Za tohle jsme teda kožíšky nesvlíkali

6. dubna 2020

Marek Toman si do svých románů pro historická svědectví často vybírá velmi nevšední vypravěče. Jednou Černínský palác, podruhé sochu v Grébovce. Jinak tomu není ani v nové knize Nutrie, která malým i velkým vypráví o tom, co se odehrávalo po listopadu 1989 na jednom dvorku, ale zejména za plotem, kterým byl tento dvorek ohraničen. Svoboda u Tomana nepřichází jako prázdné heslo, ale jako humorná připomínka, která se nebojí ukázat odvrácenou stranu polistopadové éry.

To kouzelné slovo se tenkrát křičelo všude. Demokracie! Do Československa přišla s pádem komunismu svoboda. „Teďka se konečně začne dělat byznys,“ mne si spokojeně ruce Milan. Jenže tenhle příběh není o Milanovi. Zatímco on z gauče sleduje, jak v televizi papaláše střídají Havel, Pithart a další dobře známí „vousáči“ spjatí s polistopadovým děním, za ním sedí v okně sedm vyjevených bytůstek. Sedm argentinských nutrií, které vůbec netuší, co to divné slovo může asi znamenat. „Demokracie znamenala nosit vousy a nestydět se za ně,“ bodře podotýká Sparťan, jeden z nejmladších členů rodinky nutrií a vypravěč alternativního příběhu z historického období, na kterém jsme (zvláště v kontextu loňského výročí) nenechali nit suchou.

O to těžší je však najít způsob, jak o něm pojednat nově, bez patosu, a navíc se při tom vyvarovat černobílé optice, která se nad sametovou revolucí a následujícím obdobím vznáší téměř jako kletba. Nutno říct, že Marek Toman k tomu má skvělé předpoklady. Jako autorovi historických románů, zmiňme například skvělé Chválu oportunismu (2016), Neptunovu jeskyni (2018) či Oko žraloka (2019), se mu vždy dařilo vytěžit aktualizační potenciál sledovaných témat a zpracovat je nejen nově, ale hlavně bez paušalizujících či laciných gest. A že mu není cizí předávat historické téma dětem, dokazuje například nominace na ceny Magnesia Litera v kategorii dětské literatury za knihu Můj Golem v roce 2010.

Nutrie poznávají svobodu

Už jen úsměvný výběr hlavních protagonistů (o jejich dobově podmíněných jménech ani nemluvě), tedy třígenerační rodinky nutrií, však v lecčems napovídá, že knížce bude dominovat zejména humor. Seznamte se: děda Ferdinand a babička Viktorie, táta Ládin a máma Jitřenka a děti, připravte se, Dukla, Sparťan a Slávista.

Bylo by však chybou myslet si, že se jedná pouze o nějaký bizarní výstřelek – nutrie neboli řekomyš americká byla totiž do Československa dovážena z Argentiny a chována na kožešinových farmách (dokonce i bývalý ministr Jurečka pamatuje, jak jeho rodiče taky jedny chovali). A přesně takovou si zřídil i zmiňovaný Milan. S příchodem revoluce se však mnohé mění a svoboda nečeká jen na lidi, ale právě i na rodinku nutrií z Milanovy farmy, která se vydává za plot vstříc neznámému světu. Podobných paralel mezi lidmi a říčními tvory ostatně najdeme v celé knize bezpočet.

Právě počínání rodinky mimo známý svět dvorku s kotci a její střetávání se s vymoženostmi svobody jsou hlavním zdrojem humoru, a to zejména skrze naivní až dětskou optiku, kterou podtrhuje důvtipná hra s jazykem. A tak jsou Václav Havel a další jeho kumpáni zvaní „vousáči“, symbol dvou zdvižených prstů „viktorkami“ a sametová revoluce by se vlastně mohla jmenovat také kožíšková, protože tak jako tak odkazuje k hebké srsti nutrií. Humor přitom někdy  jemně překračuje do karikaturních či satirických (nikoli však výsměšných) rozměrů, které autorovi zároveň umožňují to nejdůležitější – vyvarovat se patetickému sentimentu a kýčovité nostalgii. Důležitou roli je třeba přiznat také barevným, veselým kolážím Jitky Kopejtkové.

Odvrácená strana sametu

Toman nezobrazuje černobílý obraz polistopadové éry jako dokonalého, svobodného a demokratického období. A protože pořád mluví převážně k dětskému čtenáři, nezprostředkovává mu problematické období skrze složité neduhy typu kuponové privatizace. Místo toho důmyslně používá přístupnější témata, jako je ekologie (všude se válejí odpadky či technologické výdobytky, které lidi už přestaly bavit), konzum („nejdřív je potřebovali, a pak spotřebovali“) či násilí – a to nejen na nutriích, ale například i na lidech, kteří přicházejí demonstrovat za životní prostředí. A jak už to tak v pohádkách bývá, samozřejmě je poukazováno na klasické lidské neduhy, jako je předsudečnost, strach, slepé naslouchání či lež a přetvářka. Právě díky naivnímu pohledu neznalých nutrií navíc vystupuje absurdnost veškerého dění do popředí – Milanem, z něhož se stává poslanec (na oko) bojující za životní prostředí, počínaje a tátou Ládinem, který začíná z neustálého čtení zpráv pociťovat nenávist k cizincům, konče.

Přestože se autor dotýká poměrně velkého množství témat, zůstává přiměřeně na povrchu a zbytečně dětského čtenáře nezahlcuje něčím, z čeho by pravděpodobně neměl moc rozum. Paradoxně právě tato jednoduchost udržuje text ve svěžím, hravém módu a nenásilně zprostředkovává kus nedávné historie bez nesmyslného patosu. Rozhodně to však neznamená, že by po knize neměl sáhnout i starší (či snad dospělý) čtenář! Zatímco on bude v příběhu obohacován v oné satiricko-karikaturní lince, v níž bude rozeznávat konkrétní aluze, pro ty mladší bude knížka jakousi historickou bajkou o kožíškové revoluci, svobodě a o tom, jakou roli v tom všem skutečně hraje pravda a láska.

TOMAN, Marek: Nutrie. Zlín: Kniha Zlín, 2019. 147 s.