Milostný dopis Kodani

Závan tepla v chladné noci

4. listopadu 2019

Zdroj: Unsplash, Timo Wagner

Za sedmero nízkými horami, sedmero čím dál tenčími proudy říček a sedmero lesy s výbornými turistickými trasami žila již dospělá slečna, která nebyla princeznou. Jak ji jednou nazval jinoch z hor – v úmyslu, že ji urazí –, byla městskou dívkou. S tímto trefným označením můžeme pokračovat i v našem vyprávění. Městská dívka žila v moderní společnosti a ač ve stověžaté Praze, nemusela ani v jediné z nich čekat na prince. Její život byl naplněn veselými kamarády, studiem i kulturními zážitky. Jenže i v této době zalité štěstím a blahobytem se najdou temnější momenty, ve kterých hledají městské dívky světlo, a nejen to vyzařující z pouličních lamp o třetí ranní. A tak se Barbora vydala na cestu za světlem a čerstvým vzduchem, aby se mohla plně nadechnout.

Ok. Jenže to pohádkové uvědomění je velmi důležité, a nejen proto, že mířím do země Hanse Christiana Andersena. Pro mě je celá tahle země pohádková: šťastným lidem tu vládne sympatická královna Markéta II. a vzduch je tu na rozdíl od Prahy tak čerstvý, že jsem byla poctivě omámena kyslíkem, abych na Kodaň pěla jen oslavné ódy.

Lavičky u Kodaňské Opery jsou jedním z nejlepších míst, kde ulevit unaveným nožkám a pozorovat moře i protilehlý Amaliehaven a Frederiks Kirke. / Zdroj: Unsplash, Johan Mouchet

Dlouho jsem chtěla vidět Město, které se díky své zemi pravidelně umisťuje v horních příčkách žebříčků těch nejšťastnějších míst světa. A ještě k tomu zemi, v níž existuje The Happiness Research Institute. Zní to přece jako pohádková země: v zemi Malé (opravdu malinké) mořské víly existují človíčkové, kteří ráno s nejlepší kávou v ruce míří do práce vymýšlet, jak můžeme být ještě šťastnější. Jak tedy vypadá metropole s dlouhodobě šťastnými lidmi? Usmívá se tam každý od ucha k uchu? Jsou všechny ulice krásné, čisté a hlavně uzpůsobené k tomu, aby tu bylo lidem dobře? Co to dobře vůbec znamená? V Kodani se mi potvrzují úplně přehnané představy a vidím úsměvy spokojených a krásných Dánek i Dánů, kteří křižují ulice na kolech a s jejichž dokonalostí nehne ani všudypřítomný vítr. Člověk, který přijíždí ze země, v jejíchž ulicích se na sebe lidé rádi mračí, tedy rozšiřuje zornice a zírá div ne s otevřenými ústy, a to ze spousty různých důvodů.

Třeba: prodavačka se na vás v krámu směje a přeje vám upřímně hezký den, turistická místa jsou plná lidí s foťáčky na krku, a vy přesto pohodlně křižujete široké ulice,* protože je všude dost místa, nebo skořicový šnek z místní pekárny, který je oproti tomu českému sice pekelně drahý, ale naprosto bezkonkurenční. Kodaň mě naučila dost: že pokud nemáš kolo, budeš dost ťapkat, abys něco viděl. Koloběžky Lime jsou tu asi stejně otravnou turistickou zábavou jako v Praze a jednorázová jízdenka na metro stojí zhruba bambilion, a to radši necháš za džus z cukrové třtiny s mučenkou v Torvehallerne, ale to předbíhám. Že čtyři dny jsou ideální, abys tohle město poznal a prochodil. Že je lepší jet na konci září, protože ještě nejsou zavřená božanská streetfoodová místa, která na konci října hlásají zimní spánek. Stojí za to začínat den vycházkou na krásnou Amager beach (viz úvodní foto) nebo klidně tříkilometrovou cestou pro kafe od Coffee Collective, protože je to prostě výjimečná mňamka.

Ještě než jsem se před rokem nechala otrávit kyslíkem v Kodani poprvé, trpěla jsem malými či většími obavami, jak moc se dá tohle město poznat a co je pro něj zásadní. Už jimi netrpím, tak jich jdu zbavit i vás.

