pomyslného morálního dluhu, který si Německo skrz války vytvořilo.
Největší a informačně nejobsáhlejší „kostenlos“ muzeum na téma druhé světové války je zřejmě Topographie des Terrors v samotném srdci města na Potsdamer Platzu. Nynější budova je postavena na místě bývalého Reichssicherheitshauptamtu (ano, jde o jedno slovo a není ani nejdelší, na které jsem za ten půlrok v Německu narazila) neboli Úřadu pro říšskou bezpečnost, čti nacistické orgány zajišťující spíše teror než bezpečnost obyvatelstva. Výstava obsáhle mapuje tehdejší Berlín, celkové období, souvislosti a důvody, přičemž vše dokresluje dobovými fotografiemi.
Skromnější památník Plötzensee v odlehlejší části Charlottenburgu vzdává hold odboji. Stojí na místě bývalé věznice, kde se již od roku 1933 popravovali členové protinacistické rezistence a hned po německých odbojářích tu bylo odsouzeno a následně zpravidla neprávem zavražděno nejvíce těch československé národnosti. Mezi nimi mimo jiné i Julius Fučík a členové odbojové organizace Obrana národa. Při mé návštěvě zel bohužel prázdnotou. I z toho důvodu bych doporučovala strávit zde alespoň chvíli času a uctít památku také těch méně známých československých hrdinů.
Z nacistické louže do socialistického bláta
Při zkoumání temné historie Německa se můžete posunout na historické ose o pár let dopředu a prchnout do Spolkové republiky Německo, neboť do Německé demokratické republiky by asi neprchal nikdo. Zkrátka, ke slovu se dostává berlínská zeď. Již na přestupní stanici S-Bahnu (Stadtbahn = doslova městský vlak, chápej jako nadzemka; pozn. aut.) a U-Bahnu (Untergrundbahn, doslova podzemní vlak, chápej jako metro; pozn. aut.) Nordbahnhof si můžete projít naučné panely, zabývající se zejména takzvanými „Geiststationen“, stanicemi, které se nacházely na hranicích západního a východního Německa, a z toho důvodu musely být uzavřeny a vlaky jimi jen projížděly. Cedule vám poví i něco málo o úprcích skrz tunely S-Bahnu či naopak metodách, které používali státní příslušníci k zabránění takovýchto pokusů.
O útěcích se můžete dozvědět ještě více po výstupu z metra, kde začíná naučná stezka podél bývalé berlínské zdi. Zčásti je zachovaná a zčásti reprezentovaná železnými tyčemi, podobajícími se těm, co konstrukci zdi zpevňovaly. Mají však širší rozestupy, a návštěvníci tak mohou symbolickou zdí procházet. Cestou z S+U-Bahnu narazíte na moderní a originální revitalizaci kostela, který byl v osmdesátém pátém zbořen, jelikož stál na pomezí dvou republik. Následně figuroval jako symbol nelidského rozdělení rodin, přátel či párů.
Po levé straně vyznačené zdi stojí poměrně nový Gedenkstätte Berliner Mauer neboli památník berlínské zdi, mapující časovou osu zhruba od prvních známek její výstavby přes tragické osudy východních Berlíňanů prchajících za svobodou či naopak těch na západní straně města, kteří jim s útěkem pomohli, až po znovusjednocení a celoevropský kontext pádu železné opony. Mimo podrobný popis nejen těchto událostí prezentuje výstava řadu audiovizuálních záznamů, jako například dobové televizní reportáže, projevy státníků, svatební fotografie se zdí v pozadí, videa hromadících se uprchlíků z NDR na západoněmecké ambasádě v Praze v osmdesátém devátém a nakonec slavné výjevy občanů, podmaňujících si po slovech „Tear down this wall, Mr. Gorbachev!“ berlínskou zeď, a radostné tváře nejen Berlíňanů, ale i obyvatelů Prahy a dalších, pro které byl tento rok mezníkem a symbolem svobody.
Do výšky i do šířky
Město si turistu lehce získá i svými evergreeny. Kdo si nevyfotí Fernsehturm na Alexanderplatzu, jako by v Berlíně nebyl. Nezvyklá geometrie věže souzní se zbytkem města, pro které se stala výrazným symbolem. Dříve ale byla nositelkou specifičtějšího poselství. Poté, co si začali Američané v 60. letech brousit zuby na dobytí Měsíce, němečtí soudruzi se také rozhodli uplatnit kosmickou estetiku a stanovili si za cíl vybudovat vlastní raketu. Sice nikam nepoletí, ale bude reprezentovat socialistické hodnoty, um dělníků a technologický pokrok NDR. Ona nepřehlédnutelná, nablýskaná kupole, kterou soudruzi vystavěli na odiv jak občanům východního Berlína, tak i těm za zdí, odráží díky zakřivenému povrchu sluneční paprsky tak, že utvářejí kříž. Vzhledem ke vztahu socialismu a církve toto očividně kýžený výsledek nebyl aneb dvakrát tu věž radši změř, pak teprve jednou řež.
Berlínskou stálicí je i bývalé letiště Tempelhof, dnes poskytující nevídaně rozsáhlé travnaté prostranství v občas až příliš rušném městě. Návštěvníci tu mohou v létě grilovat, sportovat, na podzim pouštět draky nebo se jen tak procházet a užívat si uvolněné atmosféry, ať už je roční období jakékoli. Pozemek se pyšní hned dvěma „nej“ – jedná se o nejstarší dopravní letiště a zároveň největší park v centru města na světě –, tudíž dokonce větší než Central Park!
