Literatura v chapadlech globalizace
16. ledna 2022
Jedním z hojně diskutovaných titulů minulého roku byla popularizační kniha Jana Bělíčka V chapadlech murmuru. Publikace vychází ze stejnojmenného podcastu, který literární publicista připravoval pro Institut úzkosti v roce 2020 a který prakticky doslovně kopíruje. Autor zde pod pojmem globální literatura sdružuje současnou světovou prózu (především beletrii, sci-fi a pomezní žánry) charakteristickou tím, že v ní rezonují krize a současná společenská témata. Kniha V chapadlech murmuru nabízí zejména empatický a sugestivní přístup ke čtení současné literatury; problém nastává u některých nevyjasněných konceptů a zkratkovitých silných tezí.
Co je murmur v názvu Bělíčkovy knihy o současné literatuře? Anglicismus slouží autorovi jako metafora globální krize, o níž soudí, že postihuje zejména komunikaci a empatii. Murmur znamená mručení, neurčitý zvuk v pozadí a Bělíček jej dále pro své účely interpretuje jako neartikulovanou nespokojenost, projev nesouhlasu nebo frustrace či nesouhlasné beztvaré hučení. Symbolizuje podle něj překřikování různých stran fragmentarizované společnosti, které se neposlouchají a uchylují se do pohodlí sociálních bublin. Literatura, píše autor, prošla také krizí, v níž se vyrovnávala se svým vztahem k realitě a se zastaralými prostředky. Mnozí spisovatelé a spisovatelky na to podle literárního publicisty reagovali vtažením sebe sama a Reálna do svých knih, což dnes bývá označováno (v lecčems sporným) pojmem autofikce. Podle Bělíčka spolu s nimi do prózy vstoupila nová dynamika, která proměnila podobu současné produkce a dokázala, že se literatura obhájila jako unikátní médium.
Knihy prodchnuté duchem doby
Autofikce sedí na většinu Bělíčkem interpretovaných knih. V úvodu zmiňuje odlišné přístupy k autenticitě a sebepsaní Karla Oveho Knausgårda v několikadílném Mém boji a v sérii Geniální přítelkyně autor* vystupující pod pseudonymem Elena Ferrante. Dále se objevují globální hity jako Na zemi jsme na okamžik nádherní Oceana Vuonga, knihy Bena Lernera, Zřídlo Akwaeke Emezi, Argonauti Maggie Nelson, Between the World and Me Ta-Nehisiho Coatese, romány Michela Houellebecqa či francouzská autofikční linie zastoupená zejména Édouardem Louisem.
Klíč pro výběr děl autor explicitně nezmiňuje, jde především o beletrii, sci-fi a objeví se i pár titulů na pomezí fikce a non-fikce. Kniha je stejně jako podcast strukturovaná zejména podle „asi nejaktuálnějších a nejnosnějších témat současného globálního provozu“. Gender a sexualita, třída, původ a etnicita, klimatická krize a zánik civilizace se v kapitolách i knihách prolínají, čímž Bělíček poukazuje na jejich souvislost a spolupůsobení. Zajímá jej především „prožitek světa pohledem lidského subjektu v pozdním kapitalismu“ – a tento subjekt, jak ukazuje, může mít různé identity; obzvlášť zajímavá je tak třeba kapitola věnující se afroamerické zkušenosti a afrofuturismu.
Mezi současné prozaické texty řadí Bělíček ty, které byly publikovány v uplynulých zhruba patnácti letech (i když sám mluví o posledním desetiletí). Tuzemských titulů nalezneme jen poskrovnu, jde primárně o zahraniční díla, často do češtiny už přeložená. Bělíček si vybírá knihy, které otevřeně komunikují s vnějším světem. Zřetelným kritériem se zdá být i čtenářská úspěšnost a diskutovanost mnoha zvolených titulů: autor neloví zapadlé literární hvězdy, ale soustředí se na to, co se opravdu čte.
Murmur chápe jako něco temného, co se nás chystá zchvátit a čemu se literatura svými prostředky brání. Z jiného úhlu pohledu, a tak to pochopil i Petr Fischer v předmluvě, by ale také bylo možné říct, že jím vybrané tituly rezonují duchem doby projevujícím se v aktuálnosti řešených témat, podobně neurčitým mručením, které ale oproti murmuru může mít i pozitivnější konotace.
Přistupovat k literatuře zvenčí
Kniha sice má popularizační charakter a je dobrým průvodcem výseku současné světové, tedy spíše globální literatury, nicméně je zajímavé, že Bělíček nepracuje se žádnou literárněteoretickou autoritou ani nenavazuje explicitně na žádnou oborovou tradici. Příznačné je, že jednou z mála autorit, o kterou se opírá, je americký kognitivní filozof Alva Noë, od nějž Bělíček volně odvozuje i vlastní koncepci literatury. Umění chápe s Noëm jako „podivuhodný nástroj“ sebereflexe společnosti. Pro analýzu si tak vybírá raději kulturní teorii a přistupuje k literatuře, jak se ukázalo i na strukturaci knihy podle témat, zvnějšku. Takový přístup není vůbec chybný, naopak může pro čtení literatury zvýraznit mnohé nové kontexty, jen má i svá úskalí.