Předsudek č. 1: Bez kola to nedám

Dáte, i když možná denně s dvaceti kilometry v nohou, hlavně pokud zastihnete pěkné počasí a nebude pršet. V Kodani totiž prší průměrně 71 dní v roce, takže šance jsou 50:50.

Pro Čecha podstatná poznámka: jezdit na kole neznamená sportovní gatě. Přesně to ilustruje historka novináře Mikaela Colville-Andersena, který v listopadu 2006 mířil jako každé ráno na kole do práce. V jednu chvíli si všiml na protější silnici elegantně oblečené ženy čekající na zelený signál na semaforu. Ten přišel, ale žena se nepohnula - proto také Colville-Andersen scénu vyfotil. Fotku sdílel na Flickru a dostal ohromné množství reakcí: „Jak je možné, že ta žena jede na kole v sukni? A v podpatkách?!“ Novinář nechápavě pročítal komentáře a došlo mu, že jezdit stylově oblečený na městském kole není pro zbytek světa tak normální, jako pro obyvatele Kodaně. Zbytek světa ani nemá tak ideální podmínky: Kodaň je rovná jako placka a cyklistické pruhy s vlastními semafory jsou samozřejmostí. Mimochodem, ze zmiňované fotky na Flickru vznikl blog, který ještě čile žil do roku 2017 – nyní pokračuje instagramovým profilem pod příhodným názvem Cycle Chic Republic.

Pokud tedy chcete zažít kompletní atmosféru, můžete si půjčit kolo třeba přes Donkey republic. Záleží, jak moc chcete ušetřit na následné nacpávání se libovkami nebo dobrým pivem, za které zaplatíte zhruba 180,- Kč. Pokud toužíte po příjemném programu, který vás nic nestojí (a jste student), pak je tu spousta parčíků, památek a sem tam nějaká galerie. Pláž Amager je jasná, ale přece jen blíž centru je Kongens Have, tedy Králova zahrada. Hned u ní najdete Davidovu sbírku, muzeum se stálou expozicí překrásného muslimského umění, kterou doplňují i krátkodobé výstavy současných umělců. Původní majitel sbírky, prominentní právník Christian Ludvig David, se v roce 1945 rozhodl otevřít svou sbírku veřejnosti, a tak v domě z počátku 19. století, ve kterém i s rodinou žil, vytvořil muzeum. V roce 2004 prošel dům rekonstrukcí, přesto z domu dýchá starobylá atmosféra, která jinak v Kodani moc k zastižení nebývá.

Jedním z nejlepších míst, kde se můžete rozplývat nad skvělým jídlem, je Reffen, s 6000 m². Jde o  největší street food market všech severských zemí. / Zdroj: Unsplash, Nick Karvounis

Pak můžete dál bloumat městem, projít trasu památek včetně Frederiks Kirke až k Amaliehavenu – tam se ale zastavte. Sice je tu dost turistů, ale sedněte si a s výhledem na kodaňskou operu prostě obdivujte umění dánských architektů a vůbec tohle krásné přímořské město.

A samozřejmě, všichni na to čekáme – projděte svobodnou a barevnou Christianií, kde na každém metru můžete zadarmo inhalovat marihuanu, aniž byste ji museli sami kouřit. Záleží, jak moc vám ten smrad vadí – případně můžete tohle hipísácké místo prosvištět a dojít k parku a jezeru, které je schované hned za ním.Směrem zpět do centra projdete kolem super místa (jeďte v létě, radím vám dobře), kde naplníte břicho, uspokojíte kávové choutky, a když budete mít štěstí, cestou stihnete zvedání mostu kvůli projíždějící lodi.

Pokud je něco, na čem je v Kodani škoda šetřit, je to jednoznačně jídlo. Hlavně v Torvehallerne. / Zdroj: Flickr, CC Jorge Franganillo

Jiný den možná budete chtít zdarma dojít až k Malé mořské. Nebo ne? Dobře. Ještě stojí za to se zastavit v Dánském muzeu designu.

