Nechme je konečně umřít

7. listopadu 2019

Zdroj: Wikimedia Commons

Středoevropské duše mohly letos radostí poskočit hned dvojnásob, když putovala Nobelova cena za literaturu Rakušanovi Peteru Handkemu a Polce Olze Tokarczuk. Výběr laureátů však nezůstal zcela bez odezvy. Zatímco Tokarczuk je tím pravým inspirativním klenotem – skvělá spisovatelka, navíc žena (takže ze stran Švédské akademie byla dodržena genderová korektnost), feministka a vegetariánka, s levicovým a ekologickým smýšlením –, u Handkeho je radno zaměřit se spíše jen na dílo.

Novináři a lidé komentující čerstvé laureáty mu nepřisoudili žádný ctnostný přívlastek, kterým by chtěli vyzdvihovat jeho životní, mimoliterární krédo. Zato ho velmi často nazývali fanouškem bývalého jugoslávského prezidenta Miloševiče, sympatizantem bosenskosrbských vůdců Mladiče a Karadžiče nebo notorickým popíračem genocidy v Srebrenici. Ocenění jeho osoby rozdělilo intelektuální společnost na dva tábory. Jedni se domnívají, že Handkeho politické názory se neslučují s morální aurou, kterou kolem sebe Nobelova cena, byť za literaturu má – mezi ty patří mnozí balkánští političtí a jiní představitelé, ze zahraničí se ozval dokonce americký PEN klub. Z menšího, tiššího druhého tábora se ozývá, že hodnocena je literatura, ne autor. „Handkeho politické angažmá je opravdu choulostivá věc, velmi choulostivá věc, to nechci popírat. Ale jsem přesvědčená o tom, že takové věci by při udělení Nobelovy ceny za literaturu neměly hrát žádnou roli,“ řekla například německá básnířka Friederika Mayröcker. A pak je tu třetí skupina, které je to samozřejmě úplně jedno. Do té už nyní patří víceméně všichni, protože diskuse o spojování díla a kontextu mimo něj, včetně politických názorů tvůrce tohoto díla, vyšuměla stejně rychle, jako vznikla.

Hlasitější tábor č. 1: Handke se svými politickými názory není ideální laureát Nobelovy ceny.

Ani první, ani poslední

Tahle otázka se však zejména nad literaturou vznáší už desítky let a stejně jsme vždy překvapeni, nebo dokonce přímo pohoršeni, když se autor ve veřejném prostoru dopustí nějakého přešlapu. V minulosti nebylo výjimkou, aby se oceňovaný a vážený tvůrce více či méně odchýlil od morálních představ většinové společnosti. Luise Céline psal antisemitské pamflety a je považován za významného francouzského romanopisce, norský spisovatel Knut Hamsun podporoval pronacistický režim Vidkuna Quislinga a přitom to byl nositel Nobelovy ceny. Günter Grass, autor Plechového bubínku, byl v mládí členem Waffen-SS a rovněž je držitelem Nobelovy ceny. To, že oba cenu získali ještě předtím, než vyšly jejich nemorálnosti na povrch, taky ve skutečnosti nehraje příliš velkou roli, naopak potvrzuje naše zkostnatělé a černobílé přemýšlení o tomto problému. Samozřejmě nelze opomenout německého filozofa Martina Heideggera, jehož Bytí a čas je považováno za jedno z nejvýznamnějších filozofických děl 20. století, ale když v roce 2014 vyšly jako poslední kousek jeho sebraných spisů takzvané Černé sešity (sám to tak mimochodem naplánoval), celý svět se zhrozil z jeho antisemitských poznámek.

A nemusím chodit daleko, abych připomněla oblíbené komunistické poblouznění mnohých mladých československých umělců po převratu v roce 1948, z něhož se přitom ne každý sebereflexivně vyzpytoval. Takový Milan Kundera, kterého si v zahraničí považují snad více než v záští omámené domovině, si k tomu v roce 2008 připisuje údajné udání Miroslava Dvořáčka z padesátých let. A není to tak dlouho, co se intelektuální kruhy rozpálily do běla poté, co Andrej Babiš společnou fotkou na Facebooku demonstroval jejich přátelství, jakkoliv si to Mára zase trochu přikreslil. Z udavačství byl poměrně nedávno nařčen také Egon Bondy. Diskutovanou osobou je v poslední době i Jaromír Nohavica. Ten v loňském roce obdržel ruskou Puškinovu medaili, která je některými vnímaná spíše jako politické gesto a snaha Vladimira Putina manipulovat s míněním české společnosti.

Autor – etika – estetika

Takže ano, Handke skutečně není jediný „geniální tvůrce“ s „morálním šrámem“. Tím nechci nijak rozporovat všechny pronesené výtky, že jsou jeho veřejné názory pomýlené a odsouzeníhodné – nicméně získal cenu za literaturu, ne za PR, byť by někdo mohl namítnout, že případ Nobelovy ceny, ať už se to týká jakéhokoliv oboru, je z velké části určitým politickým nástrojem. Ale skutečně by se někdo cítil pohoršen, kdyby se nositel Nobelovy ceny za fyziku Polykarp Kusch (výběr čistě náhodný, ale reálný) doznal k myšlenkám, které se neshodují s všeobecným konsenzem? Proč by nás měl u literárního díla zajímat politický či jakýkoliv jiný názor autora víc než u přesného určování magnetického momentu elektronu?

