Sámova koruna znovunalezená: Jak se Pácl utkal se Zeyerovým Neklanem
12. ledna 2023
Národní divadlo v Brně uvedlo historické drama Julia Zeyera Neklan, které měla moravská metropole naposledy možnost vidět před 80 lety. I když se inscenace Štěpána Pácla místy uchyluje k vyprázdněnému režijnímu manýrismu, minimálně kvůli dramaturgické odvaze brněnského divadla a suverénním hereckým výkonům stojí za vidění.
Zeyer svého Neklana koncipoval jako velkolepé shakespearovské drama. Po úspěšné premiéře v roce 1896 v pražském Národním divadle byl na této scéně uveden jen během dvaceti let ještě ve dvou inscenacích. Pak jej, podobně jako mnoho dalších dramatických děl slavných českých autorů z této doby, čekalo vepsání do kánonu české literatury, který ale spíše než na jevištích autoritativně defiluje v učebnicích češtiny.
V Praze byl Neklan uveden třikrát před vznikem samostatného Československa a od té doby čeká na vzkříšení. V Brně je dluh hře o něco menší – naposledy zde byla uvedena v roce 1937 v režii Jaroslava Kvapila. Nyní se brněnské Národní divadlo rozhodlo v rámci dlouhodobější dramaturgické linie českých her vytáhnout Zeyerovo historické drama z popela archivů a přesvědčit dnešní diváky o jeho jevištní životaschopnosti.
Neklan námětově vychází z Hájkovy kroniky, jejíž epizodu o Lucké válce Zeyer uznal za vhodnou pro vytvoření shakespearovského dramatu boje o moc. S Richardem III. nebo Králem Learem se přitom dají najít dokonce přímé tematické paralely, ať už jde o postavy moudrého mrzáka, nebo matriarchy rodu vyslovující prokletí svým potomkům. Stejně jako v obou zmíněných Shakespearových hrách se i zde staví hlavní zápletka na tom, kdo usedne na trůn a ujme se moci. Je tu ale jeden podstatný rozdíl: zatímco Shakespeare skrze svá historická dramata řešil současné problémy své doby, Zeyer se uchýlil k postavám z mytologického dávnověku (sám pokládá Hájkovu kroniku za „značně zkalený historický zdroj“) a drama naplnil novoromantickým ethosem. Mystika zde není jen kulisou – věštby, prokletí a další mytologické momenty jsou funkční součástí světa, kde se příběh odehrává. Každá věštba dochází svého naplnění, každý provinilec bude pronásledován svými harpyjemi.
Matriarcha rodu Straba (které je dle všeho minimálně sto let) uchovává Sámovu zlatou korunu, kterou jí věnoval na smrtelné posteli její manžel, kníže Vojen. Její tři pravnuci, Vlastislav, Neklan a Krasník, vládnou každý jedné části bývalého Českého knížectví a každý z nich má svůj důvod, proč touží po Sámově koruně, a své prostředky, pomocí nichž si ji chce posadit na hlavu. Krasníkova sestra Klimba, v mládí znásilněná Vlastislavem, je proti své vůli provdána za Tyra, Vlastislavova spojence. Tyr, jediný křesťan mezi postavami, se přikloní na Neklanovu stranu poté, co ho Klimba opustí, což přinese zásadní obrat v poměru sil právě probíhající války uvnitř rodu. Cestou úkladů a intrik nakonec umírá většina hlavních figur, vítězem války se stává Neklan a Sámovu zlatou korunu předává svému synovi Hostivítovi, neposkvrněnému rodovým svárem. Staré křivdy jsou vykoupeny v tratolišti krve a mladý následník trůnu se stává zárukou morální obrody prokletého rodu.
VÁHÁNÍ INSCENACE I NAD INSCENACÍ
Zeyerův text pro brněnskou inscenaci upravil Jaroslav Vostrý. Zachoval sice formální výstavbu nerýmovaného blankversu, ale text zkrátil, zmodernizoval jazykové prostředky a vypustil lyrické pasáže i některé postavy (například sbor dívek). Tím sice zajistil dramatu větší dynamičnost, ale zároveň je ochudil o některé atmosférotvorné prvky. Také redukce básnivosti ve prospěch civilnosti nebyla vždy ku prospěchu věci, i když rytmická stránka textu fungovala velmi dobře. Pozadí uvedení hry i kontext jejího vzniku jsou přiblíženy v dobře zpracované programové brožuře (autorem je dramaturg inscenace Jaroslav Jurečka).
Režisér Štěpán Pácl se, jak uvedl na besedě před začátkem představení, pokusil vytvořit osobitý mytický svět, který se nesnaží o historickou věrnost a nenapodobuje ani zažité mytologické obrazy. Jen stěží je však možné vytvořit takový svět v situaci, kdy je Zeyerův text ochuzen o básnivost a mytičnost, veškerá scénografie je pojata několika holými stěnami, které na tazích jezdí nahoru a dolů, a životné jevištní akce jsou nahrazeny statickým instalováním postav v kontrastních kostýmech před barevnými plátny a do stínoher tak, jako dnes s oblibou činí celá řada tuzemských i zahraničních tvůrců.
Brněnský herecký soubor, činoherně dobře vybavený, pokud má co hrát a hraje smysluplně režijně vystavěné situace mezi postavami, se navíc ocitá na hraně svých možností právě ve zmíněných mechanizovaných pasážích. Když Pácl herce nutí dlouhé úseky textu deklamovat en face s pohledem do publika, během jízdy na hoverboardu, nebo dokonce skryté za poloprůsvitnou stěnu, skýtá to pro soubor nevděčný a těžký úkol.