Předsudek č. 2: Židle je židle

To si možná můžete myslet, zvlášť se zkušeností z Ikey, obzvlášť s jejími zahradními židličkami, které se ještě loni často nacházely v učebnách FF. Jenže Ikea je švédská. Dánsko je země Arneho Jacobsena, architekta, který v roce 1958 přišel s návrhem funkční a přesto designérské židle. Nazval ji Vejce. „Velká část Dánů dobře ví, kdo byl Arne Jacobsen. To bude nejspíš rozdíl mezi námi a spoustou jiných zemí – jsme pyšní na dědictví, které nám tu díky našim designérům zbylo. Spousta lidí má Jacobsenovu židli z jeho sedmé série, možná poškozenou nebo upravenou, ale většina lidí vlastní originál. Máme radost, když můžeme být tímto způsobem propojení s vlastní zemí. Design koluje v našem DNA,“ říká designér Kristian Byrge v knize How to be Danish. A vy můžete v Dánském muzeu designu pochopit, čím vším může dánská židle být.

Christianshavn je stejně kouzelný jako jeho známější brácha Nyhavn. Jen tu nenajdete téměř žádného turistu ani hospody, které se je snaží nalákat. / Zdroj: Unsplash, Febiyan

Předsudek č. 3: Dánština je nejjednodušší germánský jazyk

Já už tedy nevím, kdy jsem to kde četla, ale je to pěkný nesmysl. Zvlášť jako nedoslýchavý idiot si přijdete ve chvíli, kdy vlezete do metra. Koupíte správný lístek, sledujete cedule, ale to je tak všechno, co můžete udělat. Nemá smysl snažit se rozumět mikrofonu, ze kterého jen šustí hodně vzdálené napodobeniny slov. Chuti učit se dánsky také zrovna nepomáhá fakt, že tu každý umí skvěle anglicky.

Ale nikdo mi nevymluví, že je dánština krásná. Dovolím si tvrdit, že ve skládání slov jsou Dánové ještě rozdováděnější než Němci, a pouštění správné výslovnosti vážně stojí za to (viz věta složená pouze ze samohlásek nebo slovo se sedmi souhláskami za sebou). Ideálně si rovnou pusťte dánsko-švédský krimiseriál Most nebo Zločin (ten je známější, ale mě tolik nebavil) a užívejte si lahodný zvuk nesrozumitelné dánštiny…

Předsudek č. 4: Hygge je nesmysl zabalený do hezkých knih

Je hrozným hitem vyvážet ze severských zemí všechny ty pohody v duši jménem fikky a hygge, navíc se to slovo špatně překládá, ať už do češtiny nebo angličtiny… Ale je to prostě něco jako příjemný pocit v teplém svetru u krbu, ideálně pokud krb je váš a vy si uvědomujete krásu okamžiku. Patos, že? Ale když o tom nutně nebudeme mluvit a jen se inspirujeme, je to příjemná životní vychytávka, která spočívá hlavně v zapalování co nejvíce svíček. S přicházející zimou se nám dánské must-have rozhodně hodí.

Hygge záchranný set, který se v zimě dost dobře hodí i Středoevropanům. / Zdroj: Barbora Schneiderová

Poslední předsudek: Kodaň je drahá jako prase

K tomu nemám žádný komentář.

Ty letenky do Kodaně naopak bývají ze všech nejlevnější. To, co ušetříte, běžte projíst do Torvehallerne – vemte to od pekařství s těmi nejlepšími skořicovými šneky (zalitými čokoládou a ořechy) až po italskou kuchyni, od džusu z cukrové třtiny až po dárečky pro rodinku (ořechy, čokolády, koření…).

A vzhledem k tomu, že už se mi zase sbíhají sliny, radši zase na shledanou co nejdřív!

*V Kodani také vznikla vůbec první pěší zóna na světě, a to díky Janu Gehlovi, praotci oněch krásných, širokých ulic. Jako mladý student architektury trávil dny pozorováním ulice jménem Strøget a nadto revolučně uvažoval: Co kdybychom město upravili podle potřeb lidí? (Zní to možná banálně, ale tahle „banální“ myšlenka nestihla za těch 50 let doputovat ani do Česka, kde se města uzpůsobují hlavně potřebám aut.) Gehl skromně upozorňuje na to, že nebyl jediným iniciátorem takové proměny města. Jenže právě jeho myšlenky spustily živou diskusi mezi univerzitou a radnicí. Gehl doteď pyšně čte ocenění od kodaňského starosty: „Nebýt vašich studií, jakožto politici bychom se nikdy neodvážili pustit do proměny Kodaně v podobu, jakou má dnes.“