Bělíček tak třeba pracuje s různými teoretickými termíny a koncepty, nicméně si je prakticky nedefinuje. Tuto úlohu na sebe bere Petr Fischer v předmluvě, ovšem jeho pokus o vytvoření mostu mezi Goethem, Lukáscem a Bělíčkem dopadá rozpačitě. Pojem globální literatura definuje ve vztahu ke Goethově konceptu Weltliteratur, tedy představě s původem v 19. století, namísto toho, aby jej uvedl do kontextu současného myšlení, v němž se tento pojem vyskytuje a o němž se diskutuje. Fischerův odkaz na Lukásce pak rozporuje ve své recenzi v literárním časopise Plav i Jakub Vaněk: Bělíčkovi podle něj zjevně nejde o univerzálnost literatury tak, jak o ní mluví marxistický literární kritik („umění je buď univerzální nebo vůbec není“), ale spíš o její současnost a propojenost se životem jednotlivce i společnosti. Fischerův exkurz završuje reinterpretace Bělíčkova uchopení Běgunů Olgy Tokarcuk v jím rozvinuté univerzalistické lince, v níž se autor předmluvy s autorem publikace míjí.
Čtení zvnějšku vede publicistu také k podržení politického konceptu rozdělení světa na západní a východní, která souvisí s jeho tematizací období transformace. Bohužel ignoruje existenci střední Evropy, konceptu, který má svou literární i kulturní tradici. Na východě se vedle sebe dokonce ocitají Polsko, Česko a Jugoslávie, různorodá směs států nejen střední, ale i jižní Evropy. Ke čtení přistupuje Bělíček z globálního, tedy spíše západního hlediska a současná „východní“ Evropa tvoří tak trochu jeho slepou skvrnu. Ze srovnání se zbytkem světa v autorově pojetí globální literatury vychází logicky mnohem hůř: nikomu z východního bloku se podle autora nepovedlo literárně zpracovat zkušenost přechodu od státního socialismu ke kapitalismu. V české literatuře možná ano, ale je tomu tak i v polské, maďarské, slovenské? Alespoň v polské literatuře je totiž transformace, která má trochu odlišné důsledky než u nás, častým tématem. V tomto kontextu však autor (kromě nobelistky Olgy Tokarczuk) zmiňuje pouze knihu Davida Zábranského Za Alpami, s hořkostí však tvrdí, že se Zábranskému nepovede překonat český kontext, knize je věnován malý prostor a není uvedena ani ukázka. Jeho nárok na českou (potažmo „východní“) literaturu, aby prorazila ve světě a zpracovávala globální témata, je poměrně vysoký, vezmeme-li v potaz třeba marginalitu češtiny. Problém s mocenským rozvržením na knižním trhu (například hegemonie angličtiny, státní dotace na překlad apod.) promítajícím se do čtenosti a překládání však neřeší.
Empatické čtenářství
To, co si Bělíček ale úspěšně definuje, je samotná literatura a její schopnosti. S oporou ve filozofovi Alvovi Noëm pojímá umění – potažmo literaturu – jako rozšíření „naší reality, v níž se můžeme pozorovat, pitvat a přemýšlet o sobě a našich potencích, které zatím nejsou realizovány“. Vyzdvihuje schopnost sebereflexe a navíc zdůrazňuje propojení kultury a společnosti: literatura svými díly také zpětně ovlivňuje vývoj lidské společnosti. Literatura podle Bělíčka buduje „velkou sílu empatie“, čímž má také potenciál odpovědět na krizi, kterou autor vidí probíhat v současné společnosti. Jde tak daleko, že tvrdí: „literatura působí jako netradiční protilék na nejistotu, chaos a zmatení.“ Dosahuje toho pomalým myšlením, které je podle autora literatuře vlastní. Taková slova jsou působivá a obratně aktualizují její funkci; snad jen slovo „netradiční“ je navíc, literatura takovým protilékem patrně byla opakovaně i v minulosti. Bělíček tento protijed umí také dobře vyabstrahovat a sám jeho přístup ke čtení je empatický a soucitný. Kromě zajímavých titulů globální literatury tak publikace nabízí primárně inspirativní sociální interpretační přístup.
Na textu je patrná předloha v podcastu: chybí jí scelující závěrečná kapitola, některé pasáže se příliš opakují a i literární ukázky mají jinou funkci, práce s nimi se ale pro potřeby psané formy nezměnila. Tam, kde v podcastu dobře doplňovaly interpretaci a bránily monotónnosti výkladu, už v tištěné formě interpretaci spíš narušují, chybí jim kontext, anebo naopak absentují někde, kde by být mohly. Knize by také neuškodil pro lepší orientaci obsah a seznam děl, která se v ní vyskytují, nahrazuje jej alespoň potřebný jmenný rejstřík. Knižní publikace V chapadlech murmuru ale dokazuje – trochu podobně jako píše Bělíček o samotné literatuře –, že kniha představuje stále relevantní médium. Podcast přeci jen představuje o něco unikavější prostředek, který lze hůře citovat či v něm vyhledávat. Umístění Bělíčkovy publikace v žebříčcích nejlepších knih minulého roku je toho také důkazem. I reflexe pomalého literárního myšlení se zřejmě lépe vyjímá na papíře než v mluveném slově.
BĚLÍČEK, Jan: V chapadlech murmuru: jak číst literaturu krize. Praha: Paseka, 2022. 231 s.