V tomto kontextu silně vystupují některé výtvarně i režijně zdařilé obrazy, jako když Svatava Isabely Smečkové-Bencové skvěle přednáší zpívanou věštbu, zatímco pluje scénou na onom zmíněném hoverboardu v překrásném blyštivém kostýmu připomínajícím pravoslavnou ikonu, nebo když se Klimba Petry Lorencové kostýmně proměňuje z bezbranné růže v jedovatý trn. Tyto vděčné nápady se však v rozvleklých, repetitivních a statických mizanscénách brzy vyčerpávají, zmrtvují a stávají se jen další samoúčelnou režijní exhibicí. Chvílemi má člověk až pocit, že se nedívá na divadelní inscenaci, ale na poloscénické čtení několika herců, kteří v navzájem ne příliš ladících kostýmech bezcílně postávají před poloprůsvitným plátnem.
Herci se s těmito nevstřícnými podmínkami perou sice statečně, nikoli však bez ztráty bodů. Je pro ně pochopitelně nevděčným úkolem snažit se v nepsychologizující mizanscéně vystavět své postavy životaschopně a pro diváka vděčně, a bohužel se tak někdy uchylují buď k exaltovanému projevu, anebo k ploché recitaci bez jakýchkoliv nuancí. Kdo však jako jediný ani na okamžik nezaváhal a dovedl obdařit svou postavu nadsázkou, schopností zcizovat i gradovat dramatické situace vědomě a pod plnou kontrolou, byl suverénní Bedřich Výtisk v roli Straby.
Režijní manýrismus a dramatickým situacím nepříliš sloužící výtvarné pojetí dosahuje vrcholu v posledním obrazu před přestávkou, kde už ani dechberoucí monolog Petry Lorencové (Klimby) na samém konci jednání nezabránil odchodu několika diváků z už tak prořídlého obecenstva.
Čtěte také:
ZDÁRNÉ VYVRCHOLENÍ KRVAVÉHO DRAMATU
V druhé polovině už naštěstí Pácl upustil od utváření nicneříkajících obrazů a siluet a poskytl hercům mnohem smysluplněji vystavěné režijní situace. Celý soubor se tak představil v mnohem lepším světle. Inscenace získala na koherentnosti i díky několika silným scénografickým momentům a také hudba Marka Ivanoviće přestala pouze neproduktivně čerpat z pokladnice stereotypních prostředků hollywoodské mytologie a začala dobře sloužit ději: vynikající je například práce s timingem a ruchy. V těchto momentech se naplno ukázalo, že když tvůrčí tým začne důvěřovat Zeyerovu textu a svěří mu pointování dramatických situací, celá věc začne mnohem lépe fungovat: obsažené mýtično s plnou silou vystoupí, stejně jako poselství o zbytečnosti války, a všichni herci bez výjimky prokážou své nesporné činoherní kvality. Jedním z vrcholů inscenace byla například scéna, kdy do té doby nehybná Straba vstala ze svého trůnu, aby své potomky proklela a následně dobrovolně zahynula v ohni požáru.
Výtečně také funguje hned následující scéna s mladými následníky trůnu v energickém podání skvělých protagonistek Barbory Horčičkové a Hany Drozdové. Dobytí Lucka charismatickým Neklanem (Martin Sláma) a následný kolotoč krvavých intrik všech figur (včetně jedné značně překvapivé vraždy rukou mrzáka Durinka ve velmi dobrém ztvárnění Jakuba Svojanovského) vede inscenaci do silné závěrečné pointy ve scéně korunovace Hostivíta, kde konečně v plné síle souzní Zeyerův příběh, Páclova režie, herecké výkony i Šilarova scéna vyrůstající do závratné vertikály. Jak se zdvihá do té doby snížená a figury až dusící horní hrana portálu, jsou staré křivdy smyty tokem času a je nastolena nová rovnováha mezi dobrem a zlem, světlem a tmou, mystičnem a současností.
Ve výsledku se tak i přes občasnou bezmocnost v režijním a scénickém zpracování jedná o pozoruhodnou inscenaci s mnoha dobrými nápady a hereckými výkony, která rozhodně stojí za vidění. Nejpádnějším důvodem, proč se do Brna vydat, je nicméně dramaturgická odvaha Národního divadla Brno uvést neznámou hru, která ale zkoušku času zvládla na výbornou. Jedná se o silné a kvalitní drama, které určitě snese srovnání například s již v úvodu zmiňovaným Shakespearem.
Zeyerův magický svět šerosvitového dávnověku má určitě potenciál oslovit českého diváka, kterému je obrozenecký mýtus o prvních Přemyslovcích známý už ze základní školy. A protože inscenace textu slouží převážně dobře, zaslouží si rozhodně větší divácký zájem, než jakého jsme byli svědky na nevyprodané repríze 7. ledna.
Neklan. Autoři: Julius Zeyer – Jaroslav Vostrý. Režie: Štěpán Pácl. Dramaturgie: Jaroslav Jurečka. Scéna: Antonín Šilar. Hudba: Marko Ivanović. Kostýmy: Matěj Sýkora. Obsazení: Martin Sláma, Tomáš Šulaj, Bedřich Výtisk, Petra Lorencová, Ivan Dejmal, Roman Nevěčný, Petr Kubes, Jan Grygar, Isabela Smečková-Bencová, Jakub Svojanovský, Hana Drozdová, Barbora Horčičková.
Autorem fotografií je Marek Olbrzymek.