Kečup, halloumi a teriyaki
Pokud vám při objevování metropole vyhládne, currywurst a kebab jsou jistota. Pokud nejste zarytí odpůrci junk foodu a kečupu, currywurst vám učaruje. Tuto pochoutku lze najít i ve vegetariánské formě, kterou jsem se však jako zástupkyně true wurstu zdráhala ochutnat. V řetězci Currywurst Express, s pobočkou sídlící mimo jiné právě na Alexanderplatzu, vám ho naservírují s hranolky či houskou sice mírně overpriced, ale na správně socialisticko-reminiscenčních červených tácech. Pokud se ale stále chcete držet low budgetu, po městě je možné najít mimo hlavní turistické lokace i wurst o něco levnější.
Nebo si prostě dejte kebab. Najdete ho opravdu všude a v poměru cena : objem je více než lichotivý jak pro vaši peněženku, tak i žaludek. Nejvyhlášenější berlínské kebaby dělá Mustafa Kebab, kde sice přihodíte pár eur navíc, ale stojí to za to. Mustafa se diametrálně liší od jakéhokoliv kebabu, kterého se vám dostane v ČR, servírují ho totiž s grilovanou zeleninou. Obecně má však tento pokrm v Berlíně nejspíš nějakou skrytou, neodhalitelnou esenci, po které všechny chutě mnohonásobně zesílí, což bohužel platí i o intenzitě pálivé omáčky.
Výjimečný klenot, chuťově i cenově, a tudíž počítejte s tím, že low budget výlet padá, je Shiso Burger – spojení asijské kuchyně s burgery. Kromě jednoduchého burgeru, kombinujícího božskou teriyaki omáčku s klasickou plackou z hovězího masa, do kterého se pravděpodobně zamilujete hned, jak ho budete mít na stole, jsou nabízeny i neobvyklé varianty; ať už si objednáte burger s lososem, tuňákem či krevetami, směsice chutí to bude vždy jedinečná.
Berlín také skrývá, často až příliš doslova, mnoho rozmanitých galerií, které oslovují nejen prezentovanými sbírkami, ale i jedinečnou architekturou. Galerie současného umění Hamburger Bahnhof si jakožto bývalá nádražní hala zachovala svou původní podobu, a po vstupu se vám tak nabídne pohled na obrovský prostor s vysokým, klenutým stropem. Galerie se navíc nachází příhodně blízko berlínského hlavního nádraží.
Trochu dál od centra, naproti charlottenburgského zámečku je galerie Sammlung Scharf-Gerstenberg, zaměřená výlučně na surrealismus. Pyšní se stálou výstavou Surreale Welten, sdružující díla předchůdců, otců i potomků tohoto hnutí, čímž nabízí nevšední ucelenou a zároveň intertextuální podívanou. Obrazy a plastiky pak doplňují proslulé filmy němé éry jako Andaluský pes či Zlatý věk Luise Buñuela. Tak jako tenkrát na pivu ve večerce se může i tady Čech alespoň se skromnou hrdostí vyprsit, neboť se zde pravidelně promítá i snímek Meshes of the Afternoon původně českého experimentálního filmaře Alexandera Hackenschmieda, později emigrujícího do Ameriky, kde pak jako Alexander Hammid natáčí s Mayou Derren.
Nejen z architektonické stránky uchvátí i nová budova Židovského muzea od Daniela Liebeskinda, kde si můžete projít menší, ale za mě působivější památník podobný tomu za Braniborskou bránou, taktéž věnovaný obětem holokaustu. Oproti slavnějšímu památníku jsou zde bloky vyšší a stojí na nakloněnější rovině, čímž se pocit nejistoty z půdy pod nohama zvyšuje. Z vrcholku bloků rostou a přes okraje se symbolicky linou větve olivovníku, a každý návštěvník si tak může vyložit název tohoto památníku – Zahrada exilu – po svém. Podzemní prostor muzea je nositelem významu sám o sobě. Sestává ze tří protínajících se chodeb, zamýšlených jako osy: osa holokaustu, exilu a kontinuity. Na každé z nich si můžete projít několik židovských osudů z období války nebo se seznámit s tradicemi judaismu, jeho současnou podobou a kulturou.
O dalších čtvrtích, barech, památkách, výstavách a večerkách, co v Berlíně stojí za návštěvu, bych mohla pokračovat donekonečna a doba čtení článku by vyšla minimálně na 4 a půl hodiny. Na přesně tak dlouhou cestu autobusem do tohoto hybridního, záhadně atraktivního, historií nasáklého a přece tak mladě působícího města si už ale určitě obstaráte jinou zábavu.
P. S. Soutěž o nejdelší slovo vyhrává… Unbedenklichkeitsbescheinigungen se 32 písmeny!
P. P. S. Potsdam a Wannsee, města v bezprostřední blízkosti Berlína, kam stále dojedete S-Bahnem (což znamená, že vám ještě stačí berlínská jízdenka), taky určitě stojí za návštěvu, ať už kvůli dějinným událostem, krásám tamější architektury, či bohaté přírodě.
Fotografie: Marie Padevětová