Upozorňuji, že nemluvím o dílech, která v sobě tento „nevhodný“ politický a jiný názor obsahují. Problém však je, že se za veškerými texty bez rozdílu stále snažíme hledat a najít autora, jeho vášně, záměry a životní osudy. A zde je namístě připomenout slavnou esej Rolanda Barthese z roku 1968, ve které vyhlásil pověstnou smrt autora. „Obraz literatury, který můžeme najít v běžné kultuře, je tyransky zaměřen na autora, jeho osobnost, jeho historii, jeho záliby a vášně; kritice stále ještě záleží na tom, aby prohlásila, že Baudelairovo dílo je krachem Baudelaira člověka, že dílo Van Goghovo pochází z jeho šílenství a dílo Čajkovského z jeho neřesti. Výklad díla je vždy hledán u toho, kdo je vytvořil, jako by přes víceméně průhlednou alegorii fikce šlo o hlas jedné a téže osoby: autora, který se svěřuje,“ píše Barthes a vyhlašuje nutnost vnímat text jako strukturu, která není opatřena konečným dešifrovacím klíčem, za který bylo považováno právě odhalení autora.

Kunderova kauza se dostala i na titulní stranu časopisu Respekt v říjnu 2008.

Již zmíněný Kundera se rovněž často distancuje od tohoto mýtu autora a poukazuje na to, že za něj mluví texty samy – vždyť proto také neposkytuje žádné rozhovory. Abych se ještě vrátila i k oné udavačské kauze z roku 2008, příhodně ji okomentoval ve svém článku anglista a překladatel Petr Fantys. Reagoval jím nejen na celý případ, ale mimo jiné na velmi rozhořčený komentář Alexandra Tomského, pro kterého je etika autora bytostně spjatá s jeho dílem. „Kunderův mediální příběh vyvolává rozličné moralizující interpretace, jež se jako ve správném ‚postmoderním‘ románu zpětně stávají součástí fikčního světa. Hranice mezi skutečností, mediálně vytvořeným fiktivním spisovatelem a ‚skutečnou‘ fikcí – tedy opravdovými romány – se v Kunderově případě nutně ještě dále znejasňuje. Čtenář je kupříkladu občas vybízen k jinému čtení jeho děl na základě nových ‚zjištění‘ o Kunderově životě,“ píše Fantys a upozorňuje, že lpět na tom, aby autor morálně ručil svým životem za své dílo, je nesmyslné, byť u nás stále živé.

Odsouzeni k bezvýznamnosti

Řekněme, že Nobelova cena za literaturu byla zkrátka pro jednou udělena pouze za literaturu, za text samotný. V odůvodnění obou laureátů to také jasně stojí. A že se Švédská akademie nestala zvrácenou institucí, která by obhajovala autoritářství či antihumanismus, dokazuje mimo jiné fakt, že Olga Tokarczuk je v tomto smyslu Handkemu naprosto „ideálním“ názorovým protipólem (rozuměj názorově nezávadným).

Za naší touhou spojovat subjekt s dílem a požadavkem, aby spisovatel byl oním morálním vzorem, stojí dlouholetá tradice, kterou lze velmi dobře sledovat i v českém kontextu. Spisovatel byl vnímán jako jakési „svědomí národa“. Jako intelektuál, který odhlíží od materiálního, ideologického a upozorňuje na vše protilidské, omezující svobodu individua i společnosti, destruující duševní podstatu člověka. Vyjadřoval se k otázkám mimoliterárním a mnohdy pojmenoval věci trefněji či odvážněji než kdokoli před ním. Přece jenom tu existovalo nějaké spojení estetiky a etiky.

Jenže po pádu sovětského bloku převládla všeobecná radost ze svobody, která se stala měřítkem pro všechny oblasti zasahující do lidského života – soukromí, ekonomiku, politiku a samozřejmě i umění. Mnohé role, jež do té doby zastávali zejména umělci, převzali jiní, a spisovatelé tak byli odkázáni a vrženi do vlastní bezvýznamnosti. Vracejí se zpět na piedestal pouze v případě, že se odchýlí od běžného, neviditelného – to pak pokrytecky voláme po tom, že tito lidé přece musí žít v morální čistotě vším, čím ve světě působí. Rozhodli jsme se všechno vnímat optikou morálky, máme jasné přátele a nepřátele, jasné dobro a zlo. Jenže literatura je text, takže se má také patřičným způsobem číst. Ne skrze měřítka, která uplatňujeme na politiku, dějiny a mnohá jiná společenská odvětví, ale skrze nástroje vlastní literatuře samé. Je na čase pochopit, že barikády jsou pryč a autoři už se dávno rozešli zpět ke svým textům, do svých uzavřených fikčních světů, kde zkoumají možnosti vlastní tvůrčí síly. A když se náhodou vrátí zpět do reality, možná si jen neuvědomí, že nejsou tak mrtví, jak by si ve skutečnosti přáli být.